Ani Henri ještě v životě nic takového neviděl - dva vlky a jednoho rysa, všechny tři chycené v pastích a navzájem téměř na dosah svých špičáků. Ale překvapení nemohlo nadlouho Henriho ochromit tak, aby nejednal podle svého loveckého instinktu. Vlci mu leželi v cestě první a už zdvihal pušku, aby Kazanovi prohnal týlem kulku s ocelovým pláštěm, když vtom ho Weyman dychtivě chytil za paži.
Weyman poulil oči. Svíral Henriho paži, až mu zatínal prsty do masa. Zahlédl totiž cvočky pobitý obojek kolem Kazanova krku.
"Počkejte!" zvolal. "To není vlk. Je to pes!" Henri sklonil pušku a vytřeštil oči na obojek. Weyman přelétl pohledem na Šedku. Ležela s hlavou otočenou k nim, vrčela a cenila bílé tesáky na nepřátele, které nemohla vidět. Slepé oči měla zavřené. Kde měly být oči, tam měla jenom srst a Weymanovi se ze rtů vydral výkřik:
"Podívejte!" žádal důrazně Henriho. "Pro všechno na světě, co to -"
"Jeden je pes - divoký pes přeběhlý k vlkům," konstatoval Henri. "A ten druhý je - vlčice." "A slepá!" vydechl Weyman.
"Oui, monsieur, slepá," přisvědčil Henri, ve svém úžase zabíhaje zčásti do francouzštiny. Znovu zdvihl pušku. Weyman ji pevně zadržel.
"Nezabíjejte je, Henri," řekl. "Dejte mi je - živé. Spočítejte si cenu rysů, které vám roztrhali, a připočtěte si k tomu prémii za vlka, a já vám ho zaplatím. Živí mají pro mne velkou cenu. Můj bože, pes - a slepá vlčice - v páru!"
Dosud držel Henriho pušku a Henri se na něho díval vyjeveně, jako by ještě pořád dobře nechápal. Weyman hovořil dál a oči mu samým rozčilením jen planuly.
"Pes a - slepá vlčice - v páru!" opakoval. "To je úžasné, Henri. Tam u nás řeknou, že jsem zašel za meze rozumu, až ta moje kniha vyjde. Ale budu mít důkaz.
Udělám si tady dvacet snímků, než zabijete toho rysa. Toho psa a vlčici si nechám živé. A vám zaplatím, Henri, za každého z nich sto dolarů. Dáte mi je?" Henri přikývl. Držel pušku připravenou k ráně, mezitím co Weyman vytahoval z torby fotografický aparát a pustil se do práce. Klapání závěrky se u vlčice a rysa setkalo se zlostným vrčením a ceněním tesáků. Ale Kazan ležel schoulený - nikoli ze strachu, nýbrž proto, že doposud uznával nadvládu člověka. A když byl Weyman se svým fotografováním hotov, popošel ke Kazanovi až téměř na dosah, a mluvil na něho dokonce ještě laskavěji než muž, který kdysi bydlil tam daleko v tom opuštěném srubu. Henri zastřelil rysa, a když to Kazan pochopil, vzpínal se a trhal se na řetězech obou pastí a vrčel na svíjející se tělo svého lesního nepřítele. S použitím tyče a smyčky z pleteného řemenu vytáhli Kazana zpod vývratě a odvedli ho do Henriho srubu. Potom se oba muži vrátili se silným pytlem a větším množstvím pletených řemenů a slepou Šedku, dosud přikovanou pastmi, spoutali a zajali.
Celý zbytek toho dne se Weyman a Henri činili, aby z mladých stromků postavili pevnou klec, a když ji dodělali, strčili do ní oba zajatce.