Škoda šatů

„ do takového trní,“ řekla kočička a šli do lesa dál. Když tak šli, potkali je o kousek dál Mi¬lan a Milena Tarantovi z Nuslí, Mimi a Helenka Ne¬umannovy, Věrka Langrová a Alenka Čapková, Otík Štorchů a Boženka Samešová a obě Mazánkovic děti taky a Zorka Kubíková a ještě jiné děti, které si tu šly na výlet. Děti se podivily, jak pěkně si tu jdou spolu pejsek s kočičkou, a ještě se za nimi ohlédly, ale pak se začaly smát. „Jéjej,“ volaly, „koukejte, holky, kou¬kejte, kluci, ten pejsek má roztrhané kalhoty! Kouká mu z nich košile!“

Co tak šli,

koukal se na ně z křoví zajíc. „Hehe,“ začal se posmívat, „ten pejsek má jedno ucho nahoru a druhé nakřivo! Takhle,“ a udělal to po pejskovi. Bylo to pravda. Pejsek si nedal na uši pozor a měl každé jinak. „Koukej, on se ti posmívá!“ řekla kočič¬ka. Pejsek se na zajíce rozzlobil a rozběhl se za ním do křoví. Ale zajíc utekl a byl už dávno pryč.
„Ono v tom křoví bylo moc trní,“ řekl pejsek, „ale kdybych byl chtěl, byl bych ho dohonil.“

No,

„no, vždyť se přece musím drobátko upravit, když jdu v neděli ven,“ řekla na to kočka. „Člověk musí přece na sebe trochu hledět. Podívej se jen na sebe, jak to vypadáš: máš jedno ucho nahoru a druhé nakřivo. Uši se mají nosit stejně.“
Pejsek si narovnal uši a šli. Cestou si vykládali, co budou v lese dělat. Že si tam budou hrát na scho¬vávanou a na Jeníčka a na Mařenku a chvíli taky na honěnou. A pak že si lehnou na záda do trávy a bu¬dou se dívat nahoru na modré nebe.

JAK SI PEJSEK ROZTRHL KAŤATA

Když ještě pejsek a kočička spolu hospodařili (však jsme o tom tuhle vypravovali, jak si šikovně umyli podlahu a jak se potom oba na slunci sušili) a měli ještě svůj domeček a vedli si v něm své hos¬podářství, byla jednou velikonoční neděle, a tak si řekli, že půjdou spolu na výlet. Sluníčko pěkně svíti¬lo. „Půjdeme třeba do lesa,“ povídá pejsek, „kampak jinam bychom šli, když je tak hezky?“
„I třebas do lesa,“ řekla kočička. „Jenom škoda, že nemám žádný slunečník, když sluníčko tak krásně svítí. Dělala bych s ním v lese parádu. To jistě ještě nikdo neviděl kočičku s parapletem.“
„Ale však ono ti to neuškodí, když tě sluníčko tro¬chu opálí,“ povídal pejsek; „jsi beztak po té dlouhé zimě nějak bledá. A teď už se dlouho neolizuj a pojď!“

pejsek s kočičkou

volali pejsek s kočičkou a běže¬li se schovat. Pak zase svítilo sluníčko, tak se zas na tu šňůru pověsili, pak zase pršelo, tak utekli, a pak zas bylo sluníčko, tak se zas pověsili a tak to šlo až do večera. A to už byli oba docela suší. „Prádlo máme suché,“ řekli si, „tak je dáme do koše.“ Tak si vlezli do koše, ale pak už se jim chtělo spát, tak tam usnuli a oba se v tom koši krásně vyspali až do rána.

Tak tam viseli

oba dva a sluníčko na ně pěkně svítilo. „Svítí na nás sluníčko,“ povídá pejsek, „to brzo uschnem.“ Jen to řekl a začalo pršet. „Prší!“ křičeli pejsek a kočička, „zmokne nám prádlo! Musíme je sundat!“ Honem skočili oba z té šňůry dolů a běželi domů schovat se pod střechu. „Prší ještě?“ povídala kočička. „Už přestalo,“ řekl pejsek a opravdu, už zase svítilo sluníčko. „Tak si zas pověsíme prádlo,“ poví¬dala kočička. Tak šli a pověsili se zase na šňůru; nej¬dřív pověsil pejsek kočičku, a když visela, tak zase slez¬la a pověsila pejska. Tak tam oba na té šňůře viseli, jako visí prádlo, a libovali si, že zase svítí sluníčko a že jim pěkně uschne prádlo! A zase začalo pršet. „Prší, zmokne nám prádlo!“

