„Moc věcí,“ odpověděla kočička. „Ona umí spát a papat, hopsat, sedět a ležet, a taky i po zdi umí lézt, když se jí pomáhá.“
„A když při tom spadne, tak ani nepláče,“ řekl pejsek.
„Takovou právě hledáme,“ prohlásily děti. „A co stojí?“
„Nic,“ řekl pejsek. „Dáme vám ji zadarmo, když ji budete mít rádi.“
Děti měly panáčka v červených a modrých šatech, ten, řekly, bude princ, daly mu tu panenku za ženu a udělaly svatbu. Na svatbu si pejsek s kočičkou zas oblékli zástěry, to byly královské pláště, a byli zas král a královna.
Tak si pejsek s kočičkou zahráli s dětmi na diva¬dlo a za týden už byly děti docela zdravé a směly ven. To bylo zrovna svatého Mikuláše.

Vedli panenku k postýlce,

co byly děti. „Teď vy taky musíte hrát s námi divadlo,“ řekla kočička Jen¬dovi a Věře. „Vy teď potřebujete nějakou dcerušku a vy ji od nás koupíte.“
„Tady jsou nějací lidé,“ zvolal pejsek, když došli s panenkou k postýlce a Věře a Jendovi. „Hej, pane, hej, paní, nepotřebovali byste dcerušku?“
„A co umí ta dcera?“ ptal se Jenda.
„No, umí všecko,“ řekl pejsek. „Umí vařit a poklízet a prát prádlo a kotrmelce umí dělat taky.“
„Takovou bychom mohly potřebovat,“ povídaly děti. „A co umí ještě?“ vyptávala se Věra.

„Tak už nejsi král a já královna,“ začala povídat kočička. „Teď jsme zchudli a ty jsi chudý chalupník a já chudá chalupnice. Co budu vařit, milý muži, když ani chleba nemáme? A co budeme dělat s naší dce¬rou, když ji nemůžeme uživit?“
„Víš co,“ řekl pejsek, „to ji musíme zavést někam do lesa, snad se jí někdo ujme.“
Vzali panenku a vedli ji jako někam do lesa a při¬tom dělali, že pláčou. „My ji přece nezavedeme do lesa, třeba by ji tam sežral vlk,“ řekl pejsek. „Jestli potkáme nějaké hodné lidi, tak jim ji prodáme, třeba by mohli nějakou dcerušku potřebovat.“

„Cilililink,“

udělal kočička a řekla dětem: „To je teď zatím konec divadla, ale pak zas zazvoníme a bu¬deme hrát dál.“
Pejsek s kočičkou si vlezli do kouta a radili se, jak to divadlo budou zas hrát dál.
Sundali si královské pláště, kočička si uvázala na hlavu šátek a pejsek vzal přes sebe kus starého had¬ru. Pak udělali: „Cilililink!“ a zas bylo divadlo.
„Teď už nejsem král a kočička královna,“ ohlásil pejsek dětem, „my jsme teď zchudli.“

Kočička

dala do škatule panenku, udělala: „Tu-tututú!“ a přijela. „Tady jsem, pejsku, přivezla tu dce¬rušku, tu princeznu, sto korun jsem za ni musela dát.“
„Já nejsem pejsek, já jsem král,“ řekl pejsek, „vždyť to přece víš, a ty jsi královna.“ Pak vzal panenku do náručí a choval ji a radoval se velmi, že teď už mají dcerušku, královskou princeznu. „Musíme ji dobře vychovat,“ řekl, „to víš, královno, taková královská princezna musí být dobře vychovaná. Dáme ji naučit všemu, i hrát na piano a vařit.“

A proč jsi smutný,

„ králi?“ ptala se ho kočička.
„Jsem králem zlaté země a stříbrné země a diaman¬tové země za desíti horami, za desíti řekami a za mo¬řem modrým, žlutým i zeleným, ale nemáme žádnou dceru, žádnou královskou princeznu, a králové mají mít dcery princezny, a proto jsem smutný.“
„Já ti, králi, něco poradím,“ řekla kočička. „Já vím o jedné královské dceři. Je to v bílé zemi, daleko, až za černou zemí, tak já tam pojedu automobilem a tu dceru tam pro nás koupím.“
A teď kočička vzala škatuli, to byl jako kufříček, a dělala, jako že jede automobilem a že odjela. Pejsek zůstal královsky sedět a pil jako to kafíčko a pořád ří¬kal, že se na tu princeznu, na tu dcerušku, moc těší.

Věra a Jenda

z toho měli radost, usadili se pěkně v postýlce a čekali, až pejsek s kočičkou začnou hrát.
„Až začneme, tak uděláme cilililink,“ řekl pejsek s kočičkou a radili se, jaké divadlo budou hrát.
A kočička řekla: „Já budu královna a ty, pejsku, budeš král a panenka Járinka – to bude potom prin¬cezna, naše dceruška.“
Tak si uvázali na krk zástěry, aby měli královské pláště s vlečkou, a navěsili si na sebe pentličky a nád¬herně se v tom procházeli. Pak si sedli na židličky a že budou jako pít kafíčko. Ale pejsek vzdychl a ře¬kl: „Já, královno, dnes nebudu pít žádné kafíčko, pro¬tože jsem smutný.“

„Jenda a Věra?“

podivil se pejsek. „To jsou hodné děti, ty mám zrovna rád. Víš co, kočičko, půjdeme k nim na návštěvu a nějak je potěšíme, když nemo¬hou jít ven.“
„Dobře,“ řekla kočička. „A vezmeme s sebou naši panenku Járinku, co jsme ji našli a co jsme se jí ujali, aby nás tam bylo víc.“
Tak vzali panenku Járinku za ručičky a šli na ná¬vštěvu k Věře a Jendovi. Jenda a Věra měli kašel a rý¬mu, a tak nesměli ven, byli doma a měli zavázané krčky a měli dlouhou chvíli.
„Já ti něco povím,“ řekl cestou pejsek kočičce, „na co si budeme s těmi dětmi hrát. Zahrajeme jim něja¬ké divadlo.“
Přišli k dětem; Věra a Jenda seděli v postýlce a há¬dali se, že si už na všechno hráli, a na co by si ještě měli hrát.
„Nazdar, děti!“ řekli pejsek a kočička. „My vám jdeme hrát divadlo.“

JAK HRÁLI DIVADLO A NA MIKULÁŠE CO BYLO

Pejsek s kočičkou si chtěli venku zahrát s dětmi, ale žádné děti venku nebyly.
„Co to?“ podivil se pejsek, „že nejsou venku žádné děti. Kdepak je Pavlíček a Věra, Jenda a Slávek, Pepík a Helenka, kdepak je Zorka a Jarda a Mirko a kdepak je Otík a Alenka a Boženka a ty všechny ostatní?“
„Kde by byl?“ řekla kočička. „Cožpak ty nevíš? Je přece škola, jsou ve škole, ty menší jsou ve školce a ty vetší už v I. a II. třídě.
„Aha,“ povídal pejsek, „já jsem zapomněl, že dnes není neděle.“
„Ale Jenda a Věra ve škole nejsou,“ řekla kočič¬ka. „Oni mají kašel a rýmu a musejí být doma.“

Donesla

to všechno domů a bylo toho tolik, že si z toho mohla s pejskem udělat krám na prodávání hra¬ček. A to všechno postavili kolem postýlky té poho¬zené panence. Panenka se probudila a měla velikou radost, když kolem sebe viděla tolik hraček, a moc se jí to u pejska a kočičky líbilo. Hrála si a hrála, hrála si s kočičkou a pejskem se všemi těmi hračkami a bylo jich tolik, že si ani dost se všemi vyhrát nemohla. Pej¬sek a kočička jí dali jméno Járinka a měli ji moc rádi a ona měla zas moc ráda je; tak se tam u nich dobře měla, že na svou dřívější maminku, na tu nepořádnou holčičku, která ji do kopřiv hodila, ani už nikdy ne¬vzpomněla. A na všechny ty hračky, které jí pejsek s kočičkou našli, dávala pěkně pozor, žádnou z nich nezkazila, žádnou nikde nezapomněla, neztratila ani nepohodila.
A tak to tedy bylo, že ubohá pohozená panenka měla ze všech dětí a panenek na světě nejvíc hraček.

