Trik selhal a jediným skokem, s burácivým psím vrčením v hrdle, dostihl Kazan vlka. Srazili se hruď proti hrudi. Jejich tesáky se střetly a Kazan se celou vahou těla vrhl vlkovi na plece, vyhnul se jeho čelistem a znovu se mu pokusil zakousnout do hrdla. Opět se chybil - jen
o vláseček - a než se mohl vzpamatovat, vlkovy zuby se mu zabořily do šíje.
Poprvé v životě pocítil Kazan hrůzu a bolest vražedného zahryznutí a s mocným vypětím sil hodil hlavou maličko kupředu a naslepo chňapl. Jeho mohutné čelisti se sevřely na vlkově přední noze blízko u těla. Ozvalo se praskání kostí a trhání masa a kruh čekajících vlků zpozorněl a oživl. Bylo jisté, že jeden nebo druhý z obou protivníků se seznámí se zemí, dříve než vzájemné sevření povolí, a čekali pouze na ten osudný pád jako na znamení, aby skokem uspíšili jeho smrt.
Před tímto strašlivým osudem přemoženého zachránila Kazana pouze hustota jeho srsti a tloušťka kůže na šíji, jakož i tuhost jeho svalů. Vlkovy zuby se sice zaryly velmi hluboko, ale přesto ne dost hluboko, aby zasáhly hledané smrtelné místo, a Kazan náhle vložil každičkou krůpěj sil ve svých údech do nového pokusu a doslova se zpod svého protivníka vyrval. Sevření zubů na jeho šíji povolilo, a když se dalším skokem znovu vzepjal, vytrhl se vlkovi úplně a byl volný.

Když Kazan ucouvl, stále ještě na vážkách, má-li se vůbec se svými bratry spolčovat, vyskočil ze smečky obludný šedivý kolos a vrhl se mu přímo po hrdle. Jen taktak stačil proti tomu útoku nastavit plec a nakrátko se vlk i pes váleli jeden přes druhého ve sněhu. Byli však zase na nohou, dříve než vzruch z nenadálé rvačky odlákal smečku od hostiny. Pomalu kolem sebe navzájem kroužili, bílé tesáky obnažené, žlutavý hřbet naježený jako kartáč. Kolem zápasících se stáhl osudný okruh vlků. Pro Kazana to nebylo nic nového. Tucetkrát už seděl v podobném kruhu a čekal na konečný okamžik. A nejednou již uprostřed takového kruhu bojoval o život. To byl styl, jak bojovali saňoví psi. Nezakročil-li člověk klackem nebo bičem, vždycky takový zápas končil smrtí. Pouze jeden z bojujících mohl vyváznout živ. Někdy hynuli oba. A zde žádný člověk nebyl - jedině ten osudný kruh čekajících démonů "s bílými tesáky, připravených skočit "na prvního z bojujících, sraženého na bok nebo na záda, a roztrhat ho na kusy. Kazan zde byl cizí, ale nebál se těch, kteří ho obkličovali. Základní a hlavní zákon smečky je přinutí zachovat se spravedlivě. Neměl oči pro nikoho jiného než pro velkého šedivého vůdce, který ho vyzval. Rameno u ramene vytrvale kolem sebe kroužili. Kde se před chviličkou ozývalo klapání čelistí a trhání masa, tam teď vládlo ticho. Měkkotlapí a měkkohrdlí bastardští psi z jihu by bývali ňafali a vrčeli, ale Kazan i vlk byli zticha, uši natažené dopředu místo dozadu, střapatý ocas volně svěšený. Pojednou vlk s rychlostí blesku vyrazil a čelisti mu o sebe cvakly s tvrdostí úderu ocele na ocel. O vlásek se chybil. V témž okamžiku se na něj Kazan vrhl ze strany a jeho zuby se vlkovi prořízly slabinou jako nože. Znovu kolem sebe kroužili, oči stále rudější a pysky tak vyhrnuté, až se téměř zdálo, že žádné vůbec nemají. A tu najednou Kazan vyrazil s oním vražedným chňapnutím po hrdle - a chybil se. Opět to bylo jen o vlásek a vlk útok splatil, jako předtím udělal Kazan - natrhl Kazanovi bok, až mu krev prýštila po noze a barvila sníh. Palčivá bolest v boku Kazanovi prozradila, že jeho protivník je v bojových utkáních zkušený. Přikrčil se nízko, hlavu nataženou rovně před sebe a hrdlo téměř přitisknuté do sněhu. To byl trik, kterému se Kazan naučil už jako štěně - chránit si hrdlo a čekat. Dvakrát ho vlk obkroužil a Kazan se pomalu točil dokola, oči jako čárky. Podruhé po něm vlk skočil a Kazan rozevřel své strašlivé čelisti, jistý si oním smrtelným za-hryznutím kousíček nad předními nohami. Zuby cvakly naprázdno. S mrštností kočky se mu vlk hladce přenesl přes hřbet.

