Thursday, May 26, 2011

Sea dogs

V průběhu této noci Zlomený zub aspoň desetkrát zastavil, aby prozkoumal zásoby potravy podél břehů. Ale na oněch několika místech, kde sice našel hojnost kůry, kterou se živili, by zase bývalo obtížné vybudovat hráz. Jeho podivuhodný stavitelský instinkt převládl i nad
pudovým vyhledáváním potravy. A kdykoli znovu nastoupil cestu dál, žádný bobr nepochyboval o správnosti jeho rozhodnutí tím, že by zůstal na místě. S počátkem úsvitu propluli spáleništěm a dorazili na pokraj Kazanovy a Šedčiny slatinné državy. Právem objevitele patřila ta slatina psovi a vlčici. Na každém kousku půdy tu zanechali známky svého vlastnického titulu.
Ale Zlomený zub byl vodní tvor a čich jeho plemene nebyl ostrý. Plaval v čele dál, a když se octli mezi stromy, zvolnil tempo.
Právě pod vývratem, v němž našli domov Kazan a Šedka, zastavil u břehu, vydrápal se na něj, a balancuje na

svých zadních ploutvovitých nohách a širokém čtyřliberním ocase, se napřímil.
Tady konečně našel ideální podmínky. Přes úzkou říčku se dala snadno vybudovat hráz a zvednout voda tak, aby zaplavila velkou rozlohu bohatě porostlou topoly, břízami, vrbami a olšemi. Místo bylo rovněž chráněno mohutnou hradbou stromů hustého lesa, takže zimy budou teplé.
Zlomený zub dal svým druhům hbitě na srozuměnou, že toto má být jejich nový domov. Po obou stranách říčky se vyhrnuli do nejbližšího stromoví. Mláďata začala ihned hladově okusovat jemnou kůru z vrb a olší. Starší bobři, každý z nich pro tu chvíli zároveň inženýr i dělník, vzrušeně zkoumali terén a jen tu a tam si k snídani uhryzli sousto kůry.
Ještě téhož dne začaly práce se stavbou domova. Sám Zlomený zub vybral velkou břízu, která se nakláněla nad říčku, a svými třemi dlouhými zuby se pustil do přehlodávání kmene deset palců tlustého. Ačkoli starý patriarcha o jeden zub přišel, tři zbývající nijak věkem neutrpěly. Jejich zevní povlak tvořil nejtvrdší smalt, vnitřní strana byla z měkké bílé zuboviny. Vyrovnaly se nejostřejším ocelovým dlátům, neboť smalt se vůbec neobrušoval a měkčí zubovina se s opotřebováním rok co rok sama obnovovala.
Zlomený zub, usazený na zadních nohou a předními packami opřený o strom, a mohutným ocasem udržuje spolehlivě rovnováhu, začal kolem dokola kmene vyhlodávat úzký žlábek. Pracoval neúnavně několik hodin, a když konečně ustal, aby si odpočinul, ujal se té práce jiný dělník. Mezitím se s porážením stromů horlivě činilo tucet dalších bobrů. Dlouho předtím, než strom Zlomeného zuba byl dost přehlodaný, aby padl přes říčku, s praskotem se do vody skácel menší topol. Vyhlodaný kruh na velké bříze měl tvar přesýpacích hodin. Po dvaceti hodinách padla bříza kolmo přes říčku. Ačkoli bobr vykonává většinu prací nejraději v noci, pracuje právě tak i ve dne, a Zlomený zub dopřával
v následujících dnech svému kmeni jen málo odpočinku. Malí inženýři se houževnatě věnovali své práci s inteligencí téměř lidskou. Poráželi nyní menší stromy a ty přehlodávali na kusy čtyři až pět stop dlouhé. Jeden kus po druhém potom strkali hlavou a předními packami, až je dovalili do říčky, a tam je pomocí chrastí a slabších větví proplétali a pevně spojili s břízou. Když dokončili stavbu kostry, začali se svým podivuhodným betonováním. V tom byli bobři mistry nad lidi. Jedině dynamit byl dost silný, aby později mohl rozbořit dílo, které nyní stavěli. Pod miskovitou bradou přinášeli bobři z břehů maltu z hlinitého jílu a drobných proutků, každý na jeden náklad půl libry až libru, a začali jí vyplňovat kostru hráze.
Jejich úkol se zdál ohromný, ale přesto dokázali stavitelé Zlomeného zuba za den a noc té kaše z bláta a proutků nanosit celou tunu.
Ve třech dnech se voda začala nadržovat, až konečně vystoupila nad kořeny nějakých deseti dvaceti stromů a zatopila menší rozlohu porostlou houštím. To práci usnadnilo. Od té chvíle mohli stavební materiál uhlodávat ve vodě a snadno ho plavit na místo. Mezitím co jedna část bobří osady využívala výhod vody, druhá kácela stromy v prodloužené čáře velké břízy a zakládala tak kostru hráze sto stop dlouhé. Byli
A byli s touto prací téměř hotovi, když se jednoho rána na slatinu vrátili Kazan a Šedka.


