Tuesday, February 02, 2010

se dal na ústup. A jak šel, při každém kroku pod ním podklesával jeden bok. Šlachu na levé noze měl napůl překousnutou.
Ačkoliv Šedka neviděla, zdálo se, že si uvědomuje, co se stalo. Opět byla vlkem ze smečky - se vší bývalou vlčí strategií. Kazan, dvakrát odražený parohem starého losa, byl již chytřejší, než aby ho znovu otevřeně napadl. Šedka odklusala za losem, ale Kazan se chviličku zdržel pozadu, jen co by hladově schlamstl několik soust krví prosáklého sněhu.
Potom se rozběhl zase za Šedkou a klusal těsně po jejím boku, asi padesát metrů za losem. Ve stopě bylo teď víc krve - celá souvislá rudá stužka. Po čtvrt hodině se los opět zastavil a otočil se, svou mohutnou hlavu skloněnou. Oči měl rudé. Krk i plece jevily jistou skleslost a nehlásaly již déle nezdolného bojovného ducha, který v něm planul bezmála dvacet let. Nebyl již vládcem divočiny kolem sebe; nebylo již vzdorné vyzývavosti v držení jeho skvělé hlavy ani jiskry dychtivého žáru v jeho krví zalitých očích.
Jak dýchal, vydával sípavé zvuky, které mluvily řečí stále zřetelnější a zřetelnější. Lovec by byl věděl, co to znamená. Hrot parohu mladšího jelena, ostrý jako dýka, zajel hluboko a plíce vypovídaly starému losovi službu. Nejednou již slyšela Šedka ten zvuk, když v mládí začala lovit se smečkou, a věděla své. Pomaličku počala kolem raněného monarchy prérie kroužit ve vzdálenosti asi dvaceti metrů. Kazan se jí držel po boku.
Jednou - dvakrát - dvacetkrát obešli v tom pomalém kruhu a s každou otáčkou, kterou dokončili, se otočil i starý los a dýchal stále tíž a tíž a hlava mu klesala pořád níž. Přišlo poledne a po něm se dostavil tužší mráz druhé poloviny dne. Ze dvaceti kol se stalo sto - dvě stě - a víc. Sníh pod Šedčinýma a Kazanovýma nohama na kruhové dráze, kterou opisovali, pomalu ztvrdl. Pod široce rozkročenými kopyty starého losa nebyl sníh již bílý, nýbrž rudý.
Tato nikým neviděná tragédie divočiny se předtím odehrála již tisíckrát a tisíckrát. Byla to epocha onoho života, v němž bytí samo znamená přežívání nejschopnějších, v němž žít znamená zabíjet a umřít znamená život udržovat.
Konečně při tom vytrvalém a neúprosném obcházení nadešel okamžik, kdy se starý los již za Šedkou a Kazanem neotočil - a pak podruhé, potřetí a počtvrté, a Šedka zřejmě pochopila. Spolu s Kazanem ustoupila za tvrdě ušlapanou stezičku a pod zakrslým smrčkem se přitiskli na břicho - čekali. Ještě dlouhou chvíli stál los bez hnutí a jen kýta s prokousnutou kolenní šlachou mu pomalu klesala níž a níž. A vtom se s hlubokým, krví zahlceným zalapáním po dechu zhroutil. Dlouhou dobu se Kazan a Šedka nepohnuli, a když se konečně opět vrátili na vyšlapanou stezičku, losova mohutná hlava spočívala již na sněhu. Znovu začali obcházet v kruhu a nyní se kruhy zmenšovaly, po každé otáčce o píď, o dvě, až je od jejich kořisti dělilo jen deset metrů - potom devět - potom osm.
Los se pokusil zdvihnout, ale nepodařilo se mu to. Šedka ten pokus slyšela. Slyšela, jak se svalil zpátky, a náhle zezadu střelhbitě a tiše přiskočila. Její ostré tesáky se zabořily losovi do nozder a Kazan, veden základním instinktem severského psa, vyrazil a chňapl mu po hrdle. Tentokrát ho los neodhodil.
Šedčino strašlivé zahryznutí poskytlo Kazanovi čas prokousat se půlpalcovou kůží a zarývat tesáky hlouběji a hlouběji, až konečně zasáhly krční žílu. Proud teplé krve mu vytryskl do tváře. Ale nepovolil. Jako se kdysi držel krční žíly své první laně za oné měsíční noci tak dávno uplynulé, tak se nyní držel i starého losa a nepovolil. Teprve Šedka mu odemkla čelisti. Ucouvla, větřila, poslouchala. Potom pomaloučku zdvihla hlavu a zmrzlou a hladomřivou divočinou se rozlehl její vítězný hlas - zvaní k hodům.
Pro ně dny hladomoru minuly.


