kniha o psovi

,.
Šedku pronásledoval ustavičný strach. Ve své slepotě věděla, že kolem dokola je obklopuje hrozba lidí. Událost, k níž se schylovalo, stále víc a víc přestávala v Kazanovi budit strach a nabádat ho k ostražitosti. Třikrát v tom týdnu uslyšel lidské výkřiky - a jednou slyšel smích bílého muže a štěkot psů, když jim jejich pán-házel denní dávku ryb. Ve vzduchu zachytil Štiplavý pach táborových ohňů a jedné noci zaslechl z velké dálky úryvek divoké písně a po něm ňafání a štěkot psí smečky. Kouzlo člověka ho pomalu a jistě přitahovalo blíž a blíž ke stanici - dnes míli, zítra dvě míle, ale stále blíž. A Šedka, která bojovala až do konce svůj boj, v němž podléhala, vycítila v tom nebezpečím nabitém ovzduší blízkost oné chvíle, kdy Kazan konečného zavolání uposlechne a ona zůstane sama. Byly to dny velkého ruchu a shonu na stanici kožešinové
společnosti, dny účtování, výdělku a radosti - dny, kdy divočina sem chrlila své poklady kožešin, které společnost zakrátko rozešle do Londýna a do Paříže a dalších evropských hlavních měst. A toho roku tu byl o sjíždějící se obyvatele zájem víc než obvyklý. Zhoubná epidemie natropila strašlivé spousty, a dokud se lovci kožešin nesjeli na stanici a nepřihlásili se k jarní prezentaci, nebylo možno přesně zjistit, kdo zimu přežil a kdo zemřel.
První začali přijíždět Čipevajové a míšenci z jihu se svými smečkami bastardských psisek, sehnanými poblíž hranic civilizace. Krátce po nich přibyli lovci ze západních pustin a přiváželi s sebou hory sobích kůží a bílých liščích kožešin a celé voje dlouhonohých mackenzijských huňáčů s velkými tlapami, kteří táhli jako koně a kňourali jako vyplácená štěňata, když se na ně vrhli severští nebo eskymáčtí psi.
Z končin ležících blízko u Hudsonova zálivu přijížděly smečky zuřivých labradorských psů, nikdy nikým nepřemožených, leda smrtí. Přibíhalo jedno spřežení malých žlutých a šedivých eskymáckých psů za druhým, spřežení za spřežením s tesáky stejně hbitými jako ruce a mokasiny

jejich černých a rychlonohých pánů, a utkávalo se s mnohem většími a tmavšími malemuty od Athabasky. Ze všech stran se sjížděli nepřátelé všech těchto smeček zuřivých severských psů a rvali se, chňapali a vrčeli ve své hluboce zakořeněné krvelačnosti a vraždychtivosti, zděděné po vlčích předcích.
V boji tesáků nebylo oddechu, nebylo přestávky. Začal hned s prvními přibylými zvířaty. Trval od úsvitu přes celý den a večer kolem táborových ohňů pokračoval. Půtkám mezi psy a mezi muži a psy nebyl nikdy konec. Sníh byl potřísněný stružkami a kalužemi krve a její pach vzněcoval plemena blíže spřízněná s vlky k ještě větší zuřivosti.
Každý den i noc se bojovalo půl tuctu zápasů až do smrtelného konce. Smrtí postižení byli hlavně bastardi z jihu - míšenci taračů, dog a ovčáků - a osudně pomalí huňáči mackenzijští. Kolem stanice stoupal dým stovky táborových ohňů a kolem těchto ohňů se kupily ženy a děti lovců.
Když sníh sešel natolik, že již nebyl pro saně sjízdný, faktor Williams zjistil, že se mnoho lovců nedostavilo, a později jejich účty ve svých obchodních knihách škrtl, protože věděl, že se stali obětí epidemie. Konečně se přiblížil večer velkého karnevalu. Na tuto poloroční slavnost se ženy, děti i muži těšili již týdny a měsíce. V desítkách lesních srubů, v černě zakouřených indiánských stanech, ba i v ledových chatrčích malých Eskymáků posilovala vyhlídka na tuto noc bouřlivých radovánek chuť do života a dodávala mu říz. Bylo to velké posvícení - zábava, kterou společnost dvakrát do roka pořádala pro své lidi.
Toho roku si dal faktor, aby přehlušil vzpomínky na epidemii a smrt, na přípravách k slavnosti neobyčejně záležet. Jeho lovci zabili čtyři tučné soby.