Věčný zápas divočiny
LEHOUNKÍ VĚTŘÍK, VANOUCÍ OD
jihovýchodu, zanesl pach vetřelců k Šedčiným nozdrám, když byli ještě půl míle daleko. Upozornila po svém Kazana a také on nyní vycítil ve vzduchu ten cizí pach. Jak se blížili, pach stále sílil. Když došli na dvě stě metrů od vývratu, uslyšeli nenadále praskot padajícího stromu, a zastavili se. Plnou minutu napjatě stáli a poslouchali.
Potom ticho prořízl pisklavý výkřik a po něm šplouchnutí. Šedka složila nastražené uši k hlavě a chápavě otočila svou slepou tvář ke Kazanovi. Pomalu klusali dál. Cesta je vedla k vývratu odzadu.
Teprve až když došli na vrchol kopečku, na němž ležel vývrat, mohl Kazan přehlédnout celou úžasnou změnu, která se za jejich nepřítomnosti udála. Užaslí zůstali stát a Kazan se jen díval. Pod nimi již netekla úzká říčka. Kde bývala, tam se nyní rozléval rybník a dosahoval téměř až k úpatí vršku. Byl plných sto stop široký a nadržená voda zaplavila stromy a keře směrem ke spáleništi na vzdálenost pětkrát nebo šestkrát větší. Přišli tiše, a dělníci Zlomeného zuba, nadaní jen malým čichem, neměli o jejich přítomnosti ani tušení. Necelých padesát stop od nich sám Zlomený zub hlodal na spodku stromu. Asi na stejnou vzdálenost vpravo od něho si hrálo pět nebo šest bobříčků a stavělo si miniaturní hrázičku z bláta a drobounkých větviček. Na protější straně rybníka se zvedal příkrý břeh asi šest stop vysoký a tam se několik starších dětiček - dvouletých, ale dosud ne dělníků - náramně bavilo tím, že vylézaly nahoru na břeh a jezdily po něm potom jako po skluzavce. Šplouchnutí, které Kazan a Šedka zaslechli, měly na
svědomí právě ony. Na deseti jiných místech pilně pracovali starší bobři.
Před několika týdny se Kazan díval na podobný výjev, když před starým domovem Zlomeného zuba
zahnul na sever. Tenkrát ho nezajímal. Ale teď jím náhle projel pocit jiný a vzrušující. Bobři přestali být pouhými nejedlými vodními živočichy s pachem, který se mu nelíbí. Byli to vetřelci - a nepřátelé.
Mlčky obnažil tesáky. Hřbet se mu zježil jako štětiny v kartáči a svaly na předních nohou a na plecích mu vyvstaly jako řemínky.
Z hrdla mu neunikl ani hles, když vyrazil a řítil se na Zlomeného zuba dolů.
Starý bobr si neuvědomil nebezpečí, dokud Kazan nedoběhl na dvacet stop k němu. Od přírody pomalý v pohybu na souši, na okamžik stál jako zkoprnělý. Potom se spustil od stromu na zem, když vtom po něm Kazan skočil. Váleli se jeden přes druhého ke kraji břehu, unášeni setrvačností psova prudkého skoku.
V příštím okamžiku však bobrovo silné těžké tělo Kazanovi podklouzlo jako namazané olejem a Zlomený zub s dvěma dírami v masitém ocase prokousnutými skrznaskrz unikl do bezpečí svého živlu. Kazan, zklamaný ve svém úsilí zasadit Zlomenému zubovi smrtelnou ránu, se vrhl jako blesk napravo. Malí bobříci se dosud ani nepohnuli. Udivení a vystrašení nad tím, co viděli, panáčkovali jako omráčení. Probudili se k činu, teprve až když viděli, jak se k nim Kazan řítí. Tři z nich dostihli vody. Čtvrtý a pátý - bobřátka ne starší než tříměsíční - nestačili utéci.
Jediným sklapnutím čelistí zlomil Kazan jednomu vaz. Druhého přitiskl za krk k zemi a potom jím třepal, jako jamník třepe potkanem.
Když za ním dolů přiklusala Šedka, byli oba bobříci už mrtví. Očichávala jejich měkká tělíčka a kňučela. Snad jí ta malá stvořeníčka připomněla uprchlého Barího, její vlastní dítě, protože v jejím kňučení, když tělíčka očichávala, se ozýval tesklivý tón. Bylo to mateřské kňučení.

Ale měla-li Šedka nějaké své představy, Kazan pro ně neměl vůbec pochopení. Zabil dva z těch drzých tvorů, kteří se odvážili vtrhnout do jejich domova. Zachoval se k malým bobříkům stejně nelítostně jako velký šedivý rys, který na temeni Sluneční skály povraždil Šedčiny první děti. Když teď zabořil zuby do masa svých nepřátel, krev mu vzkypěla šílenou touhou zabíjet. Pobíhal zběsile po kraji rybníka a vztekle vrčel na rozvlněnou vodu, pod níž mu zmizel Zlomený zub. Všichni bobři utekli do rybníka a jeho hladina se vzdouvala pohybem mnoha těl pod vodou. Kazan doběhl k nedostavěnému konci hráze. Ta byla něco nového. Instinktivně vytušil, že je to dílo Zlomeného zuba a jeho kmene, a chviličku zuřivě dorážel na změť propletených prutů a větví a snažil se je rvát.
Náhle se blízko u hráze, asi padesát stop od břehu, prudce vzdula voda a vynořila se velká šedivá hlava Zlomeného zuba. Po napjatou půlminutu se Zlomený zub a Kazan na tu dálku měřili pohledem. Potom Zlomený zub vytáhl své mokré lesklé tělo z vody až na hřeben hráze a tváří ke Kazanovi se naplocho přikrčil.
Starý patriarcha byl sám. Z ostatních bobrů se neukázal ani jediný.
Hladina rybníka se zatím úplně uklidnila. Marně se Kazan snažil objevit nějakou oporu pro nohy, která by mu do-pomohla, aby se tomu pozornému vetřelci dostal na kůži. Ale mezi pevnou zdí hráze a mezi břehem zbýval ještě kus holé propletené kostry, jíž se značně prudce valila voda. Třikrát se Kazan ze všech sil snažil přejít po té změti dřev na druhou stranu a třikrát jeho námaha skončila náhlým pádem do říčky.

Labels: