I kdežpak!

„ to není žádné mňoukání,“ smála se kočka.
„Tak ty zkus hafnout!“ řekl pes.
„Mňááááuf, mňáaauf, ňauňauňáuf!“ udělala kočka.
„Ó je, copak myslíš, vždyť ty mňoukáš, to vůbec není žádné pořádné hafání!“ smál se kočce pes.
„Inu, každý, co umí,“ řekla kočka. „Tak teď se ra¬ději dáme do toho psaní, a když tam budou chyby, tak je to jen od toho, že jsme se správnému psaní ve škole neučili. Však si to ty děti mohou opravit; mohou si to naše psaní na tabuli napsat správně a bude to.“
„Tak piš,“ řekl pejsek, „já ti budu předříkávat, co.“

mňoukání

„To při mňoukání se zas musejí krásně vykulit oči, hlavička dát drobet na stranu, trošičku při tom po¬vstat a jemně se protáhnout. To by se děti tomu tuze dlouho musely ve škole učit, než by se to správně naučily, a vidíš, my kočky to umíme hned samy od sebe, už od narození. Ať to s nimi ve škole paní uči¬telka zkusí a budou vidět, jak je to těžké. Zkus to, oč, že to nedovedeš!“
„Co bych nedovedl?“ kasal se pejsek. „Koukej: Rrrrrr! Hňauf! Hňaf! Hňaf! Hňaf!“

„To je pravda,“

řekla kočička. „Když děti zkouše¬jí mňoukat, tak to nikdy nedělají docela dobře. Mňou¬kat se musí, panečku, krásně, jemně, tak tuze tence, a to se musí, milý brachu, tuze dobře vědět, kam se má v tom mňoukání dát měkké i a kam tvrdé y;. Jinak se to všechno poplete a nikdo by tomu mňoukám po¬řádně nerozumněl, co se tím vlastně chce říct.“
„To máš zrovna tak jako s hafáním,“ povídá na to pejsek. „Když děti chtějí udělat haf!, to ti přitom na¬dělají nějakých chyb! Správně hafnout, to není, ho¬lenku, jen tak. To ti to musí nejdřív v prsou zaracho¬tit a pak to musí z tebe vyštěknout rychle a statečně, jako když vystřelí, musíš přitom krásně hodit hlavou a škubnout hřbetem a zadníma nohama.“

Já to

„taky tak napíšu, jako když tiskne,“ řekla skromně kočka. „Já totiž umím psát jen veliké písmo tiskací, to psané já nedovedu, to víš, do školy jsem nechodila, tak kdepak jsem se to měla naučit? – Ale copak o napsání – napsáno to bude pěkně, to já to naškrábu tak krásně jako ta nejlepší kočka, jaká kdy na světě škrábala. Ale jen jestli v tom psaní nenapí¬šeme nějaké chyby.“
„To už nám děti musejí odpustit,“ povídal pejsek. „Však ony zase, když chtějí mňoukat nebo hafat, tak to také docela dobře nedovedou a nadělají v tom plno chyb.“

To se rozumí,

„ že to budu psát já,“ chlubila se kočka. „Když děti něco píšou a nejde jim to psaní pěkně, tak se jim vždycky říká: Lépe by to kočka naškrábala. Z toho je vidět, že kočky umějí lépe psát než mnohé děti.“
„A jejej, to jsem si ani nemyslil, že jsi tak šikov¬ná!“ divil se pejsek. „Ale ta nymburská děvčata to pěkně napsala, já myslím, že to bylo napsáno skoro tak pěkně jako od koček, samá jednička, zvlášť ta jed¬na, teď už ani nevím, jak se jmenuje, ta to napsala tak krásně, jako když tiskne.“

„Víš co,

“ řekl pejsek, „zůstaneme celý den v po¬steli a budeme si hrát v posteli.“
„To nejde,“ povídala kočka. „Nejsme přece nemoc¬ní, abychom byli celý den v posteli! A krom toho jsme dostali psaníčko od nymburských děvčat a už jsme jim dávno měli odepsat. Ještě o nás řeknou, že jsme špatně vychovaní a že nevíme, co se sluší a patří. Alou! pěkně vstávat a napíšeme jim to psaní; beztak nemáme dnes co jiného na práci.“
„Tak dobře,“ řekl pejsek. „Ať to děti vidí, že jsme dobře vychovaní. Napíšeme jim krásné psaní. Ale psát to budeš ty, to víš, já mám na to trochu těžkou ruku. Ale zato já ti budu zas říkat, co tam máš napsat.“

