Než Weyman strčil psa do klece k vlčici, bedlivě si prohlédl odřený a okousaný obojek na jeho krku. Na mosazném štítku našel vyryté jediné slovo "Kazan" a se zvláštním rozechvěním si je poznamenal do deníku. Po té události zůstával Weyman často doma ve srubu, když Henri šel na obchůzku po nakladených pastích. Když uplynuly dva dny, odvážil se prostrčit ruku mezi plaňkami klece a sáhnout si na Kazana a příští den přijal Kazan z jeho ruky kus syrového losího masa. Ale jakmile se přiblížil, Šedka se vždycky schovala pod hromadu jedlových větví v koutě jejich vězení. Pud celých pokolení a snad i staletí ji naučil, že člověk je její úhlavní nepřítel. A tenhle člověk jí přesto neubližoval a Kazan se ho nebál. Zpočátku byla vylekaná, potom zmatená, a nakonec její rozpaky vystřídala stále silnější zvědavost.
Po uplynutí třetího dne vystrkovala zpod jedlových větví chvílemi svou osleplou tvář a větřila, když Weyman byl u klece a snažil se navázat přátelství s Kazanem. Ale žrát nechtěla. Weyman si toho všiml a každý den ji lákal nejvybranějšími kousky jeleního nebo losího loje. Přešlo pět dní - šest - sedm, a nepozřela ani sousto. Weyman jí mohl žebra spočítat.
"Ta zajde," řekl mu Henri sedmého dne večer. "Spíš umře hlady, než aby v té kleci žrala. Ta chce les, divokou kořist, čerstvou krev. Je dva tři roky stará - moc stará, než aby se dala ochočit."
V obvyklou hodinu si šel Henri lehnout, ale Weyman byl znepokojený a seděl dlouho do noci. Napsal dlouhý dopis té dívce s líbezným obličejem v North Battlefordu a potom zhasil světlo a při rudé záři ohně si v duchu maloval její obraz. Opět ji viděl jako tehdy ponejprv, když tábořil v malé sroubené boudě, kde dnes stojí páté největší město Saskatchewanu - ty modré oči, silný lesklý cop a svěží ruměnec prérie na líčkách. Nenáviděla ho tenkrát - ano, doopravdy ho nenáviděla, protože vášnivě rád zabíjel. Tiše se zasmál, když si na to vzpomněl. Změnila ho - podivuhodně ho změnila.
Vstal, otevřel potichu dveře a vyšel ven. Instinktivně obrátil oči k západu. Obloha byla jeden plápol hvězd. V jejich světle rozeznával klec. Zastavil se, pozoroval a poslouchal. Dolehl k němu zvuk. To Šedka hryzala plaňkové mříže svého vězení. Po chviličce se ještě ozvalo tlumené plačtivé kňučení, a tu Weyman věděl, že to Kazan lká po svobodě.
Zahlédl sekeru opřenou zvenčí o stěnu srubu. Chopil se jí a na rtech mu pohrál němý úsměv. Zamířil ke kleci.
Deset dvanáct ran, a dvě silné plaňky byly venku. Potom Weyman kousek ustoupil.
První našla otvor Šedka a vyklouzla ven do hvězdného světla jako stín'. Ale neutekla. Venku na volném prostranství čekala na Kazana, a potom tam oba chviličku stáli a dívali se na srub. Pak se rozběhli na svobodu, Šedka plecí u Kazanova boku. Weyman si zhluboka oddechl.
"Spolu - vždycky spolu," zašeptal, "dokud jednoho z nich neskosí smrt."