Sea dogs

Byl by ho pojmenoval Zlomený zub, protože jeden ze čtyř dlouhých hlodáků, kterými porážel stromy a stavěl hráze, měl ulomený.
Před šesti lety zavedl Zlomený zub několik stejně starých bobrů po proudu říčky a tam si vystavěli svou první malou hráz a první hrad. V dubnu příštího roku měla družka Zlomeného zuba čtyři malé bobříčky a každá z ostatních matek v osadě přispěla ke zvýšení populace dvěma, třemi nebo čtyřmi mláďaty. Koncem čtvrtého roku by se byla tato první generace dětí, kdyby se byla držela obvyklého řádu přírody, spárovala a opustila osadu, aby si vystavěla vlastní hráz a vlastní hrady. Spárovala se, ale nevystěhovala se.
Příští rok se druhá generace dětí, nyní čtyřletých, také spárovala, ale nevystěhovala, takže počátkem léta tohoto šestého roku se osada velice podobala velkému městu, které bylo dlouho obleženo nepřítelem. Čítala patnáct hradů a přes sto bobrů kromě čtvrté generace mláďat, která se narodila během března a dubna. Hráz stále prodlužovali, až dosáhla délky téměř plných dvou set metrů. Zdviženou vodou tak zaplavili velké území porostlé břízami a topoly a rozlohu slatiny s houštím útlých vrb a olší.
Ale i tak se začalo potravy nedostávat a hrady byly přeplněné. To proto, že bobři jsou ve své lásce k domovu téměř lidští. Hrad Zlomeného zuba byl uvnitř téměř tři metry dlouhý a přes dva metry široký, a v tom čase v něm bydlilo celkem sedmadvacet dětí a vnuků. Z toho důvodu se Zlomený zub chystal porušit obvyklý řád svého plemene.
Když Kazan a Šedka lhostejně větřili silné pachy bobřího města, Zlomený zub právě shromažďoval svou rodinu a dva ze svých synů s jejich rodinami k vystěhování. Až dosud byl Zlomený zub uznávaným náčelníkem

osady. Žádný druhý bobr nedorostl jeho velikosti a síly. Jeho zavalité tělo měřilo na délku plné tři stopy. Vážil přinejmenším šedesát liber. Ocas měl čtrnáct palců dlouhý a pět široký a za tiché noci jím dokázal udeřit o hladinu vody, že ránu bylo slyšet na čtvrt míle daleko. Zadní nohy, opatřené plovací blanou, měl dvakrát větší než jeho družka, a snadno byl nejrychlejším plavcem v celé osadě.
Po tom odpoledni, kdy Šedka a Kazan uhnuli na sever, přišla jasná klidná noc a právě té noci vylezl Zlomený zub na hřeben hráze, oklepal se a pohlédl zpátky dolů, má-li svou armádu za sebou. Hvězdami postříbřená hladina velkého rybníka se čeřila a blýskala pohybem četných těl. Několik starších bobrů se vydrápalo za Zlomeným zubem nahoru a starý patriarcha vklouzl do úzké říčky na druhé straně hráze.
A pak ho za svitu hvězd všechna ta hedvábně lesklá těla vystěhovalců následovala. Po jednom a po dvou a po třech přelézali hráz a s nimi se drápalo na tucet mláďat, narozených teprve před třemi měsíci. Lehce a hbitě začali svou pouť po proudu a mláďata zuřivě plavala, aby udržela tempo s rodiči. Celkem jich bylo čtyřicet. Zlomený zub plaval hezký kus vpředu a za ním jeho starší pracovníci a bojovníci. Vzadu za nimi pluly matky a děti.
Celou tu noc v pouti pokračovali. Vydra, jejich nejvražednější nepřítel - ještě vražednější než člověk - se skryla v husté skupině vrb, když plavali kolem. Příroda, která někdy vidí dál než zrak člověka, z ní učinila nepřítele těchto zvířat, jež té noci míjela její úkryt. Jako tvor živící se rybami byla vydra stvořena k úloze jak zachovatele, tak i ničitele zvířat, kterými se živila. Snad jí příroda řekla, že tuze mnoho bobřích hrází překáží volnému tahu ryb při tření, a že kde je mnoho bobrů, tam je vždycky málo ryb. Možná že uvažovala, proč je rybolov tak ubohý a proč má hlad. A protože samojediná nebyla s to zdolat celé kmeny svých nepřátel, snažila se ničit jejich hráze. Jak to potom zase ničilo bobry, uvidíme
v nesmiřitelném zápase, o němž příroda již předem ustanovila, že se ho spolu s vydrou zúčastní i Kazan a Šedka.