JAK PSALI PSANÍ DĚVČATŮM DO NYMBURKA

Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zi¬mě. „Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám rád zimu, zvlášť když je tak¬hle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veli¬ká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe –“
„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjem¬né. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, divže se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěk¬ně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“

Odešli

spokojeně domů a pan Čapek sedl ke stolu a všechno to teď začal psát, jak to bylo, až to všechno napsal, jak mu to kočička a pejsek řekli.
Napsal on to tak dobře, jak mu to kočička a pejsek řekli? Jestli on to nenapsal jinak, než to bylo? My to dobře víme, jak mu to ten pejsek s kočičkou všechno řekli! povídají děti. Jestli to akorát tak nenapsal, ať je z něho sloup z tvarohu a my se na něj budeme chodit dívat za padesát haléřů. – Nu tak, děti, když víte, jak to bylo, a pan Čapek to teď zrovna dopsal, tak si to musíte přečíst znovu, abyste se přesvědčily, napsal-li to zrovna tak, jak to víte, jak to bylo s panem Čap¬kem, pejskem a kočičkou.

Pejsek s kočičkou

“ – „A pejsky ať taky netahají za ocas, to my také nemá¬me rádi,“ řekl pes. „Tak teď to všechno napište a dej¬te nám něco za dobrou radu.“
Tak tedy pan Čapek dal kočičce za dobrou radu kus vánočky a – protože jsou vánoce – k tomu měchýř z ryby. Psovi – ten fíky, datle ani pomeranče nejí – dal pořádný konec salámu, tři syrečky a několik kostek cukru. „Tak vidějí, vašnosti, dali jsme jim tu radu lacino,“ řekli pes s kočičkou, „zrovna jsme si něco takového na zub přáli. Tak jim děkujeme, má úcta a veselé vánoce! A ať je to v těch novinách na¬psáno všechno tak, jak jsme to řekli!“

To pak,

pane, jak jsem dobrák od kosti (já nejraději takhle ty měkčí, z drůbeže nebo telecí), to pak přestávají všechny špásy a usápnu se na kluka a za¬řvu na něj: ‚Jedeš, ztrať se, ztrať, nebo bych tě raf!‘ – nu a pak kluk utíká a brečí, že byl pes na něho zlý.
Tak to taky byste měl, pane Čapek, do těch vánoč¬ních novin napsat, aby děti netahaly psy za ouška a ne¬šlapaly jim na tlapičky.“
„A to tam zároveň napište, aby taky kočkám ne¬šlapaly na tlapičky a netahaly je za ouška,“ připojila se kočka, „nás to taky bolí, zrovna tak jako psy.

Tak byste měl,

pane Čapek, do těch vánočních novin napsat, aby děti netahaly nás kočky za ocas, nebo si nikdy s nimi nebudeme hrát.“ „Máme to my zvířátka vůbec někdy s dětmi trápe¬ní,“ připojil se pejsek. „Nás, pejsky, zas tahají za uši, a to vám bolí, že se to ani vypovědět nedá. Pes má uši na hlídání, pořád jen poslouchá, kde se co šustne, aby to tak nebyl zloděj nebo loupežník; pes má, panečku, ouška nějak citlivá! A teď si představte, že přijde ta¬kový kluk, sám má uši třebas nemyté, a teď vás tahá za ouška a cásá za ně, jako kdyby to byl nějaký hadr. A ještě vám přitom třeba šlápne na nohu, až to kvikne.

Čapek

„To taky vím,“ povídá pan Čapek, „však vám, koč¬kám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně.“
„Jakpak nebere?“ řekla kočka, „malé děti nás za něj berou! Tuhle si chtěla jedna holčička se mnou hrát a chytla mne za ocas, jako kdyby to bylo držadlo od lívanečníku. Neptejte se, jak jsem se o ten ocas bála a jak to bolelo! Tak vám mě za něj táhla, že jsem na¬mouduši myslila, že mně jej utrhne. Já vám nejdřív plakala, pak jsem vrčela, nato skuhrala a nakonec syčela, a když už jsem si nevěděla rady, tak jsem ji ťapičkou sekla. Jenom trochu, ale to svět neviděl, co ta holka nadělala křiku!