Právo tesáku

PO BOJI SI KAZAN, NÁMAHOU VYČERPANÝ lehl do krví zbroceného sněhu, kdežto věrná Šedka, dosud plná odolné houževnatosti svého divokého vlčího plemene, zuřivě rvala silnou kůži na losově krku, aby obnažila červené maso. Když se jí to podařilo, nepustila se do jídla, nýbrž přiběhla ke Kazanovi, strkala do něho jemně čenichem a tiše kňučela. Potom se skrčili bok po boku u losovy šíje" rvali z ní kusy teplého čerstvého masa a hodovali.
Poslední bledé světlo severního dne se kvapně rozplývalo v noc, když se od hostiny odtrhli nažraní tak, že jim všechny propadliny v bocích zmizely. Slabý větřík utichl. Mraky, které přes den visely na obloze, odpluly k východu a měsíc se třpytil a svítil jako rybí oko. Asi hodinu se noc ještě jasnila. K třpytu měsíce a hvězd se teď ještě přidaly bledé plameny severní záře, které se tetelily a kmitaly nad točnou.
Její sykavý, praskavý, jednotvárný tón, podobný šustivému vrzání ocelových sanic na tvrdě zmrzlém sněhu, slabounce dolehl ke Kazanovu a Šedčinu sluchu. Nevzdálili se od mrtvého losa ještě ani sto metrů, když se při prvním zvuku té podivné záhadné melodie na severním nebi zastavili a pozorně a podezíravě jí naslouchali. Potom sklonili uši nazad a pomalu klusali zpátky ke kořisti, kterou ulovili.
Instinkt jim říkal, že je jejich jedině právem tesáku. Bojovali, aby ji ulovili. A v zákoníku divočiny stálo, že budou musit bojovat, aby si ji udrželi. V době k lovu příznivé by byli běželi dál a toulali se pod měsícem a pod hvězdami. Ale dlouhé dny a noci hladovění je teď naučily něčemu jinému.
Té jasné a bezvětrné noci, která přišla po dnech smrtelné epidemie a hladomoru, vylezly statisíce hladových tvorů ze svých úkrytů slídit po potravě. Na osmnáct set mil na východ a na západ a na tisíc mil na sever a na jih slídili pod měsícem a pod hvězdami štíhlí tvorové s vpadlým , břichem. Něco Kazanovi a Šedce říkalo, že tento hon za
•' potravou je již v proudu, a proto ani na okamžik nepolevili v bdělosti.
Nakonec si lehli na pokraji husté smrčiny a čekali. Šedka se svou slepou tváří se něžně mazlila s Kazanem a strkala do něho čenichem. Znepokojené kňučení v jejím hrdle ho napomenulo a varovalo. Potom nabírala vítr a poslouchala - nabírala vítr a poslouchala.
Pojednou jim každičký sval v těle strnul. Něco živého se kmitlo blízko kolem nich, něco, co neviděli ani neslyšeli a stěží vůbec ucítili. Blížilo se to znovu, tajemné jako stín, a vtom se ze vzduchu tichounce jako obrovská sněhová vločka snesla velká bílá sova. Kazan viděl, jak se ten hladový křídlatý tvor usazuje na
, losově pleci. Jako blesk vyrazil ze svého úkrytu. Šedka na délku těla za ním. S hněvivým zavrčením se vrhl na bílého lupiče a čelisti mu sklaply naprázdno. Skočil tak prudce, že se přenesl až za losa. Otočil se, ale sova byla tatam.
Tou dobou se mu již vrátila téměř všechna jeho bývalá síla. Rychlým krokem oběhl kolem losa, srst na hřebeni hřbetu zježenou jako kartáč, hrozivé oči široce dokořán. Zavrčel na nehybný vzduch. Čelisti mu scvakly a posadil se na zadek čelem ke krví zbrocené stopě, kterou po sobě zanechal los, dříve než zhynul. Opět ho upozornil onen instinkt stejně neomylný jako rozum, že nebezpečí přijde z té strany.
Jako rudá stužka vinula se stopa zpátky divočinou. Té noci se všude hemžili malí střelhbití hranostajové, kteří při svém kličkování ve světle vypadali jako bílé myši. Ti také první objevili stopu a se vší zuřivostí své krvelačné přirozenosti ji sledovali hbitými dráždivými skoky. Na čtvrt míle proti větru z větřila její pach liška a přiběhla