Saturday, September 30, 2006

Ale on se jenom směje a říká: „Ty můj hlupáčku, roztomilej pidimužíku se světlem v hlavě, když někdo uvidí pasáka jako jsem já se zelenou, půjde na policajty, protože pochopí, že tu něco nehraje. K takovým, jako jsem já, zelené nepasují.“
„Nebudeš přece oblečený jako pasák a nebudeš bydlet v laciných hotelech.“
„Jsem pasák nejnižší kategorie, takže bez ohledu na to, co mám na sobě, jsem oblečený jako pasák a ať přijdu do kteréhokoli hotelu, dokud neodejdu, je to pajzl.“
„Pasáctví není nemoc,“ říkám. „Nemáš to v gonádách ani v genech. Kdyby tvůj táta byl Kroc a tvoje máma Iacocca, nebyl bys pasák.“

Thursday, September 21, 2006

A přesto jsem byl každé ráno nervózní a v noci jsem nespal, aniž bych to tušení mohl nějak pojmenovat.
„Chodíš, jako bys musel na záchod,“ povídá mi Chodec a je to opravdu tak. Něco smrdí, říkám si, něco se podělalo, ale přestože to vím, nedokážu pro to najít jméno, a tak jsem raději zticha, nebo si lžu a snažím se najít příčinu svého strachu. „Je to pro mě šok,“ říkám. „Být z dvaceti procent bohatý.“
„Bohatý jako ne každý.“
„To potom ty jsi dvojnásob bohatý.“
A on se na mě jen šklebí. Je to silný a mlčenlivý typ.
„Proč ale neprodáš devět a tu zbylou zelenou si nenecháš?“ říkám. „Pak budeš mít peníze na utrácení a zelenou, která ti otevře dveře do celého světa.“

„Komu je prodáš?“

ptám se.
„Nikomu nic nenabízím, dokud nemám zelené v hrsti,“ povídá. Pejskař je totiž opatrný. To, co se stalo, nebylo dané tím, že by nebyl opatrný.
Každý den jsme obcházeli těch deset míst, kam měly obálky dorazit. Věděli jsme, že dřív než za týden tam nebudou – státní kola melou neobyčejně pomalu, v dobrém i zlém. Každý den jsme se kontaktovali s člověkem zevnitř, jehož jméno a tvář už jsem prozradil a určitě vám to bude hodně platné, protože obojí se nepochybně změnilo. Pokaždé nám říkal, že vše je při starém, nic se neděje. A byla to pravda, protože ten polda byl nad věcí a nijak nedával najevo, že je něco v nepořádku. Samotný pan Hunt nevěděl, že v jeho malém království cosi schází.

Wednesday, September 20, 2006

A toho krásného dne ji měl. Pan Polda měl nějakou schůzi a na jeho sekretářku to přišlo o den dřív, a tak vstoupil Muž zevnitř s pravým vzkazem pro pana Hunta. Posadil se k terminálu, vyťukal jméno, heslo a přiložil falešný prst a mašina roztáhla své krásné nohy doširoka a vybídla ho, aby vstoupil. Za čtyřicet sekund měl přihrádky vyvolané, prstem odklepl každou zelenou, pak se odhlásil a vyšel ven. Žádné znamení, žádný zvuk signalizující, že něco není v pořádku. Šlo to příjemně jak léto a hladce jak led. Zbývalo sedět a čekat, až zelené karty přijdou poštou.

Tuesday, September 19, 2006

„S šedesátiprocentní jistotou?“ zeptal se Pejskař.
„Tentokrát procenta neříkám. Ještě nikdy jsem se neprocházel po koupelně dotyčného. Buď tohle, nebo mi můžeš provést penetraci konečníku, nikdy jsem si nebyl jistější.“
Teď, když měl heslo, začal člověk uvnitř nosit magický prst každý den s sebou a čekat na příležitost, kdy bude v pracovně pana Poldy sám. Vytvořil již předběžné přihrádky, jak to každá zelená karta vyžaduje a ukryl je ve své pracovní oblasti. Zbývalo vejít, ohlásit se jako pan Polda a pak, jestli systém přijme jeho jméno, heslo a prst, může přihrádky vyvolat, potvrdit je a za minutu být pryč. Ale tu minutu musel mít.

Sunday, September 17, 2006

„Kdybychom věděli, jak jsem to udělal, tak bych se nikdy neminul,“ pravím. Dokonce ani nevím, jestli je to v rosolu nebo v bio. Veškerá fakta projdou dolů, všechno se to smíchá a na povrch vyplavou roztančená hesla, kousíčky H.
„Jo, ale jenom tak sis to nevymyslel. Co to znamená?“
„Invictus je jedna stará báseň, kterou má v rámečku v zásuvce pracovního stolu. Dala mu ji maminka, když měl ještě do poldy daleko. XYZ je jeho představa nahodilosti a rwr je poslední americký prezident, kterého obdivoval. Nevím, proč si teď zvolil právě tato slova. Před šesti týdny používal jiné heslo a za šest týdnů je znovu změní, ale právě teď –“

Saturday, September 16, 2006

Podle toho, co jsem se od Pejskaře dozvěděl, jsem si zkoušel představit, jak asi Polda reagoval na to tělo na vdávání, které tiskl. Kdyby kromě okukování taky šoustal, tak by se podle mě jeho heslo změnilo, ale když mu řekla, že by nechtěla zkompromitovat jeho nekompromisní čest, posílilo to v něm pocit správného nebo dokonce vzorového muže, takže jméno zůstalo výslovně stejné a heslo se také nezměnilo. „Invictus XYZ rwr,“ hlásím Pejskaři, protože tak znělo jeho pravé heslo a já si tím byl jistější, než kdykoli předtím.
„Kdes to sakra vyhrabal?“ povídá.