Čapek

„Uděláme vám to, pane Čapek, lacino,“ povídá na to kočka, „třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas.“ – „To vím,“ podivil se pan Čapek, „ale co s tím?“ – „Ó panečku, s tím je mnoho,“ řekla kočka, „kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zaříze¬no, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka krá¬čí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas.“

Čapek

Tak si pejsek s kočičkou povídali, až došli k panu Čapkovi.
Pan Čapek seděl za stolem, pero držel v ruce, ne¬mohl na nic připadnout a nevěděl, co psát. „Propánajána,“ povídá si, „copak já mám na vánoce napsat těm dětem o pejskovi a kočičce, když mě nic nenapadá? Kdyby mně tak někdo přišel poradit!“
Vtom něco zaťukalo na dveře, vstoupili pejsek s kočičkou a řekli: „Pane Čapek, my vám jdeme po¬radit.“ – „Děkuji vám,“ zvolal pan Čapek radostně, „vy jste mne vysvobodili! V zemi, která se jmenuje Redakce, panuje zlý obr jménem Klíma, jenž sídlí za devaterými dveřmi v jeskyni, která se zove Šéfárna. Ten mně uložil přetěžkou práci, abych rychle napsal Vánoční povídání pro děti, ale já pořád nevím co, a nic mě nemůže napadnout. Tak si tu lámu hlavu a pře¬mýšlím již sedm dní a sedm nocí, a pořád mně nemů¬že nic napadnout a pořád nevím, co bych těm dětem o pejskovi a kočičce napsal. ‚Nenapíšeš-li,‘ rozkázal mně strašným hlasem obr Klíma, ‚proměním tě v tva¬rohový sloup a budeš tak u psacího stolu přemýšlet až do konce světa a budeme tě těm dětem ukazovat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.‘ Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit. Vysvobodili jste mne od toho straš¬livého osudu, že bych se měl stát sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát.“

pejsek s kočička

Tak se pejsek s kočičkou sebrali a šli dát radu panu Čapkovi, který nevěděl, co o nich na ty vánoce dě¬tem napsat. „Já už vím,“ povídá pejsek cestou, „já už vím, co mu poradím! Řeknu mu, aby napsal povídám o tom, že ty jsi zakletá princezna a já že jsem zakletý princ.“ – „Jakýpak zakletý princ,“ smála se mu ko¬čička, „když máš blechy! To princové nemají, kdo¬pak ti tohle bude věřit, princové nemají blechy, ty mají jen psi.“ – „Však ty taky nejsi žádná zakletá princez¬na,“ řekl pejsek, „však jsem zrovna tuhle viděl, že jsi se drbala.“ – „Proč bych se nedrbala,“ řekla kočka, „když mě to štípalo! Ale kdybych chtěla, mohla bych třeba panu Čapkovi říci, že já jsem zakletá princezna a ty blechy že jsou zakleté komorné.“ – „A já bych mohl říci,“ chlubil se pejsek, „že ty moje blechy, to že jsou zakletí rytíři, a že jich mám celé vojsko.“ – „Nu, víš, pejsku, tohle nebudeme povídat,“ usoudila kočka, „ten pan Čapek by nám to ještě možná uvěřil, ale ty děti by to jistě nevěřily a řekly by, že to špatně napsal. Poradíme mu raději něco šikovnějšího, co by nám bylo dobré, když si s námi dětičky chtějí hrát. To víš, někdy to bývá trápení, jak nás ty dětičky taha¬jí. Tak ať něco o tom pan Čapek dětem napíše a my z toho budeme mít užitek.“ – „Ba, to je pravda,“ řekl pejsek, „od některých dětí jsem zkusil moc, až jsem raději utek.“

JAK TO BYLO NA VÁNOCE

„Heč,“ povídala kočička pejskovi, „já něco vím.“ – „A copak?“ divil se pejsek. „Heč,“ povídá kočička, „já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.“ – „Hehe,“ těšil se pejsek, „ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!“ – „Ba ne,“ řekla kočička, „on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, po¬řád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic.“ – „To je chyba,“ prohlásil pejsek, „pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás ně¬jaké hlouposti.“ – „No právě,“ povídala kočička, „taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst.“
„To je pravda,“ řekl pejsek, „jakpak by ty dětič¬ky k tomu přišly, aby měly o vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čap¬kovi něco!“ – „Tak půjdeme,“ rozhodla kočička, „ale zadarmo to neuděláme, jsou vánoce a my tady nemáme ani kousek vánočky; musí nám za tu radu něco dát.“