„Jemine,“

tak se divil a radoval, „to bude mít ta naše panenka hraček!“ Donesl to všechno domů a ko¬čička byla překvapená, co toho je. „Bože, co ty děti toho tak rozházejí a poztrácejí!“ spráskla pacičkama a řekla: „To já se také ještě půjdu podívat. To víš, pejsku, já umím proslídit a prosmejčit všecko, kam ani ty nevlezeš. A jistě toho také dost najdu.“Kočička šla, hledala, všechny koutečky prolezla a prosmejčila. A jéjej, děti, co ona toho ještě našla! Co vy těch hraček pohodíte, zapomenete a poztrácíte! Někde v plotě našla kbelíček a jinde pomačkanou kro¬picí konévku, v kopřivách našla pohozené kostečky ze stavebnice, v trávníčku našla střevíčky a punčošky ztra¬cené z všelijakých panenek, a našla také jednu knížku s pohádkou a obrázky a kapesníček, a barevné hadříčky našla a nitě, a jinde zas našla vyšíváníčko, ataky našla jehlu kulatou, nepíchavou, a našla jednu panenečku docela malinkou panence na hraní a míček s pe¬říčky a barevné papírky a házecí kroužek a ještě k to¬mu nějaké nádobíčko, no, našla vám toho pohozeného a poztráceného, že to ani pobrat nemohla!

Pejsek šel,

koukal, do všech koutů vlezl, všecko prošťáral, a to si, děti, ani nedovedete představit, co on tam všechno našel! To vy, děti, ani nevíte, jakých hraček jste už zkazily, poztrácely a pohodily! Vy na to hned zapomenete, ale pejsek je všechny našel. Tady v trávě našel míček, jinde našel ztracené formičky a bábovečky na písek, a našel korálky, barevné kos¬tečky a nějaké nádobíčko, které děti poztrácely, na¬šel pohozená kamínka a židličku do kuchyňky, našel plno obrázků, a jednu píšťalku také našel, a také lžíci a lopatku na písek, a našel poztrácené dřevěné domeč¬ky a stromečky, a nějaká dřevěná zvířátka taky našel, a našel toho tolik, že to ani unést nemohl.

Tak koukej,

„kočičko, já ti to povím,“ šeptal pej¬sek kočičce. „Přece zrovna včera jsme mluvili o tom, co děti mívají hraček, a nedovedou si jich vážit, a co jich poházejí a poztrácejí. A zrovna dneska jsme na¬šli tu pohozenou chudinku, malou panenku. A tak já budu hledat, jestli ještě nenajdu někde nějakou hrač¬ku, kterou děti také ztratily nebo pohodily, a tu dáme té naší panence!“
„Tak je to dobře,“ zaradovala se kočička, „tak jdi a koukej a hledej a snad někde najdeš nějakou poho¬zenou hračku, kterou bychom dali té naší panence.“

To bude,

řekla kočička; „musíme o tom přemýš¬let.“
Tak o tom pejsek s kočičkou přemýšleli, jak by při¬šli k nějakým hračkám pro tu panenku. Žádné neměli, udělat hračky, to přece neuměli, to ani děti nedovedou, tak jak by to měli umět pejskové a kočičky, a ukrást potají nějaké hračky dětem, když si děti hrají, to ne, to by náš pejsek a kočička nikdy neudělali!
Pejsek přemýšlel a přemýšlel, až to vymyslil. „Už to mám!“ křičel radostně, „už jsem na to přišel!“
„Nekřič tak,“ šeptala kočička, „vždyť nám probu¬díš tu naši panenku, to naše děťátko.“