Wednesday, September 13, 2006

Na mikrovrstvě byly všechny jeho prsty z několika úhlů, a tak mohl Chodec vymodelovat jeho prstovou masku pro našeho člověka uvnitř za jediný den. Pravý ukazováček. Díval jsem se na to velice skepticky, protože na světelném parketu mé nejniternější mysli již tančily pochybnosti. „Jenom jeden prst?“
„Nemám víc než jednu šanci,“ řekl Pejskař. „Jeden jediný pokus.“
„Ale jestli se splete, jestli moje první heslo není správné, pak by mohl pro druhý pokus použít prostředník.“
„Řekni mi, ty můj vertikální chytráku, vážně si myslíš, že Jesse H. Hunt je typ byrouše, který dělá chyby?“
Na to jsem musel odpovědět, že ne, ale zlého tušení jsem se nezbavil a všechna má zlá tušení souvisela s potřebou druhého prstu, a přitom jsem vertikál, ne horizontál, což znamená, že do přítomnosti můžu vidět tak hluboko, jak si budete přát, ale do budoucnosti nevidím, que sera, sera.

Tuesday, September 12, 2006

Ale on na ni byl tak milý, celé týdny na ni byl tak milý, a Pejskař mi potom vyprávěl, jak jenom na pár minut zavřel dveře své kanceláře, držel ji a líbal ji, aby se cítila jako žena, a jakmile všechny jeho prsty zanechaly jemné otisky na tenké zelektrizované mikrovrstvičce, kterou měla všude na rozkošných nahých zádech a ňadrech, začala křičet a co nejvděčněji mu sdělila, že nechce, aby byl kvůli ní své ženě nevěrný, že už jí beztak dal obrovský dar, když pro ni měl tolik pochopení a soucitu, a že je jí líp, když si uvědomí, že muž jako on se jí dokáže dotknout, přestože ví, že uvnitř není žena, a že se jí teď zdá, že má sílu žít dál. Bylo to přesvědčivé a přesně vypočítané, aby přišel o své horké otisky a přitom nedostal výčitky svědomí, které by mohly změnit jeho tvář a přivést ho k úplně jiným heslům.

Sunday, September 10, 2006

„Máš všechno, co potřebuješ?“ ptá se mě.
„Hesla už mi tady nahoře tančí,“ říkám. „Jméno pro tebe budu mít, až budu zítra spát.“
„Dej se do toho a nic mi neříkej,“ povídá Pejskař. „Dokud nebudeme mít prst, nechci jméno slyšet.“
Do toho kouzelného dne zbývalo jen pár hodin, neboť to děvče – jehož jméno jsem se nikdy nedozvěděl a jehož tvář jsem nikdy nespatřil – mělo pana Poldu očarovat hned další den. Neoblékalo se nijak sexy a předstíralo, že má mezery ve společenském chování, byla to prostě taková malá písařinka, která procházela nejtěžším obdobím svého života, protože jí předčasně vzali dělohu, nebo cosi podobného panu Poldovi napovídala, a teď chudinka ztrácela své ženství a vlastně se nikdy ženou necítila.

Saturday, September 09, 2006

„Co když tě bude chtít odvézt domů?“ zeptal se Pejskař a já mu řekl: „Nepřichází v úvahu, to se nedělá,“ ale Pejskař nakonec zařídil, abych měl kam jít a fakt, on to odhadl a já byl vedle. Skončilo to tak, že mě byroušovo fáro, pravý americký stejšn, dovezlo až k domu na prodej, kde mě čekala rozmrzelá máma Uherka a na pana Hunta se zle obořila, protože jsem přišel domů tak pozdě. Jen co se dveře zavřely, máma Uherka udělala chichichi a hihihi, ze zadního pokoje vyšel sám Chodec a řekl: „Mám u tebe o jednu laskavost míň, mámo Uherko,“ a ona na to: „Tak to ne, milej zlatej. Já mám u tebe o jednu laskavost víc,“ a pak se hluboce, vášnivě políbili, jestli tomu dokážete uvěřit. Dovedete si představit, že by mámu Uherku někdo mohl takhle políbit? U Pejskaře nebyla o překvapení nouze.

Thursday, September 07, 2006

Nepatřil k těm, kteří používají mazadla nebo malá, rozkoš rozdávající šidítka. Měl jenom erární, gumové, jak beton tvrdé pomůcky pro sebe, z čehož má mazaná hlava vykoumala, že si v peřinách užívá asi stejně tolik zábavy jako já.
Získal jsem spoustu báječných informací, všechny banální a všechny životně důležité. Nikdy nevím, která z nitek, jež držím v ruce, povede k cíli v mých nejniternějších záhybech. Ale taky jsem nikdy neměl příležitost procházet při hledání hesla bez újmy na zdraví domem dotyčného. Viděl jsem poznámky, které nosily jeho děti ze školky, časopisy, které jeho rodině přicházely, a bylo mi čím dál jasnější, že Jesse H. Hunt má se svou rodinou velmi málo styčných bodů. Stál jako vodovážka na hladině života a nohy neměl smočené. Klidně mohl natáhnout bačkory a kdyby o jeho mrtvolu někdo nezakopl, všimli by si toho až po týdnech. Ne proto, že by o rodinu nestál, ale proto, že byl tak příšerně úzkostlivý. Všechno podroboval zkoumání, ale špatným koncem mikroskopu, takže se mu zdálo, že všechno je hrozně malé a vzdálené. Když noc končila, byl ze mě smutný chlapeček a šeptal jsem Mikropoldovi, že by se měl naučit počůrávat mužské tváře, protože jedině tak se mu může podařit zachytit se háčky v tatínkově tváři.

Wednesday, September 06, 2006

Díky heroickému výkonu

byly ty příšerky v postýlkách celkem brzo a protože jsem byl náročným hlídačem dětí, prohledal jsem dům, jestli v něm nejsou zloději, a čirou náhodou jsem natrefil na nejužitečnější informaci o tom byroušovi, jehož tajné, zvolené jméno jsem se pokoušel vypátrat. Šlo o to, že na každou svou zásuvku naaranžoval bezpečnostní vlas, takže kdybych měl pokušení krást, poznal by, že došlo k nepovolenému otevření jeho zásuvek. Zjistil jsem, že oba mají v koupelně na všechno oddělené skříňky, přestože používají zubní pastu stejné značky, a že on, nikoliv ona, se stará o veškerou antikoncepci (vůbec ne příliš brzy, napadlo mě, neboť jejich dětičky jsem již poznal).

Tuesday, September 05, 2006

Pak přišla ta skvostná noc, kdy Kuntovi vyrazili za zábavou a obě flákačky neměly čas, protože byly právě k maximální spokojenosti obdělávány (nebyla to krása, když jsme ty dva cucáky přesvědčovali, aby je pomuchlovali zrovna tu noc). Manželé Jessovi to zjistili na poslední chvíli a nezbylo jim nic jiného, než zavolat k matce Hubbardové, a není to nádhera, že právě před hodinou volal tuhle Stevie Queen, že nakonec je pro krocení dětiček k dispozici. Ein plus ein je zwei, a tak mě řidič od matky Hubbardové vyklopil přede dveřmi Jesse Hunta, načež mě nejen čekal pohled do vznešené tváře pana Poldy, ale taky mě pohladila po hlavičce paní Poldová, a pak se mi dostalo privilegia přípravy svačinky pro čiperného Poldu juniora a sprostou Poldinku, pětiletého a tříletou, zatímco jednoletý Mikropolda (ještě ne člověk a jestli dovedu odhadnout charakter, tak takový, že pravděpodobně nebude žít dost dlouho, aby se člověkem stal) mi osprchoval tvář kyselinou močovou. Všichni se bavili.

Monday, September 04, 2006

Nejdřív jsme zjistili, kdo hlídá děti, když Jesse H. a paní Jessová vyrazí do města (což pro greensborskou smetánku znamená procházet se pro promenádě, přát si, aby se tam něco dělo a pak se jít vyčůrat na veřejné záchodky). Zpravidla měli dvě dívenky, které k nim chodily za peníze jejich děti ignorovat, ale když měla tahle kvítka jiný program, což znamená, že měly domluvené, že se za hamburger a vid nechají pomuchlovat a protáhnout od nějakých nedopnutých kluků, volali Horkou linku Pečovatelské služby matky Hubbardové. Takže jsem se, co nejnenápadněji, vloudil do vážené organizace matky Hubbardové, když jsem ze sebe udělal žalostně přelidštělého čtrnáctiletého hocha, specializujícího se na severozápadní část města a dál na venkov. Trvalo to týden, ale Chodec nepospíchal. Dej si na čas a udělej to pořádně, říkal, když budeme spěchat, někdo si prudkého pohybu všimne, podívá se po nás a to stačí, aby nás dostali. Myslelo mu to horizontálně.

Saturday, September 02, 2006

Způsob, jakým jsem se nakonec k Jessovi dostal, byl ďábelský, nejlepší, jaký jsem kdy vymyslel. Až jsem nechápal, jak to že mě to nenapadlo dřív, možná to bylo tím, že mi nikdy předtím žádný Pejskař neopakoval jako papoušek „pitomost“ pokaždé, když jsem přišel s nějakým nápadem. Než jsem konečně měl plán, na který neřekl „pitomost“, skoro jsem se utopil v nejhlubších propastech své jasnozřivosti. Chci říct, že než byl spokojený, jel jsem na sto wattů.