Smečka zase tu noc lovila, nebo to snad byla jiná smečka, která vyrazila na míle k jihu, a u velkého zamrzlého jezera doháněla sobí laň. Noc byla jasná téměř jako den a z pokraje lesa Kazan nejdříve
spatřil sobici, jak asi na třetině míle daleko vybíhá na jezero. Smečka o síle deseti dvanácti kusů se již rozdělila do zlověstného tvaru podkovy a oba vlci v čele běželi málem v stejné čáře s kořistí a pozvolna ji svírali. S ostrým štěknutím vyrazil Kazan ven do měsíčního světla. Byl prchající lani přímo v cestě a řítil se proti ní s rychlostí blesku. Asi na dvě stě kroků ho laň spatřila a uhnula doprava a přední vlk na té straně ji uvítal rozevřenými čelistmi. Kazan ji dostihl zároveň s druhým předákem a skočil lani na měkké hrdlo. V jednom rozběsněném klubku je zezadu obklopila smečka a laň padla. Kazan, s tesáky hluboko zaťatými do její krční žíly, se octl napůl pod jejím trupem. Ležela na něm těžce, ale nepustil se. Byla to jeho první velká kořist. Krev v něm bouřila jako oheň. Mezi zaťatými zuby vztekle vrčel. Nevydrápal se zpod jejích plecí a předních nohou, dřív než v těle nad ním ustal poslední záchvěv. Ulovil toho dne již králíka a neměl hlad. Posadil se tedy opodál ve sněhu a čekal, zatímco hltavá smečka rvala mrtvou laň. Po chvíli přistoupil blíž, strčil mezi dva vlky čenich, a ta dotěrnost mu vynesla rafnutí.

Gotrek

doběhl k nepřátelům o okamžik dříve než Snorri. Jeho sekera opsala ve vzduchu široký oblouk, usekla paži nejbližší bestii a zabořila se do žaludku jejího souseda, až se po zemi rozlila krev a žluč. Další bestie se pokusila vykrýt úder kyjem; ten se vzápětí rozletěl na kusy. To už zaútočil Snorri, skolil jednoho nepřítele úderem kladiva a současně zasekl sekeru, kterou držel v druhé ruce, do lebky dalšímu. Ozvalo se odporné křupnutí, jako když se rozštípne shnilé dřevo.
Gotrek se Snorrim stěží zpomalili. Gotrek skočil vpřed a rozsekl bestii s vlčí hlavou ve dví, až horní půlka těla odletěla na jednu stranu a spodní na druhou. Snorri zavířil jako arabský derviš a udeřil oběma zbraněmi na dalšího zplozence Chaosu. Kladivo trhalo maso, i když sekera prosekla žebra a zasekla se bestii hluboko do plic. Chvíli stála, z hrudi jí vybublávala krvavá pěna, a pak se zhroutila.

