A tu se k ním náhle rozběhla jeho
paní a zachytila bič, který Thorpe právě zdvihl nad hlavu.
"Už ani ránu!" vykřikla a něco v jejím hlase muže zadrželo,
že již neuhodil.
McCready neslyšel, co v tom okamžiku řekla,
ale do Thorpových očí se vloudil podivný výraz
a muž beze slova následoval ženu do jejich stanu.
"Kazan neskočil po mně," šeptala a celá se přitom
chvěla náhlým vzrušením. Tvář jí zbělela jako
plátno. "Ten člověk stál za mnou," pokračovala
s rukou zaťatou do manželovy paže. "Kazan si musel myslet,
že ten tvůj vůdce mi chce nějak ublížit. Tomu psovi se
McCready nelíbí a ani já mu nedůvěřuju. Mám takový
divný pocit, že McCready a Kazan se už někdy setkali. Mě
by nekousl. Má spadeno na něho! Něco - něco tady není
v pořádku -"
Téměř vzlykala a Thorpe si ji přitiskl pevně do náruče.
"Nepřemýšlel jsem o tom ještě - ale divné to je," pravil.
"Neříkal McCready něco, jako že toho psa zná? Je to
možné. Třeba měl Kazana už jednou dřív a zacházel
s ním tak krutě, že na to ten pes nezapomněl. Zítra se to
dovím. Ale dokud to nebudu vědět - slíbíš mi, že se
nebudeš ke Kazanovi přibližovat?"
Isabela mu to slíbila.

Jeho
pán, mladý člověk s hladkou tváří, pomáhal
ze saní jinému muži, který měl ruce vpředu
svázané divnými černými kruhy. Čas zase
trochu pokročil - a nyní ležel u velkého ohně.
Jeho pán seděl naproti němu, zády obrácený ke
stanu, a jak se tak na něj díval, vyšel ze stanu ten
muž s černými kruhy - jenže teď už ty kruhy
neměl, jeho ruce byly volné a v jedné držel silný
klacek. Uslyšel strašlivý úder klacku, jak dopadl
na pánovu hlavu - a rána ho probudila z jeho
nepokojného spánku.
Vyskočil prudce na nohy, hřbet naježený a se
zlostným zavrčením z hloubi hrdla.
Oheň zatím pomalu dohoříval, až téměř pohasl,
a tábor se stápěl v šeravé temnotě, která předchází
úsvitu. V onom šeru viděl Kazan McCreadyho.
Opět stál blízko u stanu Thorpových, a Kazan teď
věděl, že to je muž, který měl kdysi ty černé
železné kruhy na rukou, a ten že ho také bil
bičem i klackem mnoho dlouhých dní potom,
co zabil jeho pána.
McCready to hrozivé hrdelní zavrčení zaslechl
a rychle se zase vrátil k ohni. Začal si hvízdat
a shrnovat poloshořelá dřeva dohromady, a jakmile
oheň znovu vzplanul, volal na Thorpa a Isabelu,
aby je probudil. Po několika minutách se ze
stanového vchodu vynořil Thorpe a po něm
vyšla i jeho žena. Rozpuštěné vlasy jí splývaly
v bohatých zlatých vlnách kolem ramen, a když
se posadila na saně, blízko ke Kazanovi, začala si
je pročesávat kartáčem. McCready se k ní zezadu
přiblížil a přebíral se v nákladu přivázaném na
saních. Skokem hbitějším než rys se pes vymrštil
na celou délku16
17
řetězu přes saně. McCready jen taktak uskočil
včas a náraz, když se řetěz úplně napjal, strhl
Kazana zpátky a stranou tak, že bokem vrazil
do ženy. Thorpe se ohlédl právě včas, aby ještě
zahlédl konec
skoku. Byl přesvědčen, že Kazan skočil po
Isabele, a jak byl zděšený, nevyklouzlo mu ze rtů
ani slovo, ani výkřik, když ji spěšně vlekl z místa,
kde se napolo zvrátila přes saně. Viděl, že není
zraněna,
a sáhl po revolveru. Ten však měl v pouzdře ve
stanu. U nohou mu ležel McCreadyho bič a
v tom chvilkovém rozběsnění ho Thorpe
popadl a vrhl se na Kazana.
Pes se choulil ve sněhu. Nepokoušel se ani
utéci, ani útočit. Pamatoval se, že pouze jednou
v životě dostal takové bití, jakým ho nyní
častoval Thorpe. Ale neuklouzlo mu ani
zakňučení, ani
zavrčení.

McCready splácí dluh

Mužův hlas mu zazněl za zády nečekaně jako
výstřel; "Pedro!"
V mžiku se Kazan přikrčil, jako kdyby ho byl šlehl
bič. "Tentokrát jsem tě nachytal - viď, neřáde
jeden!" za4 šeptal McCready, tvář ve světle
ohně podivně bledej.
"Změnil jsi jméno, co? Ale nachytal jsem tě
viď?"

DLOUHOU DOBU PO TOM, KDY
PRONESL
tato slova, seděl McCready mlčky u ohně. Hledě
upřeně na Kazana, a odvrátil-li od něho
chvílemi oči. stalo se tak pokaždé jen na krátký okamžik. Po
čase když měl jistotu, že Thorpe a
Isabela se již uložili k spán^j ku, zamířil do svého
stanu a vrátil se odtamtud s láhví whisky. Příští
půl hodiny vytrvale popíjel. Potom
přešel k saním a posadil se na jejich konec
z dosahu Kazanova
řetězu. "Nachytal jsem tě, viď?" opakoval a v
lesku jeho očí se
začal jevit účinek lihoviny. "Rád bych věděl,
kdo ti změnil
jméno, Pedro. A jak k tobě k sakru přišel on! Ho,
ho, kdybys tak
mohl mluvit -" Zaslechli ze stanu Thorpův hlas
a McCready sebou
škubl a napřímil se.
Zrudl náhle v tváři a vstal a zastrčil plochou láhev
do kapsy kabátu. Obešel oheň, po špičkách se
opatrně vplížil do stínu stromu u Thorpova stanu
a tam dlouhou chvíli postál a poslouchal. Byla
půlnoc, než zašel do svého stanu. V teple ohně
se Kazanovi pomalu zavřely oči. Dřímal neklidně
a mozkem mu vířily zmatené vidiny. Jednu
chvíli bojoval, a tu klapal čelistmi. Jindy se zas
vzpíná na uvázaném řetěze, ale McCready nebo
jeho velitel, byli právě o kousíček dál, než kam
dosáhl. Opět cítil něžný dotyk té dívčí ruky a
slyšel líbezný hlas mladé ženy, kterak zpívá jemu
i jeho pánovi, a tu se jeho tělo chvělo a škubalo
vzrušením, jaké ho v ten večer uchvátilo. A hned
se zase obraz změnil. Uháněl v čele nádherného
spřežení - šesti psů Královské severozápadní
jízdní policie- a jeho pán na něho volal Pedro!
A znovu se scéna vystřídala. Byli v táboře.

Stál strnule a bez hnutí, mezitím
co ho Thorpe uvazoval k saním. Znovu byl zase ve
svých lesích - a jako vedoucí pes spřežení. Jeho
paní se smála a radostně tleskala rukama vzrušením
z podivného neznámého a nádherného života, který
od nynějška bude sdílet.
Thorpe prudce odhrnul plachtový závěs jejich
stanu a žena vešla dovnitř první. Vůbec se neohlédla.
Nepromluvila na Kazana jediné slovo. Zakňučel a potom
otočil své červené oči na McCreadyho. Ve
stanu Thorpe říkal:
"Mrzí mě, Isabelo, že starý Smrk nechtěl jet
s námi zpátky. Odvezl mě sem, ale za nic na světě,
z lásky ani za peníze, jsem ho nemohl přimět k tomu, aby
se mnou zase šel zpátky tam. Je to Indián z misie
a dal bych za to měsíční plat, abys ho viděla, jak
to dovede se psy. Tomuhle McCreadymu tak
docela nedůvěřuju. Je to prý divný pavouk, říkal mi
zdejší přednosta stanice, a lesy zná jako své boty.
Ale psi nemají cizí lidi rádi. Kazanovi k srdci
nepřiroste, ani za mák ne, za to ručím!" Kazan
zaslechl ženin dívčí hlas a strnul jako socha
a nehnutě mu naslouchal. Neslyšel ani neviděl
McCreadyho, když ten se k němu zezadu přikradl.

Naučila
se je mít ráda, obdivovat jejich odvážnou drsnou
mužnost a oddané srdce ještě dříve, než si ji přivedl
mezi ně. A ve snaze překonat ten pocit strachu a
nechuti, který v ní ten nový psovod jejího manžela
vzbudil, najednou se na McCreadyho usmála.
"Nemá vás rád," vyčetla mu s vlídným úsměvem.
"Nechcete se s ním spřátelit?"
Táhla Kazana k němu, ale Thorpe nepouštěl konec
řetězu z ruky. Jak se tak skláněla k psovi, McCready
k ní z boku přistoupil.
"Jste kurážná," řek!. "Toho bych se já neodvážil.
Ukousl by mi ruku."
Vzal si od Thorpa lucernu a odváděl je k úzké
pěšině ve sněhu, která odbočovala od
železniční trati. Kus hlouběji v hustém smrkovém
lese se skrýval tábor, z něhož Thorpe před
čtrnácti dny odejel. Místo jednoho stanu, který
doposud sdílel se svým vůdcem, tam nyní stály
stany dva. Před nimi plápolal velký oheň.
Blízko ohně stály dlouhé saně a kolem spatřil Kazan
tmavá těla a světélkující oči svých druhů ze spřežení,
přivázaných ke stromům právě na obvodu světelného kruhu
ozářeného ohněm.

Thorpova žena zatahala za řetěz.
"Lehni, Kazane - lehni!" rozkázala.
"No lehni přece," zaprosila.
Při zvuku jejího hlasu pes trochu povolil.
"Lehni!" opakovala a volnou ruku mu znovu položil
na hlavu. Schoulil se jí k nohám. Ale pysky měl
dosud odchlípené.
Thorpe ho pozoroval. Byla mu divná ta smrtelná
nenávist, která šlehala z jeho vlčích očí, a
pohlédl na MeCreadyho.
Hřmotný vůdce zatím rozvinul svůj
dlouhý psovodský bič. Do tváře se mu vloudil zvláštní
výraz. Díval se upřeně na Kazana. Pojednou se naklonil kupředu,
oběma rukama podepřen o kolena, a na
několik napjatých okamžiků jako by úplně
zapomněl, že přemítavé modré oči Isabely
Thorpové hledí na něj. "Hu-húš, Pedro - na něj!"
Ta dvě slůvka - na něj - se učili jedině psi ve
službách Severozápadní jízdní policie. Kazan se nehnul.
McCready se zase vzpřímil a s rychlostí blesku
vyslal dlouhou žílu svého biče hadovitě do vzduchu,
až práskla nocí jako výstřel z pistole. "Naněj,
Pedro - na něj!"
Chrčení v Kazanově hrdle zesílilo v dravé vrčení,
ale na těle se mu nepohnul jedinký sval. McCready se obrátil
k Thorpovi.
"Byl bych od minuty odpřisáhl, že toho psa
znám," pravil. "Jestli to je Pedro, tak je zlý!"
Thorpe sáhl po řetězu a chopil se ho. Pouze žena
spatřila pohled, který se na okamžik zjevil
v McCreadyho tváři. Až jí z něho přejel mráz po těle.
Před několika minutami, když vlak prvně zastavil
v Les Pas, podala tomu muži ruku a přitom spatřila týž pohled.
Ale třebaže se otřásla, připamatovala si současně mnohé, co
jí manžel vyprávěl o zálesácích.

Kazan zavrčel jako divá šelma a vymrštil se
na nohy. Pysky se mu odchlíply a obnažily dlouhé
tesáky, hřbet se mu zježil. Thorpe vykřikl krátce
na výstrahu a chvatně sáhl po revolveru u pasu.
Kazan si ho vůbec nevšímal. Ze tmy se vynořila
nová
postava a zastavila se ve světelném kruhu,
vrhaném lucernami.
Byl to McCready, který měl doprovázet Thorpa a
jeho
mladou ženu zpátky do tábora na červené řece,
kde Thorpe vedl stavbu nové transkontinentální dráhy. Byl
to urostlý muž statné postavy a hladce oholený. Bradu
měl tak hranatou, že byla až brutální.
Isabele se červenobílá pletená kapuce svezla
z hlavy a visela jí přes rameno. Mdlý svit luceren se odrážel od
jasného temene jejích světlých vlasů. Tváře měla
ruměné
a její oči byly tak sytě modré jako nejmodřejší
baknýšový
květ a třpytily se jako démanty.
Položila ruku Kazanovi na hlavu.
Poprvé se zdálo, že pes její dotek nevnímá. Stále vrčel
na McCreadyho a rachotivá hrozba v jeho hrdle duněla
temněji a temněji.
v

Zazněl kdesi za jejich zády a Kazan se
i z ruky. Viděl zář
dalších luceren. A potom se znovu ozval
týž hlas: "Ka-za-ne!"
Vyrazil jako blesk. Thorpe se v duchu smál,
když vykročil za ním.
"Pirát stará!" zasmál se tlumeně.
Když Thorpe došel na prostranství za služebním
vozem, ] osvětlené lucernami, spatřil tam Kazana,
schouleného u nohou jeho ženy. Jakmile se vynořil
z temnoty, vítězně J se na něho usmála. "Vyhrálas!"
zasmál se, a to nijak rozmrzele. "Byl bych i
vsadil poslední dolar, že tohle neudělá pro
žádný hlas na světě. Vyhrálas! Kazane, lotře jeden, ztratil
jsem tě!" Jeho tvář náhle zvážněla, když se Isabela shýbla a
chystala se chopit řetězu.
"Je tvůj, Isabelo," dodal kvapně, "ale musíš ho
nechat na starost mně - dokud nebudeme mít jistotu,
dokud nebudeme vědět. Dej mi ten řetěz. Nevěřím mu ještě ani'
teď. Je to vlk. Viděl jsem ho, jak na
jediné chňapnutí] ukousl jednomu Indiánovi ruku.
Viděl jsem ho, jak na jeden skok vyrval jinému
psu krční tepnu. Je to desperát - zlý pes - přes
všechno, že tak věrně stál při mně a dostal mě
domů živého. Pořád mu ještě nemůžu plně
důvěřovat. Dej mi ten řetěz -" Nedomluvil.

Dlouhé hodiny potom ležel Kazan tiše a
napjatě a poslouchal podivný rachot
kol pod sebou. Několikrát se ta kola zastavila a
slyšel venku hlasy. Konečně
měl jistotu, že slyší známý hlas, a tu napjal
řetěz a zakňučel. Zavřené dveře se
odsunuly.
Dovnitř vlezl nějaký muž s lucernou a za ním
Kazanův pán. Kazan si jich nevšímal
a hleděl jen upřeně do tmy noci. Málem se utrhl,
jak prudce seskočil do bílého sněhu,
ale když tam nikoho nespatřil, strnul jako socha
a zavětřil ve vzduchu.
Nad ním se klenuly hvězdy, na které po celý svůj
život vyl, a kolem něho se prostíraly
černé a tiché hvozdy a obklopovaly
je jako zeď. Marně větřil po onom jednom pachu,
který mu chyběl,
a Thorpe slyšel hluboký tón zármutku,] chvějící
se v jeho
huňatém hrdle. Uchopil lucernu, vyzdvihl si ji
nad hlavu a zároveň
v ruce pomalu povoloval řetěz. Na to znamení
se ze tmy ozval
hlas.

Napotom mu přede dveře vždycky kladla kobereček,
aby
měl na čem spát. Přes celé ty dlouhé noci pak věděl,
že ona je přímo za těmi
dveřmi, a byl spokojený. Den ze dne myslil méně
a méně na divočinu a víc a víc
na tu ženu.
pak najednou přišel začátek oné změny. Všude
kolem něho zavládl podivný
chvat a vzruch a mladá žena mu věnovala méně
pozornosti. Zneklidněl. Větřil
tu změnu ve vzduchu a začal pozorovat pánův
obličej. Potom přišlo to ráno,
velmi časné ráno, kdy mu opět navlékli pletený
kožený obojek a připjali železný řetěz.
Začal chápat, co se děje, teprve až když vyšel
za pánem ze dveří a octl se na ulici.
Posílají ho pryč!
Náhle se pevně posadil a odmítl se hnout z
místa. "Pojď, Kazane," domlouval
mu muž. "No pojď přece, kamaráde."
Ucouvl a vycenil bílé tesáky. Očekával švihnutí
bičem nebo ránu klackem, ale
nepřišlo to ani to. Pán se zasmál a odvedl ho
zase zpátky do domu.
Když znovu vyšli, byla žena s nimi a při chůzi mu
držela ruku na hlavě. Také jen
ona ho přiměla k tomu, aby skočil velkým otvorem
do ještě temnějšího vnitřku
vagónu, a také ona ho přivábila až do
nejtemnějšího kouta, kde ho pak pán přivázal
za řetěz. Potom oba zase vystoupili a smáli
se jako dvě děti.

Do nitra Severu

KAZANOVI NASTALY NÁDHERNÉ ČASY.
Chyběly mu sice hluboké lesy
a hluboký sníh. Chybělo mu i to každodenní
namáhavé úsilí, aby udržel druhy ve
spřežení ve svých šlépějích, ten štěkot v patách,
ten přímý dlouhý a těžký běh
přes širé pláně a holé pustiny. Chybělo mu
vozkovo "Húš - húš - vijéé!",
protivné práskání jeho dvacetistopového biče
spleteného ze sobích střev i to
ňafání a supění vzadu, které mu potvrzovalo,
že má své druhy správně v řadě za
sebou. Ale přišlo něco nového a nahradilo
mu všechno, co mu chybělo. Bylo to
v místnosti, všude ve vzduchu kolem něho,
i když mladá žena nebo jeho pán nebyli
nablízku. Kdekoli mladá žena pobyla, všude
vnímal přítomnost té divné věci, která
smazává jeho stesk. Byl to vždy ten pach ženy,
a někdy ho to dokonce přinutilo
tiše zakňučet, když mu mladá žena byla skutečně
velmi nablízku. Necítil se osamělý
za nocí, kdy by byl měl být venku v šíru a výt na
hvězdy. Necítil se osamělý, protože
jedné noci se toulal a slídil, až našel jisté dveře, a
když mladá žena ráno ty dveře otevřela,
spatřila ho schouleného a přitisknutého až těsně na
ně. Shýbla se k němu, a jak ho
laskala, hustá záplava jejích dlouhých vlasů ho
celého zavalila lahodným pachem.

První chviličku ho ty zvuky zarážely a
lekaly, ale potom cítil, jak ho strach
opouští a místo něho se mu celým tělem
rozlévá zvláštní chvění. Chtělo se
mu posadit zpříma a výt, jako už tak často vyl
za chladných zimních nocí na
bezpočetné hvězdy na obloze. Ale něco mu v tom
bránilo. Byla to ta žena.
Pomalu se k ní začal přikrádat. Ucítil na sobě
mužovy oči a zarazil se. Potom
zase nový kousíček - coul za coulem, natažené
hrdlo a čelist stále
přitisknuté k podlaze! Byl na půl cestě k ní - na
půl cestě přes pokoj -když
ty lahodné zvuky velice zněžněly a silně se
přitlumily.
"Hraj dál!" zaslechl mužovu pobídku,
zašeptanou chvatným hlasem. "Hraj
dál! Nepřestávej!" Mladá žena otočila hlavu,
uviděla Kazana, jak se uprostřed
krčí na podlaze,
a pokračovala ve hře. Muž se na něj dosud díval,
ale teď už jeho oči nemohly
Kazana zadržet. Pes se plížil blíž, pořád blíž,
až se jeho natažený čenich konečně
dotkl sukně jejích
šatů, načechraně nakupené na podlaze.
A potom - jen ležel a chvěl se, protože
začala zpívat. Kdysi slyšel ženu z
kmene Krí tiše si prozpěvovat před stanem,
slyšel již i divoký nápěv písně
lovců karibú - ale jaktěživ ještě neslyšel
nic tak úchvatně líbezného jako
tóny, které splývaly ze rtů téhle ženy.
Při těch úplně zapomněl na pánovu
přítomnost. Pomaloučku, plíživě, aby
to nepozorovala, zvedl hlavu. Viděl, že
se na něj dívá; v jejích překrásných
očích bylo něco, co mu dodávalo důvěry,
a položil jí hlavu na klín. Podruhé ucítil dotek
ženské ruky a s
dlouhým úlevným povzdechem zavřel oči.

Dlouhou dobu po tom, kdy se od něho zdvihli
a nechali ho ležet na koberečku,
nespustil Kazan oči z mladé ženy. Pozoroval
a poslouchal - a celý ten čas v
něm stále víc a víc sílila touha se k nim
připlazit a dotknout se dívčiny ruky
nebo jejích šatů nebo nohy.
Po chvíli jeho pán něco řekl a mladá žena
se lehce zasmála a vyskočila
a běžela k nějaké velké, hranaté, blýskavé
věci, která stála napříč v
koutě a měla vpředu řadu černých a bílých zubů,
řadu delší než celé jeho
tělo. Uvažoval již, nač ty zuby vlastně jsou.
Dívčí prsty mladé ženy po
nich nyní přeběhly a všechno šepotání větru,
jaké kdy v životě slyšel, všechna
melodie vodopádů a bystřin ani trylkování
ptactva na jaře se nemohlo vyrovnat
zvukům, jaké vydávaly. Bylo to poprvé, co
slyšel hudbu.

Ten si k nim

oběma klekl také a znovu objal
mladou ženu jednou paží a druhou rukou
laskal psa po hlavě. Mužův dotyk
se Kazanovi nelíbil. Nedůvěřoval mu, jak ho
již příroda naučila
nedůvěřovat dotyku všech mužských rukou,
ale strpěl ho, protože viděl,
že to ženu jaksi těší. "Kazane, kamaráde, ty bys jí
neublížil, viď?" promluvil
jeho pán něžně. "Oba ji milujeme, viď, chlapče?
Nemůžeme jinak, viď?
A ona je naše, Kazane, jenom naše! Patří tobě
a mně, a my se o ni budeme
starat, co budeme na světě, a kdybychom
někdy museli, budeme za ni
bojovat až na smrt - viď? Co říkáš, Kazane,
kamaráde stará?"

Ale nepadla žádná rána,

aby ho odehnala.
Studeným čenichem se dotkl jejích
vzdušných šatů a mladá žena ho bez hnutí
pozorovala a zavlhlé oči jí planuly
jako hvězdy.
"Podívej!" zašeptala. "Podívej!"
Ještě půl coule - ještě coul, dva, a konečně
přisunul své velké šedivé tělo rázem
k ní. Potom přejížděl čenichem pomalu
vzhůru - od kotníků až po klín a
nakonec se jím dotkl teplé ručky, která tam
spočívala. Ještě stále upíral oči na
její tvář. Viděl podivný škubavý tep na jejím
nahém bílém hrdle a potom
chvění jejích rtů, když v rozzářeném
pohledu pozdvihla oči k muži.

"Jaktěživ jsem ho neviděl, aby někomu dovolil
se ho dotknout - a holou
rukou k tomu!" řekl napjatým hlasem plným
podivu. "Ustup pomalu dozadu,
Isabelo. Proboha! Podívej se na tohle!"
Kazan tichounce zakňučel, červeně podlité oči
upřené na tu dívčí tvář. Toužil
znovu pocítit její ruku, toužil po dotyku jejího
hebkého líčka. Ztlučou ho
klackem, přemítal, kdyby se toho odvážil?
Nechce jí přece nijak ublížit, kvůli
ní by i zabíjel! Šoural se k ní po břiše, coul za
coulem, ani na okamžik nehnul
pohledem. Slyšel, co muž říká - "Proboha!
Podívej se na tohle!" - a zachvěl
se.

V záři světla viděl, že její
vlasy jsou velice plavé a že ve tváři má nachovou
barvu popínavého baknýšového
vína a v jiskrných očích modř baknýšového květu.
Pojednou ho spatřila a s lehkým výkřikem letěla
jako šipka k němu.
"Stůj!" křikl muž. "Je nebezpečný! "Kazane -"
Ale již klečela vedle
něho, vzrušením celá rozčepýřená a krásná, a oči
jí úchvatně zářily a
její ruce se ho užuž dotýkaly. Má se přikrčit a
ucouvnout? Má chňapnout? Je
to snad jedna z těch tváří na zdi, a jeho nepřítel?
Má jí skočit na to bílé hrdlo?
Viděl muže, jak se k nim rozbíhá, bílý jako stěna.
Vtom
mu ruka mladé ženy spočinula na hlavě a její dotyk
mu projel jásavě celým
tělem, až mu v něm rozehrál každičký nerv.
Oběma rukama si k sobě zdvihla
jeho hlavu. Měla tvář velmi blízko u něho a
slyšel ji, jak povídá, ba téměř vzlyká:
"A ty jsi Kazan - milý drahý Kazan, můj Kazan,
můj hrdinný pes - tys mi ho
přivezl zpátky domů, když všichni ostatní
tam zahynuli! Můj Kazan, můj
hrdina!" A potom, zázrak nad zázraky, její tvář
se prudce přitiskla k němu a on
cítil její líbezný teplý dotyk. Celou tu chvíli
sebou Kazan ani nepohnul. Sotva
vůbec dýchal. Zdálo se to dlouho, než mladá
žena od něho odtáhla svou tvář. A
když ji zdvihla, měla v modrých očích slzy a muž
stál nad nimi, ruce pevně zaťaté,
zuby stisknuté.

Nikdy v sobě dosud
nepocítil touhu prchnout - dokonce ani
tehdy v ten strašlivý den v lese, kdy se utkal
s tím velikým šedivým rysem a
zabil ho. Nevěděl, co v něm vlastně.tu bázeň
vzbuzuje, ale věděl, že je v
nějakém jiném světě a že mnoho věcí v něm ho
leká a znepokojuje. Byl to
jeho první pohled na civilizaci. Toužil, aby se
jeho pán vrátil do té divné
místnosti, kde ho nechal samotného. Byla to
místnost zaplněná ohavnými
věcmi. Na stěnách byly velké lidské tváře, ale
nehýbaly se ani nemluvily a jen
se na něj utkvěle dívaly pohledem, jaký dosud
dřív jaktěživ ještě nespatřil.
Pamatoval se, jak se kdysi díval na jednoho
svého pána, který ležel velmi tiše
a velmi studený ve sněhu, a jak se tehdy
posadil vzpřímeně na zadek a
kvílivě vyl píseň smrti. Ale tihle lidé na zdích
vypadali živí, a přece se zdáli mrtví.
Náhle Kazan našpicoval uši. Zaslechl kroky,
potom tlumené hlasy. Jeden z nich
byl hlas jeho pána. Ale ten druhý? Ten ho
vzrušil, slabounce rozechvěl! Zdálo
se mu, že kdysi dávno, tak dávno, že to jistě
musilo být ještě v době, kdy byl
teprv štěně, slyšel ve snu smích podobný smíchu
téhle ženy - smíchu, v němž se
v jedné směsici tetelilo závratné štěstí a vznět
radostné lásky a líbeznosti. A ta
Kazana přiměla, aby zdvihl hlavu, když muž a
mladá žena nyní vešli.
Hleděl přímo na ně a červené oči mu svítily.
Ihned poznal, že dívka musí být
srdci jeho pána drahá, neboť ji jednou paží objímal.

