Konečně se muž odvrátil a odcházel po stopě zpátky. Když zašel z dohledu i doslechu, Kazan zakňučel a zježený hřebínek po celé délce jeho hřbetu si zase lehl. Toužebně hleděl k planoucímu ohni. Ten muž mu neublížil, a ony tři čtvrtiny, které byly pes, chtěly jít za ním. Šedka se vrátila a stanula vedle něho, přední nohy toporně napjaté. V životě ještě nebyla tak blízko člověku, leda když smečka před chvílí tam venku na pláni přepadla saně.
Nemohla to pochopit. Každičký instinkt, který byl v jejím vlčím těle, ji varoval, že člověk je ze všeho na světě
nejnebezpečnější, že se ho musí bát víc než nejsilnějších zvířat, bouří, povodní, zimy a hladu. A přesto ten člověk jejímu druhovi neublížil. Očichávala Kazanovi hřbet a hlavu, kde se jí dotkla ta ruka v rukavici. Potom zase odběhla zpátky do tmy, protože za krajem lesa opět spatřila hýbat se život.
Muž se vracel a s ním přicházela i ta žena. Měla jemný a něžný hlas a obklopovalo ji ženské ovzduší a líbeznost. Muž zůstal stát připraven, ale nijak hrozivě. "Buď opatrná, Jano," varoval.
Padla na kolena do sněhu, právě mimo Kazanův dosah. "Pojď, kamaráde - pojď!" řekla něžně a natáhla k němu ruku.
V Kazanovi sebou škubaly všechny svaly. Popolezl k ní o palec - o dva. V očích a ve tváři se jí teď zračilo staré známé světlo, ona láska a něha, kterou poznal už jednou předtím, když do jeho života vkročila jiná žena se zářícími vlasy a očima.
"Pojď!" zašeptala, když ho viděla popolézt, a trochu se nahnula, natáhla ruku maličko dál a konečně se dotkla jeho hlavy.
Pierre si klekl vedle ní. Podával něco a Kazan ucítil maso. Byla to však ta dívčí ruka, co ho roztřáslo a vzrušilo, a když pomalu couvala a pobízela ho, aby šel za ní, bolestivě se dovlekl sněhem pár stop dopředu. Teprve pak si mladá žena všimla jeho zmrzačené nohy. Rázem zapomněla na všechnu opatrnost a už klečela těsně vedle něho.
"Nemůže chodit," zvolala a hlas se jí pojednou roztřásl. "Podívej se, tatínku! Tuhle má strašlivou ránu. Musíme ho nést."