kniha o psovi

Obrovský pes ztratil tím nárazem půdu pod nohama. Na jeden osudný okamžik se svalil na bok a v tom okamžiku se na něj také jeho čtyři saňoví druzi vrhli. Všechna jejich nenávist nastřádaná za týdny a měsíce, v nichž je ten
vůdce s dlouhými tesáky zastrašoval a týral v postraňcích, se na něj teď soustředila a bývalí druhové ho doslova roznesli v zubech.
Kazan pyšně přiklusal po bok k Šedce a ta si mu s radostným zakňučením položila hlavu na krk. Dvakrát pro ni už svedl boj na život a na smrt. Dvakrát zvítězil.
A při Šedčině slepotě se její duše - měla-li jakou - jásavě povznášela k chladné šedé obloze a její hruď, přitisknutá ke Kazanově pleci, se dmula, když naslouchala skřípotu a chroustání zubů v mase a kostech nepřítele, kterého přemohl její pán a vládce.


NÁSLEDOVALY DNY HODOVÁNÍ NA ZMRZLÉM mase starého losa. Marně se Šedka pokoušela odlákat Kazana pryč do lesů a slatin. Teplota den ze dne stoupala. Už bylo co lovit. A Šedka toužila být sama - s Kazanem. Ale u Kazana - jako u většiny mužských tvorů - vůdcovství a moc vyvolávaly nové pocity. A byl nyní vůdcem psí smečky, jako kdysi býval vůdcem mezi vlky. Nejen že teď po jeho boku klusala Šedka, ale táhli se za ním i ti saňoví psi. Znovu zažíval onu vítězoslávu a zvláštní vzrušení, které mu již téměř sešlo z paměti, a pouze Šedka, v té věčné noci své slepoty, se strašlivým neblahým tušením vyciťovala nebezpečí, do něhož by ho mohlo jeho nově nabyté vladařství zavést.
Po tři dny a po tři noci zůstali v blízkosti mrtvého losa, hotovi ho bránit proti komukoli jinému, a přesto každým dnem a každou nocí jejich bdělost při střežení ochabovala. Pak přišla čtvrtá noc, kdy zadávili mladou laň. Kazan tu štvanici vedl a vzrušen vědomím, že za sebou má smečku, poprvé nechal svou slepou družku pozadu.

Když svou kořist dohnali, byl první, kdo skočil po jejím měkkém hrdle. A ostatní se neodvážili žrát dříve, dokud z laně nezačal rvát maso on. Byl pánem.
Mohl je pouhým zavrčením odehnat. Zablýskal-li svými tesáky, schoulili se bázlivě na břicho do sněhu. Kazanovu krev rozpalovala divá dravá radost - a vzrušení a nadšení, jež pramenily z vědomí nově nabyté moci, zaujímaly každým dnem maličko víc místo Šedky. Ta k nim dorazila půl hodiny po stržení a v jejích štíhlých nohách už nebylo tolik pružné čilosti, ani ve sklonu jejích uší a v držení hlavy tolik šťastné spokojenosti. Z laně toho mnoho nesnědla. Slepou tvář ustavičně obracela, směrem ke Kazanovi.
Ať se hnul kamkoli, stále ho sledovala svýma nevidomýma očima, jako kdyby od něho každým okamžikem očekávala to staré znamení, které jí dříve dával - onen hluboký hrdelní tón, jímž ji tak; často volával, dokud spolu byli v divočině sami.
S Kazanem, jakožto s vůdcem smečky, se děla zvláštní změna. Kdyby jeho druzi bývali vlci, nebylo by bylo pro Šedku těžké ho od nich odlákat. Ale Kazan byl mezi svými, mezi vlastním plemenem. Byl pes. A oni byli také psi.
Ohně, které již vyhasly a přestaly ho hřát, najednou v jeho nitru vzplanuly nanovo.
V jeho soužití se Šedkou ho dosud skličovala jedna věc, která ovšem nikdy nemohla skličovat ji, a to byla osamělost. Příroda ho stvořila v té podobě, která si žádá společnost - ne tvora jednoho, ale mnohých. Zplodila ho proto, aby si všímal a poslouchal rozkazů lidského hlasu. K lidem ponenáhlu pojal nenávist, ale ke psům - svému plemenu - prostě nedílně patřil. Se Šedkou byl až dosud šťastný - šťastnější, než kdy vůbec byl ve společnosti lidí i svých pokrevných bratří.