pejsek

„To budeme,“ řekl pejsek, „a budeme se o ni o mno¬ho lépe starat než ta její nehodná maminka, než ta nepo¬řádná holčička, co tu panenku tak pohodila! Ta panenka se bude divit a bude se jí to líbit, jak se bude u nás mít dobře. My, panečku, ji nikde takhle nepohodíme!“
„A budeme ji držet pěkně čisťounkou,“ řekla ko¬čička. „To víš, my kočičky se pořád myjeme a češe¬me, to já si už u ní vezmu na starost. Ale oho, pejsku, na něco jsme zapomněli! Vždyť my pro ni nemáme žádné hračky a ona si přece bude chtít s něčím hrát. A kde my pro ni nějaké hračky vezmeme, když žád¬né nemáme?“
„Hm, to nemáme,“ řekl pejsek, „s hračkami to bude u nás těžká věc.“

Kočička

svlékla panenku z mokrých šátečků, vy¬prala je, jak byly zamazané od hlíny, a dala je na slu¬níčko usušit, aby zas byly čisté a suché. Pejsek uložil panenku do postýlky, aby se zahřála, a přinesl jí roh¬líček a hrneček mléka. Panenka se najedla a pak v po¬stýlce pěkně usnula.
Pejsek s kočičkou chodili po špičkách kolem, aby panenku neprobudili, a těšili se z toho, že teď mají svoje děťátko. A kočička řekla pejskovi: „Něco ti, pejsku, povím: teď, když máme tohle naše děťátko, tak se o ně musíme starat.“

Chudáčku

„ nám je tě také moc líto,“ řekl pejsek. „Ta holčička, to nebyla tvoje hodná maminka, když tě tu tak mohla pohodit a nechat. To se takovým ma¬lým děťátkům, takovým panenkám, jako jsi ty, nemá dělat, protože jsou malinké a nemohou si pomoci.“ A kočička řekla: „Víš co, nám je tě tak líto, my se tě ujmeme a vezmeme tě k nám, když ta tvoje holčička tě nechtěla.“
Pejsek a kočička vzali pohozenou panenku a opa¬trně si ji nesli s sebou domů. Panenka už neplakala a byla ráda, že už se nemusí bát tak sama v mokré trávě a v kopřivách.
„Tak,“ radovali se pejsek s kočičkou, „teď máme naši panenku, tu jsme si našli, to bude teď naše děťátko!“

Anebo

„třeba nějaká zlomená květinka,“ řekla kočička.
I hledali a hledali a koukali se dokola, odkud to tak tence pláče. A teď viděli, co to plakalo tak jemně a tenounce. Docela v koutě ve vysoké trávě – a ta tráva byla po dešti ještě mokrá – ležela pod kopřivami malá panenka. Nějaké dítě tam tu malou panenku ztratilo nebo pohodilo a panenka tam ležela už několik dní, napršelo tam na ni, až měla šatečky celé mokré, hla¬vičku měla trochu natlučenou a měla hlad a trochu kašel a bála se tam tak sama.
„Proč tak pláčeš, malá panenko?“ ptali se jí pej¬sek s kočičkou.
A panenka řekla: „Já pláču, protože mně je líto, že mne moje holčička tady tak pohodila, ztratila a zapo¬mněla a že mám hlad a že se mně tu stýská tak sa¬motné.“

A tak si pejsek

s kočičkou povídali o nepořádných dětech, až z toho usnuli a spali až do rána.
Když se probudili, svítilo už krásně sluníčko a ani trochu už nepršelo.
„Je pěkně,“ řekli pejsek s kočičkou, „to půjdem ven.“ A jak tak chodili venku, tak slyšeli, jak někde něco tence pláče.
„Co to pláče, tak tenounce, není to nějaký ptáček?“ řekl pejsek.
„To nebude ptáček, ptáčkové ani nepláčou tak jem¬ně,“ povídala kočička, „to snad pláče nějaký brou¬ček, že se mu něco stalo.“
„Nebo to snad pláče nějaký motýl,“ řekl pejsek.