Tuesday, October 23, 2007

Při pohledu na ně se Pierre otřásl hrůzou. Kdyby se vlci nebyli v prvním divokém útoku vrhli na psy, co by se bylo stalo s ním, s Janou a s tím robětem? A v novém záchvatu toho dutého kašle, který mu na rty přiváděl krvavé skvrny, se odvrátil. Několik kroků ke straně našel ve sněhu stopu toho zvláštního psa, který přiběhl spolu s vlky a obrátil se proti ním právě v okamžiku, kdy se všechno zdálo ztraceno. Nebyla to Čistá stopa běžícího zvířete. Byla to spíš brázda ve
sněhu a Pierre Radisson jí sledoval s očekáváním, že na jejím konci najde psa mrtvého.
Dlouhou dobu po boji ležel Kazan, čilý a bdělý, na chráněném místě na pokraji lesa, kam se dovlekl. Ani vlastně necítil velkou bolest. Ale ztratil sílu udržet se na nohou. V slabinách jako by byl ochromený. Šedka se choulila blízko k němu a větřila. Pach tábora se nesl až k nim a Kazan rozeznával obě bytosti, které tam byly - muže a ženu.Věděl, že ta žena je tam, kde mezi smrky a sosnami vidí probleskovat záři ohně. Chtělo se mu jít k ní. Chtělo se mu doplazit se blízko k ohni a vzít Šedku s sebou a slyšet ženin hlas a cítit dotek její ruky. Ale byl tam ten muž, a pro něho muž odjakživa znamenal klacek, bič, bolest, smrt.
Šedka se přichoulila těsně k jeho boku a tichounce skučela na pobídku Kazanovi, aby s ní utekl hlouběji do lesa. Nakonec pochopila, že se Kazan nemůže hnout, a znepokojeně vybíhala na otevřenou pláň a zase se vracela, až její stopy byly tak husté, že vyšlapaly pěšinu. Pud družnosti ji silně ovládal.