Vypereme

„ se, jako se pere prádlo,“ řekl pejsek. „Ty, kočičko, vypereš mne, a až budu vypraný, tak zas já vyperu tebe.“ – „Dobrá,“ řekla kočička. Nano¬sili si do necek vody a vzali si na to valchu. Pejsek vlezl do vany a kočička ho vyprala. Drhla ho na té valše tak silně, že ji pejsek prosil, ať tolik netlačí, že by se mu mohly do sebe zamotat nohy. Když byl pej¬sek umytý, vlezla zas do necek kočička a pejsek ji vypral a tlačil tak silně, že ho prosila, aby ji na té val¬še tolik nedřel, že jí vydře do kožichu díru. Potom jeden druhého vyždímali. „A teď se usušíme,“ řekla kočička. Uchystali si šňůry na prádlo. „Nejdřív po¬věsíš na šňůru ty mne, a až budu viset, tak slezu a po¬věsím zas tebe,“ řekla kočička pejskovi. Pejsek vzal kočičku a pověsil ji na šňůru, jako se věší prádlo. Ani na to nepotřebovali kolíčky, protože se na té šňůře mohli udržet drápky. Když kočička už visela, slezla zase ze šňůry dolů a pověsila pejska.

Podlaha

byla celá mokrá a moc čistá také nebyla. „Měli bychom ji ještě něčím suchým vytřít,“ povídá kočička. „Tak víš co,“ řekl pejsek, „já už jsem docela mokrý, ale ty jsi suchá a máš takové pěkné měkké chloupky na sobě, to je jako ten nejlepší ručník! Teď zas vezmu já tebe a vy¬suším tebou podlahu.“ Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, ale zato pejsek a kočička byli mokří a strašně špinaví od toho, jak jeden druhým tu podlahu myli, jako kdy¬by pejsek byl kartáč a kočička utěrka.
„No, to vypadáme,“ řekli si oba, když se na sebe podívali; „podlahu teď máme čistou, ale zato my jsme teď špinaví! Takhle přece nemůžeme být, to by se nám každý smál! Musíme se vyprat!“

„Tohle

už nesním,“ řekl pejsek, když kočička při¬nesla to nové mýdlo, „ale jakpak to uděláme, když tu nemáme žádný kartáč!“ – „Na to jsem už myslila,“ povídá kočička, „však ty máš na sobě takové hrubé a ježaté chlupy, jako jsou na kartáči, a tak můžeme tu podlahu vydrhnout tebou.“ „Dobrá,“ řekl pejsek a kočička vzala mýdlo a hr¬nec s vodou, klekla na zem, vzala pejska jako kartáč a vydrhla pejskem celou podlahu.

Aha,

“ řekl pejsek, „proto to tak štípalo. Au, au, to to štípe, to to štípe!“ – „Napij se hodně vody,“ poradila mu kočička, „potom to přestane štípat.“ Pejsek se napil, až všechnu vodu vypil. I štípat to přestalo, ale pěny bylo moc. Tak si šel utřít čumák o trávu a pak musel jít znova pro vodu, protože všechnu vypil a už žádnou neměli. Kočička měla jednu korunu a šla kou¬pit nové mýdlo.

Podívá se

na něj a vidí, že pejsek má plnou hubu pěny a z očí mu tekly slzy. „I propána!“ křičela kočička, „co se to, pejsku, s tebou děje? Vždyť ty jsi nějaký nemocný?! Vždyť ti kape z huby pěna! Co to s tebou je?“ – „Ale,“ povídá pejsek, „našel jsem tu něco na stole a myslil jsem, že je to nějaký sýr nebo nějaké cukroví, tak jsem to sněd. Ale ono to strašně štípe a dělá se mně z toho v hubě pěna.“
„Ty jsi ale hloupý,“ zlobila se kočička, „vždyť to bylo mýdlo! A mýdlo je přece k mytí, a ne k jídlu.“ –

Pak si

šla pro něco do komo¬ry; měla tam asi schovaný kousek uzené myši. Zatím přišel pejsek s vodou a vidí něco ležet na stole. Roz¬balí to a bylo to nějaké růžové. „Aha, to bude něco dobrého,“ povídá si pejsek, a jak měl na to chuť, tak si celý ten kus strčil do huby a začal kousat.
Ale chutnalo to nějak nedobře. Zatím přišla ko¬čička a slyší, že pejsek nějak divně prská.

„Poslouchej,

pejsku,“ povídá kočička, „máme tu nějak špinavou podlahu.“ – „Taky se mně zdá, že už je nějak moc špinavá,“ povídá pejsek, „jenom se koukni, jak mám od té špinavé podlahy umazané tlapky.“ – „Tuze špinavé je máš,“ povídala kočička, „fuj, to je hanba! Musíme tu podlahu umýt. To pře¬ce lidé nemají takovou špinavou podlahu. Ti ji ně¬kdy myjí.“ „Dobrá,“ řekl na to pejsek, „ale jak to uděláme?“ – „To je přece lehké,“ řekla kočička. „Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní.“ Pejsek šel s hrncem pro vodu a kočička vytáhla ze svého kufříku kus mýdla a po¬ložila to mýdlo na stůl.

O PEJSKOVI A KOČIČCE, JAK SI MYLI PODLAHU

To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spo¬lu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají vel¬cí lidé. Ale oni to vždycky tak neuměli, protože mají malé a nešikovné tlapičky a na těch tlapičkách nemají prsty, jako má člověk, jenom takové malé polštářky a na nich drápky. A tak nemohli dělat všechno tak, jak to dělají lidé, a do školy nechodili, protože škola není pro zvířátka, ba ne, to ne! Co myslíte? Ta je jen pro děti!
A tak to u nich v tom jejich bytě vypadalo všeli¬jak. Něco udělali dobře a něco zas ne, a tak tam mí¬vali někdy také trochu nepořádek. A tak jednoho dne viděli, že mají ve svém domečku tuze špinavou pod¬lahu.

zkrvaveném

nečistém pařátu svírá ztracený osudný amulet ze zeleného nefritu, jen. jsem vyvřískl a utíkal jako pominuty', až se můj jekot rozplynul v záchvatech hysterického smíchu.
Šílenství sedlá hvězdný vítr... drápy a zuby broušené staletí mi mrtvol... kanoucí smrt na bakchanáliích netopýrů z noční tmy v troskách pohřbených chrámů Beliálových... A ted', když štěkot té mrtvé bezmasé příšernosti sílí a sílí a kradmé třepetá ní a pleskání prokletých blanitých křídel krouží bliž a blíž, s re volverem v ruce vyhledám zapomnění, jež je mým jediným úto¬čištěm před nepojmenovaným a nepojmenovatelným.

V té staleté rakvi

totiž ležela v těsném objetí chumáče veli kých šlachovitých spících netopýrů schoulená ta kostnatá věc. kterou jsme s přítelem oloupili; ne čistá a pokojná, jako jsme ji viděli tenkrát, ale pokrytá spečenou krví a cáry cizího masa a vlasů, a vědoucně po mně mžourala světélkujícími očními důlky a ostré zkrvavené tesáky pokřiveně zívaly na posměch mému nevyhnutelnému údělu. A když z těch rozšklebených čelistí vyšlo hluboké, sardonické zaštěknutí jakoby nějakého obrovského psa, a já viděl, že to ve svém

Nevím,

proč jsem tam šel - jedině snad se modlit nebo ble¬kotat šílené prosby a omluvy k té klidné bílé věci, jež ležela uvnitř; ale ať byl můj důvod jakýkoli, zaútočil jsem na promrz¬lý drn se zoufalým odhodláním, jež zčásti vyvěralo ze mne a zčásti z jakési panovačné vůle mimo mne. Kopání bylo mno¬hem snazší, než jsem čekal, ačkoli jednu chvíli jsem zažil zvlášt¬ní vyrušení, když se ze studené oblohy vrhl střemhlav dolů hu¬bený sup a zběsile kloval do hrobové hlíny, dokud jsem ho nesrazil rýčem. Konečně jsem se dostal k hnijící obdélné truhle a sňal vlhký zkamenělý příkrov. To byl poslední racionální skutek, jaký jsem kdy udělal.

A tak

jsem konečně opět stál na nekalém hřbitově, kde bledý zimní měsíc vrhal ohavné stíny a stromy bez listí se chmurně skláněly ke zmrzlé uschlé trávě a popraskaným deskám a kos¬tel obrostlý břečťanem ukazoval výsměšně prstem k nepřátel¬ské obloze a noční vítr vyl jako šílenec přes zamrzlé bažiny a zimavá moře. Štěkot byl nyní velmi tichý a zcela ustal, když jsem se přiblížil k prastarému hrobu, jejž jsem kdysi zneuctil, a zaplašil jsem abnormálně velký chumel netopýrů, který oko¬lo něho podivné poletoval.

Toho

večera byl štěkot hlasitý a ráno jsem se dočetl o nevýslovném skutku v nejhnusnější části města. Luza byla zděšena, neboť na činžovní dům dopadla rudá smrt, překonávající dosa¬vadní nejohavnější zločiny v okolí. V mrzké zlodějské špeluňce byla celá rodina rozsápána čímsi neznámým, co nezanechalo stopy, a lidé v oholí slyšeli celou noc tiché, hluboké, naléhavé Tání jakoby obrovského psa.

Druhý den

jsem pečlivě zabalil zelený nefritový amulet a vy¬plul do Holandska Nevěděl jsem, jaké smilování čekám od toho, když tu věc vrátím jejímu tichému, spícímu majiteli, ale cítil jsem, že se musím pokusit o jakýkoli myslitelný logický krok. Co je ten pes a proč mě pronásleduje, bylo doposud ne¬jasné; avšak poprvé jsem ten štěkot uslyšel na onom starobylém hřbitově a všechny následující události včetně posledních šeptaných slov St. Johnových potvrzovaly souvislost kletby s krádeží amuletu. Proto jsem propadl nejhlubšímu zoufalství, když jsem v hostinci v Rotterdamu zjistil, že mě o tento jediný prostředek záchrany připravili zloději.

Bál jsem

se dál bydlet sám ve starobylém domě na vřesovišti a nazítří jsem odjel do Londýna. Amulet jsem vzal s sebou, ale nejdřív jsem spálil a zakopal všechny ostatní bezbožné předměty ze sbírky v muzeu. Ale po třech nocích jsem opět uslyšel ště¬kot a do týdne jsem cítil, jak se na mě upírají cizí oči, kdykoli se setmělo. Jednou večer, když jsem se procházel po Viktoriině ná¬břeží a lačně nasával vzduch, viděl jsem, jak odraz jedné lampy ve vodě zamžilo cosi černého. Přehnal se kolem vítr, silnější než noční vítr, a já věděl, že to, co postihlo St. Johna, musí brzy po¬stihnout i mne.

Potom se zhroutil

, netečná hromádka rozsápaného masa. Druhý den o půlnoci jsem jej pohřbil v jedné z našich zane¬dbaných zahrad a nad jeho tělem jsem zamumlal jeden z ďá¬belských obřadů, které miloval, dokud byl živ. Když jsem pro¬nesl poslední démonickou větu, z dálky jsem zaslechl na vřesovišti tichý štěkot nějakého obřího psa. Měsíc zářil, ale ne¬odvážil jsem se na něj pohlédnout. A když jsem na šerosvitném vřesovišti spatřil široký mlhavý stín, jak se nese od pahorku k pahorku, zavřel jsem oči a vrhl se tváří k zemi. Když jsem, ne¬vím za jak dlouho, roztřeseně vstal, dopotácel jsem se do domu a vykonal otřesný obřad poddanosti před schránou se zeleným nefritovým amuletem.

Hrůza

vyvrcholila 18. listopadu, když se St. John po setmění vracel z ponurého nádraží a vrhl se na něj jakýsi strašný maso¬žravý tvor a rozsápal jej na cáry. Jeho výkřiky dolehly až do domu a já přispěchal k strašlivému výjevu právě včas, abych za¬slechl třepetání křídel a zahlédl jakýsi neurčitý černý oblak, rýsující se proti měsíci.Můj přítel umíral, a když jsem ho oslovil, nebyl už schopen souvislého slova. Dokázal jen zašeptat: „Ten amulet - ta prokle¬tá věc -"