Zázrak

KAZAN LEŽEL BEZ HLESU A BEZ HNUTÍ,
šedivý nos položený mezi předními tlapami, oči
přimhouřené. Sama skála by
se snad nezdála neživotnější než on - neškubl na
něm sebou jedinký sval,
nepohnul se jedinký chloupek, nezachvělo se
víčko. A přece každičká
krůpěj divoké krve v jeho skvělém těle bouřlivě
kolotala v rozčileném vření,
jaké v životě ještě nikdy nezakusil. Každičký
nerv a žilka jeho
obdivuhodného svalstva byly napjaté jako ocelový
drát. Čtvrtinou krve čistý
vlk a ze tří čtvrtin statný severský vlčák, prožil
čtyři léta svého dosavadního
života v divočině. Už pocítil muka hladovění. Už
věděl, co to znamená mrznout.
Už naslouchal skučení větrů, kvílejících za
dlouhé polární noci nad
pustinou. Už slyšel hřímat přívaly a vodopády
a choulil se za mohutného
rachotu bouře. Hrdlo a boky měl zjizvené z
bojů a oči červeně zpuchlé ze
sněhových vánic.
Říkalo se mu Kazan, Vlčák Kazan, protože byl
mezi psy obr a právě
tak neohrožený jako mužové, kteří ho hnali
všemi nebezpečími ledového světa.
Nikdy ještě nepoznal strach - až teprve
nyní.

Libor Vacata

Výrobce: Akella
Vydavatel: Bethesda Softworks
Minimum: P II 233, 64 MB RAM, 8x CD, HDD 800 MB
Doporučeno: P II 400, 128 MB RAM, 12x CD, HDD 800 MB
Multiplayer: ne
3D akcelerace: D3D
Verdikt: Adventuro-akční RPG ve 3D kabátě, které uspokojí všechny, co si jako malí hrávali na piráty.

Hratelnost 7
Grafika 7
Zvuk 8
Obtížnost 6

sedmdesát pět


Černí vládci moří

Ten skvělý nápad, vymyslet počítačovou hru, ve které byste se proháněli po mořích na středověký plachetnicích a bojovali s piráty, měla už v roce 1987 firma MicroProse. Tohoto úkolu se zhostil dnes již legendární tvůrce adventur Sid Meier a světlo světa spatřila hra Pirates. Je až spodivem, jak málo titulů se snažilo tuto klasiku napodobit, a když, tak ne moc úspěšně. Jako příklad poslouží v roce 1999 vydaní Corsairs. Jednalo se o nepříliš povedenou realtime strategii, kde spolu bojovali Francouzi a Angličané a svou si přisadili i nějací ti Silverové. Mnohem více zábavy přinesli v tomtéž roce vydaní Cutthroats. V roli mladého piráta jste obchodovali, plnili úkoly, podlejzali nebo také vraždili, drancovali a loupili. Gold reedice starých Pirates taky nepřinesla nic moc zajímavého, a tak ruský tým Akella přišel se svými Sea Dogs. S dobrotivou pomocí Bethsedy, která nám už hezkých pár měsíců slibuje třetí pokračování RPG série The Elder Scrolls, vyšel titul, jenž pirátským hrám přidal i třetí rozměr. Při pohledu na lodě, které se ve velmi pěkně vyvedeném 3D prostředí zmítají ve vlnách, nebo při procházení se mezi děly na palubě, hráčovo pirátské oko (ne to pod páskou) zaplesá. Na stránkách Akelly se také objevila zpráva o chystaném pokračování. Nikdo sice neví kdy dvojka vyjde (jestli vůbec někdy), ale pokud se tak stane, doufejme, že bude přinejmenším stejně tak zábavná jako díl první.