větru, a když zavyl, z hustého zakrslého porostu před ním vyrazil obrovský los a jeho parohy chřestily o stromy jako drkotání rákosky o plaňkový plot, jak se od toho skulení úprkem vzdaloval.
Ještě dvakrát zavyl Kazan, než se vydal dál, a dělalo mu radost zkoušet tu novou tóninu. Potom došel k úpatí skalnatého hřebenu a vyběhl ze slatiny a zamířil do svahu na jeho temeno. Tam byl hvězdám a měsíci blíž a přes druhý svah hřebenu shlížel na obrovskou rozlehlou pláň, kde se v měsíčním světle třpytilo zamrzlé jezero, a na bílou řeku odvádějící z něho vodu do lesů, které nebyly ani tak husté, ani tak černé jako porost slatiny. A vtom se mu v těle napjal kdejaký sval a krev se mu prudce rozkolotala.
Odkudsi zdálky na pláni se ozvalo skulení. Bylo to jeho skulení - vlčí skulení. Sklaply mu čelisti. Zasvítily jeho bílé tesáky a hluboko v hrdle mu vřelo vrčení. Chtěl odpovědět, ale jakýsi podivný pud ho od toho zrazoval. Ten pud, pud divočiny, ho již začínal ovládat. Ze vzduchu, z šepotu smrkových vrcholků, ba ze samého měsíce a hvězd dýchal duch, který mu říkal, že co slyšel, bylo vlčí skulení, ale že to nebylo vlčí volání. To druhé se ozvalo asi za hodinu, jasně a zřetelně - totéž tesklivé kvílení jako předtím, ale zakončené staccatem ostrých štěknutí, jež mu rázem rozbouřilo krev do ohnivého varu, jaký dosud ještě nikdy nepoznal. Týž pud mu prozradil, že to je pravé volání - lovčí výzva. Nabádalo ho, aby se rychle dostavil. Za kratičkou chvíli se k němu doneslo znovu a tentokrát se ozvala i odpověď odkudsi zblízka dole na úpatí hřebene, a další až z takové dálky, že ji Kazan jen taktak pochytil. Lovci smečka se shromažďovala k noční štvanici - ale Kazan seděl tiše a jen se celý třásl. Nebál se, ale ještě nebyl připraven jít. Ten hřeben jako by mu štěpil svět na dva díly. Tam dole byl nový a zvláštní a bez lidí. Ale z druhé strany jako by ho něco táhlo zpátky, a pojednou otočil hlavu a zahleděl se upřeně do prostory zalité měsíčním světlem, která ležela za ním, a zaskučel.
Teď to bylo skučení psí.
Tam vzadu byla ta žena. Přímo slyšel její hlas. Přímo cítil dotyk její měkké ruky. Přímo viděl smích v její tváři i v očích, ten smích, který ho hřával a oblažoval. Volala na něj přes lesy a v jeho nitru mezi sebou zápasily touha poslechnout jejího volání a touha seběhnout dolů na pláň - neboť zároveň s mladou ženou viděl i mnoho mužů, jak na něho čekají s klacky, a slyšel práskání bičů a cítil palčivost jejich šlehů.
Dlouhou dobu zůstával na temeni hřebene, který rozděloval jeho svět. A nakonec se pak otočil a seběhl dolů na pláň.
Po celou tu noc se držel poblíž lovčí smečky, ale nikdy se jí docela nepřiblížil. To bylo jeho štěstí. Ještě stále na sobě měl pach postroje a pach člověka. Smečka by ho byla roztrhala na kusy. První a hlavní instinkt divočiny je pud sebezáchovy. Snad právě ten - jakési našeptávání z dávných dob jeho dravých předků - Kazana přiměl, aby se občas vyválel ve sněhu na místech, kde byl od smečky nejhustěji udupaný.
Té noci zabila smečka na břehu jezera soba a hodovala až do úsvitu. Kazan se držel vytrvale proti větru. Pach krve a teplého masa ho lechtal v nozdrách a jeho ostrý sluch zachytil i praskání kostí. Ale pud byl silnější než pokušení. Teprve až za bílého dne, když se smečka již rozptýlila široko daleko po pláni, zamířil nepokrytě na místo skolené kořisti. Nenašel nic než kruh krví zbarveného sněhu, posetý kostmi, vnitřnostmi a rozervanými kusy houževnaté kůže. Ale to stačilo a pes se v tom válel a bořil čenich do zbytků mršiny a celý ten den zůstal poblíž, aby důkladně nasákl jejím pachem.
Té noci, když opět vyšel měsíc a hvězdy, se rázně posadil, již nikoli váhavě a se strachem, a ohlásil se svým novým druhům z veliké pláně.

Toho dne přišel na mnoho stop ve sněhu a větřil pach, zanechaný kopyty losů a sobů a chlupatými šlapkami rysích tlap. Sledoval lišku a stopa ho zavedla na holinu uzavřenou vysokými smrky, kde sníh byl udupaný a zarudlý od krve. Válela se tam soví hlava, peří, křídla a vnitřnosti a Kazan poznal, že kromě něho se v okolí potulují ještě jiní lovci.
K večeru přišel na šlápoty ve sněhu, které se velice podobaly jeho vlastní stopě. Byly úplně čerstvé a táhl se z nich vlahý pach, který mu z hrdla vynutil zakňučení a znovu ho naplnil touhou pevně a zpříma se posadit a vydat ze sebe vlčí skulení. A čím víc v lese houstly stíny noci,

tím víc v něm ta touha sílila. Proputoval celý den, ale unavený nebyl. Teď, když nikde nablízku nebylo člověka, dýchala noc čímsi, co ho podivně rozjařovalo. Vlčí krev v jeho těle nyní kolotala stále rychleji a rychleji. Tu noc bylo jasno. Obloha byla plná hvězd. Vyšel měsíc. A tu se Kazan konečně v sněhu pevně posadil, zdvihl hlavu přímo k vrcholkům smrků a táhlým teskným skulením, které se třepotavě neslo tichou nocí na míle daleko, z něho promluvil vlk.
Po tom zavytí zůstal dlouhou dobu sedět a poslouchal. Našel hlas - hlas s jakýmsi podivným zabarvením - a to mu dodalo ještě víc sebedůvěry. Očekával odpověď na svoje volání, ale žádná nepřicházela. Putoval pořád proti

Teplé maso a krev byly lepší než zmrzlá ryba nebo lůj s otrubami a ta hostina mu dodala sebedůvěry. To odpoledne honil mnoho králíků a zabil dva další. Až do té chvíle ještě nikdy nepoznal rozkoš po libosti pronásledovat a zabíjet, i když nesní všechno, co zabije. Ale s králíkem nebyl žádný boj. Ti umírali tuze snadno. Byli velice chutní a křehcí na jídlo, když měl hlad, ale počáteční příjemné vzrušení z jejich zabíjení po nějaké době pominulo. Zachtělo se mu něčeho většího. Neploužil se již déle, jako kdyby se bál nebo jako kdyby chtěl zůstat skrytý. Nesl hlavu vzhůru. Hřbet měl zježený. Střapatý ocas se mu mrskal volně jako ocas vlčí. Každičká žilka v jeho těle se chvěla zelektrizována energií života a pohybu.
Mířil na severozápad. Bylo to volání dávných dnů - těch dnů tam daleko na Mackenzie. A Mackenzie byla tisíc mil daleko.

Když se rozednilo, došel na kraj slatiny. Už delší chvíli byl plný jakéhosi divného neklidu, který ani denní světlo docela nerozptýlilo. Konečně byl svobodný, zbavil se lidí. Ve vzduchu nemohl zvětřit nic, co by mu připomínalo jejich nenáviděnou přítomnost. Ale také nemohl vycítit ani přítomnost jiných psů, saní, ohně, společnosti a potravy, a pokud sahala jeho paměť do minulosti, to všechno odjakživa patřilo k jeho životu.
Zde vládlo hluboké ticho. Slatina se prostírala v kotlině mezi dvěma horskými hřebeny a smrky a sosny rostly nízko a hustě - tak hustě, že pod nimi téměř nebylo sněhu a den se podobal soumraku. Dvě věci začal postrádat víc než všechno ostatní - potravu a společnost. Jak vlčí, tak i psí složka jeho bytosti si žádaly první z nich, a ta část, která v něm byla pes, toužila po druhé. S oběma těmi žádostmi vlčí krev, která v něm mocně kolotala, bouřlivě souhlasila. Říkala mu, že někde v tom tichém světě mezi oběma hřebeny je společnost, a on že nepotřebuje udělat nic jiného, aby ji našel, než si zpříma sednout a voláním si postěžovat na svou osamělost Několikrát se mu něco zachvělo až v nitru hluboké hrudi, stouplo do hrdla a tam skončilo zaskučením. Bylo to vlčí skulení, dosud ne zcela probuzené k životu. Potravu našel snadněji než hlas. K polednímu zaskočil pod padlým kmenem velkého bílého králíka a zadávil ho.

To bylo Kazanovo rozloučení s mladou ženou. Po tom zavolání seděl Kazan dlouhou dobu na zadku, nasával novou svobodu ve vzduchu a bedlivě pozoroval hluboké pytle černé tmy v lese kolem sebe, jak se před úsvitem rozplývají.
Hned od prvního dne, kdy ho koupili kočovní obchodníci a kdesi daleko na řece Mackenzie ho zapřáhli do saňových postraňků, tu a tam často toužebně myslíval na tuto svobodu, jak ho pravá vlčí krev, kterou měl v těle, ponoukala, aby po ní sáhl. Ale nikdy k tomu ještě neměl dost odvahy.
Teď ho vzněcovala. Nebyly tu žádné klacky, žádné biče, žádné ty lidské bestie, kterým se nejdříve naučil nedůvěřovat a potom je nenávidět.
Bylo to jeho neštěstí, ta čtvrtina vlčí krve. A ty klacky, místo aby ho pokrotily, jen ještě podněcovaly ono divošství, jež podědil. Lidé byli jeho nejhoršími nepřáteli. Co chvíli ho bili a kolikrát ho zbili, divže ho neumlátili. Říkali o něm, že je "zlý", a zdaleka mu uhýbali a nenechali si ujít jedinou příležitost šlehnout ho bičem přes hřbet. Celé tělo měl poseté jizvami od ran, které mu dali. V životě nepocítil laskavost ani lásku, až teprve onoho prvního večera, kdy mu ta žena položila teplou ručku na hlavu a přítulně sklonila svou tvář tak blízko k jeho, zatímco Thorpe - její manžel - zděšením vykřikl. Užuž málem zabořil do jejího bílého masa své dlouhé tesáky, ale její něžný dotyk a líbezný hlas v okamžiku rozvlnil celou jeho bytost podivným chvěním, které bylo jeho prvním poznáním lásky. A teď to je muž, kdo ho odhání od ní, kdo ho odhání od ruky, která nikdy nedržela klacek ani bič - a jak klusal hlouběji do lesů, vztekle vrčel.

Potom něco řekla Thorpovi a ten se najednou vypjal a zaklonil hlavu.
"Hú-ú - Kazane - Kazane - Kazane!" volal. Záchvěv mrazení projel celým Kazanovým tělem. Muž se ho pokouší přilákat, aby se vrátil. V ruce má tu věc, co zabíjí.
"Kazane - Kazane - Ka-za-néé!" křikl znovu. Kazan se obezřele odplížil od stromu dozadu. Věděl, že pro tu studenou smrtonosnou věc, kterou Thorpe drží v ruce, vzdálenost nic neznamená. Ještě jednou se přitom ohlédl a slabounce zakňučel a na okamžik jeho zrudlé oči naplnila mocná touha, když naposledy hleděl na svou paní. Teď už věděl, že ji opouští navždy, a v srdci měl bolest, jakou předtím ještě nikdy nepocítil, bolest jinou, než jaká je od klacku nebo od biče, ze zimy nebo z hladu, ale silnější než ty všechny, a ta bolest ho plnila touhou zvrátit hlavu dozadu a požalovat svůj stesk šedivé prázdnotě oblohy.
V táboře v dálce se mladé ženě třásl hlas. "Je pryč."
Mužův silný hlas maličko zadrhával. "Ano, je pryč. On věděl - a já ne. Dal bych - rok života za to - abych ho nebyl včera přes den i navečer bil. Už se nevrátí."
Ruka Isabely Thorpové se mu zaťala pevněji do ramene. "Vrátí se!" zvolala. "Neopustí mě. Miloval mě, i když byl divoký a hrozný. A ví, že já miluju jeho. Vrátí se -" "Poslouchej!"
Z hloubi lesa se ozvalo táhlé kvílivé zavytí, plné tesklivého smutku.

Thorpe, jeho pán, je tam odvlekl. Lehl si s nosem obráceným k teplým oharkům a s očima
zamířenýma mezi předními tlapami přímo na uzavřený plachtový závěs stanu. Chtěl se udržet vzhůru, bdít, být hotov při prvním pohybu ve stanu se odplížit do lesa.
Ale z šedivého popela na ohništi se linulo teplo a oči se mu zavíraly. Dvakrát - třikrát - se násilím přinutil k bdělosti, ale naposledy se mu oči pootevřely jenom napůl a znovu se těžce zavřely.
A ve spánku pak tiše kňučel a nádherné svaly jeho nohou a ramen sebou škubaly a hnědavý hřbet se mu čas od času náhle zavlnil jakoby mrazením. Kdyby ho byl viděl Thorpe, který byl ve stanu, byl by věděl, že se psu ve spánku něco zdá. A Thorpova žena, jejíž zlatá hlava se tiskla k manželově hrudi a která se co chvíli otřásla a zachvěla stejně, jako se chvěl Kazan venku, by byla věděla, o čem se mu zdá.
Ve spánku se znovu trhal na řetězu a vzpínal se na celou jeho délku. Čelisti mu sklaply jako ocelové kastaněty a ten zvuk ho probudil, a rázem vyskočil na nohy, hřbet naježený jako kartáč a rvavé tesáky vyceněné jako tasené nože ze slonoviny.
Probudil se právě včas. Ve stanu se něco hýbalo. Jeho pán je vzhůru a jestli neuteče-
Střelhbitě zaběhl do husté smrčiny a tam vyčkával, přitisknutý naplocho k zemi a schovaný za stromem tak, že mu bylo vidět jenom hlavu. Věděl, že by ho pán nešetřil. Třikrát ho již Thorpe zbil za to, že chňapl po McCreadym. Naposledy by ho byl odstřelil, kdyby ho nebyla zachránila ta mladá žena. A teď prokousl McCreadymu hrdlo. Připravil ho o život a jeho pán by ho nešetřil. Ani ta žena by ho nedokázala zachránit. Kazan litoval, že se jeho pán, mrákotný a zkrvavený, vrátil té noci do stanu. Jinak by ji byl měl pro sebe na-vždycky. Byla by ho milovala. Miluje ho. A byl by všude chodil s ní a vždycky za ni bojoval i za ni zemřel, kdyby taková chvíle nadešla.
Ale Thorpe se zase z lesa vrátil a Kazan se rychle vytratil - protože Thorpe pro něho znamenal jen to, co pro
něho teď znamenali všichni muži: klacek, bič a ty divné věci, co plivají oheň a smrt. A teď - Thorpe vyšel ze stanu. Bylo blízko do rozbřesku a muž držel v ruce pušku. Chviličku po něm vyšla i žena a její ruka se zachytila mužova ramene. Zadívali se směrem k té věci, přikryté houní.

Na svobodě

VE VRCHOLCÍCH SMRKŮ TIŠE KVÍLEL VÍTR, když se Kazan odploužil do černoty a tajemnosti lesa. Dlouhé hodiny ležel v blízkosti tábora a červenýma a opuchlýma očima hleděl upřeně na stan, kde se před kratičkou chvílí stala ta strašlivá věc. Teď již věděl, co to je smrt. Dovedl ji rozpoznat na větší dálku než člověk. Dovedl ji vycítit ze vzduchu. A věděl, že všude kolem něho je smrt a on že je toho příčinou. Ležel na břiše v hlubokém sněhu a třásl se a ty tři čtvrtiny v něm, které byly pes, skučely v žalostně zkormouceném bolu, zatímco Čtvrtina, která byla vlk, se dosud hrozivě projevovala ve vyceněných tesácích a pomstylačném blýskotu očí.
Třikrát vyšel muž - jeho pán - ze stanu ven a hlasitě volal:
"Kazane - Kazane - Kazane!" Třikrát s ním vyšla i žena.
Ve světle ohně viděl Kazan její vlasy, splývající jí kolem ramen, jako je viděl předtím, když skočil a zabil toho druhého muže. V jejích modrých očích byla táž divá hrůza a její tvář byla bílá jako sníh. A podruhé a potřetí i ona volala: "Kazane - Kazane - Kazane!" - a celá ta část jeho bytosti, která byla pes a ne vlk, se při zvuku jejího hlasu radostně chvěla a užuž se bezmála plazil k nim, aby vytrpěl své bití.
Ale strach z klacku byl přece jen silnější a Kazan hodinu za hodinou odolával, až ve stanu opět všechno utichlo a on již neviděl jejich stíny a oheň skomíral. Opatrně se vyplížil z hustého šera a po břiše se plazil k naloženým saním a k hromádce zbylých ohořelých dřev. Za těmi saněmi, ukryto v temném stínu stromů, leželo tělo toho člověka, kterého zabil, přikryté houní.

Tu začala na psa volat jeho paní. Tahala ho za
huňatý krk. Ale dlouho nechtěl pustit, do čeho
se zahryzl - dlouho, velmi dlouho. Když svou
kořist konečně pustil, jeho paní pohlédla na
bezvládného muže na zemi a zakryla si rukama
obličej. Potom vtáhla Kazana do stanu a
zhroutila se na pokrývky.
Ležela hrozně klidně a tiše. Obličej i ruce měla
studené a Kazan je něžně očichával. Oči měla
zavřené. Přitulil se těsně k ní, se svými
pohotovými čelistmi obrácen k mrtvému těsně před
stanem. Proč je tak klidná, tichá? přemítal zvědavě.
Uběhla dlouhá doba, než sebou pohnula. Potom otevřela oči. Její
ruka se ho dotkla. Vtom zaslechl venku kroky.
Byl to jeho pán, a Kazan, v záchvatu onoho starého
strachu - strachu z klacku - rychle přeběhl do vchodu. Ano,
tam ve světle ohně je jeho pán - a v ruce drží klacek.
Přicházel pomalu, s každým krokem div nepadl a obličej měl
rudý od krve.
Ale má ten klacek! Znovu ho zbije - strašlivě ho zbije za to,
že ublížil McCreadymu.
A tak Kazan vyklouzl tiše zpod stanu a odplížil se do hlubokého stínu.
Z šera husté smrčiny se ohlédl a slabé zakňučení plné
lásky a smutku, které se mu dralo z hrdla, se v něm
tiše rozplynulo. Teď by ho už bili pořád - po tomhle
pořád. I ona by ho bila. Uštvali by ho, a až by ho našli, bili by ho.
Od jasné záře ohně otočil svou vlčí hlavu do hloubi lesa.
Tam v tom šeru nejsou žádné klacky, žádné palčivé šlehy bičem. Tam ho nikdy nenajdou. Ještě jednou na okamžik zaváhal. A potom se stejně tiše jako jeden z oněch divokých tvorů, jejichž krev mu zčásti proudila v žilách, odkradl do černi hluboké noci.

Avšak McCreadyho

tvář byla teď smrtelně bledá.
Byl bez klobouku, ale klacek měl v ruce dosud.
Při pohledu na klacek se Kazan vplížil hlouběji
do stínu. A teď se ten člověk blížil ke stanu
Thorpových. Již stál u odhrnutého závěsu jejich
stanu. Jak se tak Kazan choulil v hlubokém stínu,
snažil se vystihnout význam všeho toho podivného,
co se právě kolem něho dálo. Proč odešel jeho pán
s McCreadym do lesa? Proč se pán nevrátil? Ví ta
žena, že její muž - ? Náhle se pes začal třást.
Hluboké vrčení se mu dralo z hrdla. Ze stanu se
ozval milovaný hlas té zlatovlasé ženy. Usilovně
se snažila, aby na sobě nedala znát strach, když
spatřila toho smyslů zbaveného muže s klackem
v ruce.
"Co tady děláte, McCready? Co
to znamená, taková
dotěrnost? Kde je můj muž? Ztratil jste snad úplně
rozum? Ať už jste ze stanu venku - okamžitě!" Ale
muž neodcházel. V náhlé zuřivosti se Kazan prudce
vztyčil, hřbet napjatý a naježený, údy toporné.
Skočil divoce směrem ke stanu. Řemen ho zadržel
a zdusil mu vzteklé zavrčení v hrdle.
Ona volá jeho pána a spolu s jménem jeho pána
volá i jeho!
"Kazane - Kazane!"
Znovu skočil a řemen ho strhl na záda. A podruhé
a potřetí skočil na délku řemene do tmy noci
a pletený kožený obojek kolem krku se mu zařízl do
masa jako nůž. Na okamžik ustal a lapal po dechu.
Potom se zběsilým zavrčením znovu vrhl celou
váhu těla proti síle napjatého řetězu. Něco
prasklo - poutko u obojku povolilo. Několika
skoky dostihl Kazan stanu. Se vzteklým zavrčením
se vymrštil a již visel McCreadymu na hrdle.
Hned první stisk jeho mocných čelistí znamenal
smrt, ale to nevěděl. Věděl jen tolik, že tam je jeho
paní a že bojuje za ni. Ozval se jediný dusivý,
chrčivý výkřik, který skončil strašlivým
vzlyknutím - to McCready. Muž se zvrátil
s kolenou na záda a Kazanovy tesáky se
zahryzávaly do nepřítelova hrdla ještě
hlouběji - cítil teplou krev.

Nikdo se jaktěživo nedoví - co se stalo
s Thorpovými. Pojednou vůdce vstal
a vrávoravě zašel do tmavého lesa. Když se
vracel, přinášel si tlustý klacek! Opřel si ho
svisle o strom.
Potom ze saní vzal lucernu a rozsvítil ji.
A s lucernou v ruce přistoupil ke vchodu do
stanu Thorpových.
"Hej, Thorpe - Thorpe!" zavolal. Nikdo
neodpovídal.
Dobře slyšel, jak Thorpe oddychuje. Maličko
poodhrnul stanový závěs a zesílil hlas. "Thorpe!"
Ještě stále se ve stanu nic nehýbalo a muž
rozvázal kalouny závěsu a strčil lucernu
dovnitř. "Hej, Thorpe! - Thorpe!" zavolal
znovu. Tentokrát Thorpe odpověděl. "Co
je - to jste vy, McCready?"
McCready znovu trochu poodhrnul závěs
a mluvil tlumeným hlasem.
"Ano, já. Mohl byste na okamžik ven?
Hloub v lese se něco děje. Neprobuďte ženu!"
Kousek ustoupil a čekal. Za minutu vyšel
Thorpe potichu ze stanu.
McCready ukázal do husté smrčiny. "Přísahal
bych, že někdo slídí kolem tábora," řekl.
"Určitě jsem před pár minutami tamhle
kousek dál viděl nějakého mužského, když
jsem si šel pro dřevo. Dnes je nádherná noc
na kradení psů! Tumáte - neste tu lucernu!
Jestli mě čistě nemámil zrak, jistě najdeme
ve sněhu stopu."
Podal Thorpovi lucernu a sám se chopil svého
silného klacku.
Kazanovi se užuž dralo z hrdla hluboké zavrčení,
ale zdusil je a spolkl. Chtěl vztekle zavrčet na
výstrahu a vzepnout se na celou délku řemenu,
ale věděl, že kdyby to udělal, vrátili by se a zbili
by ho.
Zůstal tedy tiše ležet, jen se třásl a chvěl
a slabounce kňučel. Díval se za nimi, až
zmizeli - a potom čekal - poslouchal.
Konečně uslyšel křupat sníh.
Nepřekvapilo ho, když viděl, že se McCready
vrací sám. Očekával, že přijde zpátky sám - neboť
již věděl, co takový klacek znamená!

Nikdo nevěděl, že je to žal - leda snad sama
žena. Nepřiblížila se k němu. Nepromluvila na
něj. Ale bedlivě ho sledovala - a nejbystřeji ho
pozorovala, když se díval na McCreadyho.
Později, když Thorpe a jeho žena se již odebrali
do svého stanu, začalo sněžit a to, jak sníh
účinkoval na McCreadyho, Kazana mátlo.
Muž zneklidněl a často pil z ploché láhve, z níž
si přihýbal už minulý večer. V záři ohně byla
jeho tvář stále rudější a rudější a Kazan viděl
nápadný lesk jeho zubů, když muž upřeně civěl na
stan, v němž spali Thorpovi. Znovu a znovu
přistupoval vůdce docela blízko k jejich stanu a
poslouchal. Dvakrát zaslechl nějaký pohyb.
Naposledy to byl zvuk Thorpova hlubokého
oddychování. McCready se chvatně vrátil k ohni
a obrátil obličej přímo vzhůru k obloze. Chumelilo
se tak hustě, že když zase sklonil hlavu, mžoural
a musil si protřít oči. Potom zašel do šera za
osvětleným kruhem a shýbl se nízko nad stopu,
kterou před několika hodinami vyryly saně.
Byla padajícím sněhem téměř úplně zaváta.
Ještě hodinu, a nebude po stopě ani
památky - nic, co by nazítří mohlo komukoli,
kdo by tudy procházel, prozradit, kudy jeli. Do
rána přikryje sníh všechno, i oheň, když ho
nechá vyhasnout.

Když opět vyšli ze stanu, zdvihl Kazan svou velkou
hlavu. Palčivé šlehy biče mu zavřely jedno oko a
z tlamy mu kapala krev. Isabela tiše zavzlykala,
ale nešla k němu blíž. Napůl oslepený věděl, že
jeho paní ukrátila jeho muka, a slabě zakňučel
a zavrtěl huňatým ocasem ve sněhu. Ještě nikdy
se necítil tak ubohý jako celé ty dlouhé lopotné
hodiny, které toho dne následovaly, když svýmdruhům
razil cestu do nitra Severu. Jedno oko
měl zavřené a plné palčivého ohně a tělo měl bolavé od
šlehů pletenou žílou.
To však, co způsobilo, že zasmušile věšel hlavu,
a co odňalo jeho tělu onu bystrou pohotovou
čilost a hbitost vůdčího psa, velitele svých
druhů ve smečce, nebyla tělesná bolest. Byl to
jeho duch, poprvé
v jeho životě zlomený. Zbil ho McCready, kdysi
dávno - nyní ho zbil i jeho pán - a po celý
ten den mu jejich hlasy zněly v uších rozlíceně a mstivě.
Ale nejvíc ze všech mu ublížila jeho paní. Pečlivě
se ho stranila, stále se držela opodál z dosahu jeho
postraňků. A když udělali zastávku k odpočinku
nebo večer opět
rozbili tábor, dívala se na něho divným a přemítavým
pohledem
a nepromluvila. I ona byla ochotna ho zbít. Byl
o tom přesvědčen, a proto se od ní plouživě
odvrátil a schoulil se na břiše ve sněhu. U něho
zlomený duch znamenal zlomené srdce, a té
noci se skryl
v jednom
z nejtemnějších stínů kolem táborového
ohně a prožíval svůj žal sám.

Když opět vyšli ze stanu, zdvihl Kazan svou velkou
hlavu. Palčivé šlehy biče mu zavřely jedno oko a
z tlamy mu kapala krev. Isabela tiše zavzlykala,
ale nešla k němu blíž. Napůl oslepený věděl, že
jeho paní ukrátila jeho muka, a slabě zakňučel
a zavrtěl huňatým ocasem ve sněhu. Ještě nikdy
se necítil tak ubohý jako celé ty dlouhé lopotné
hodiny, které toho dne následovaly, když svýmdruhům
razil cestu do nitra Severu. Jedno oko
měl zavřené a plné palčivého ohně a tělo měl bolavé od
šlehů pletenou žílou.
To však, co způsobilo, že zasmušile věšel hlavu,
a co odňalo jeho tělu onu bystrou pohotovou
čilost a hbitost vůdčího psa, velitele svých
druhů ve smečce, nebyla tělesná bolest. Byl to
jeho duch, poprvé
v jeho životě zlomený. Zbil ho McCready, kdysi
dávno - nyní ho zbil i jeho pán - a po celý
ten den mu jejich hlasy zněly v uších rozlíceně a mstivě.
Ale nejvíc ze všech mu ublížila jeho paní. Pečlivě
se ho stranila, stále se držela opodál z dosahu jeho
postraňků. A když udělali zastávku k odpočinku
nebo večer opět
18
19
rozbili tábor, dívala se na něho divným a přemítavým
pohledem
a nepromluvila. I ona byla ochotna ho zbít. Byl
o tom přesvědčen, a proto se od ní plouživě
odvrátil a schoulil se na břiše ve sněhu. U něho
zlomený duch znamenal zlomené srdce, a té
noci se skryl
v jednom
z nejtemnějších stínů kolem táborového
ohně a prožíval svůj žal sám.