Pejsek s kočičkou

slíbili, že myši vychytají a že v komoře nic nesmlsají. Švadlena je zavedla do ko¬mory. Myši se lekly pejska a kočičky a zalezly do svých děr. „Však já je dostanu ven,“ šeptala kočička. „Postav se, pejsku, doprostřed komory a dělej tam ‚Tancuj, tan¬cuj, vykrúcaj‘ a já pak obstarám to ostatní.“
Pejsek se postavil doprostřed komory a čile se tam do kolečka vykrúcal. „Jéjej!“ začala volat kočička, „to je k smíchu, to je k smíchu, tady je pejsek v roztr¬haných kaťatech a on se ještě k tomu vykrúcá!“ Myši byly zvědavé a chtěly se také zasmát. Tak vylezly ze svých děr, chechtaly se pejskovým katím a kočka je vychytala, že tam ani jedna myš nezbyla.
„Dobře jste to udělali,“ pochválila je švadlena a za¬šila pejskovi díru v kalhotech. „A protože jste mně v komoře nic nesmlsali, tak vám dám něco s sebou.“ Dala jim každému hrneček mléka a kus mazance a pejsek s kočičkou šli spokojeně domů.

„Ba ne,“

povídá slepice, „namouduši, byla to deš¬ťovka a žádný provázek; to byste koukala, jak se krou¬tila! Dešťovky, to já znám, a zrovna jsem měla na dešťovku chuť. A jestli chcete ty kalhoty zašít – však taková díra v katích dělá opravdu ostudu, zvlášť dnes¬ka, na velikonoční neděli – já sice žádnou jehlu a nit nemám, ale když půjdete ještě o kousek dál, tak tam bydlí švadlena a ta vám to snad zašije.“Tak teda šli pejsek s kočičkou k švadleně. „Hm, panečku, to je pořádná díra,“ povídá švadlena, „ale dnes je velikonoční neděle a to já nešiju. Ledaže bys¬te mně za to udělali také nějakou práci: to byste mně museli vychytat v komoře všechny myši. Ale to vám povídám, ne abyste mně tam vypili mléko a snědli mazanec a telecí s nádivkou!“

Šla kolem

slepice a vidí, že pejskovi vylézá z katí dešťovka. „Počkejte trochu,“ řekla pejskovi, „tady¬hle,“ a vyzobla a vytáhla dešťovku a spolkla ji, „ta¬dyhle byla dešťovka a ta vám myslím vyžrala do kal¬hot díru. Ani bych nevěřila, že dešťovky žerou také kalhoty. To by ani žádný neřek, co je dnes na světě špatnosti. – Však jsem ji za to potrestala: snědla jsem ji a už je po ní.“
Kočička se dívá a vidí, že pejsek má katě zase celé rozpárané. „Vždyť to byl provázek na zašití kalhot,“ řekla slepici, „a vy jste nám ho, kmotra, snědla. Čím¬pak teďka zašijeme pejskovi kalhoty?“

Hele

rozhlížel se pejsek, „tamhle myslím něco je!“ Koukají a byla to dlouhá dešťovka. Ležela tam rovně natažená a myslila si, zeji nikdo nevidí. „Vždyť je to rovné,“ šťouchla do dešťovky kočka, „to je tuž¬ka.“ Dešťovka se lekla a zamotala se do kolečka. „Ba ne,“ křičel pejsek, „to není žádná tužka, vidíš, je to provázek! Vezmi ho a zašij mně ty katě!“Kočička vzala dešťovku a zašila pejskovi dešťovkou katě. „Tak, teď už se mně nikdo nebude smát,“ liboval si pejsek a šli zase dál a povídali si o Sněhur¬ce a Sedmi havranech.
Jak tak šli, dešťovka se ze svého leknutí vzpama¬tovala. „Já přece nejsem žádný provázek, já jsem deš¬ťovka,“ pomyslila si a začala se potichu z těch katí pomalu soukat ven. Šlo to těžko, protože kočička pro¬šila dešťovkou díru křížem krážem, ale konečně se jí to přece podařilo a vyvlíkla se polehounku až do půl ven. „Tak prosím, že jsem dešťovka,“ řekla, „to teprve bude vidět, až vylezu celá ven.“

roztrhané kalhoty

„Prý mám roztrhané kalhoty,“ povídá pejsek. „Po¬dívej se, kočičko, že ne.“ Kočička prohlížela pejska ze všech stran. „Ba ano, pejsku, už to tak je. Katě jsou vzadu roztržené až hanba.“
„To bude od toho, jak jsem vlítnul za tím zajícem do trní,“ bědoval pejsek. „To je ostuda, takhle roztrha¬né katě, zrovna na velikonoční neděli. Kdybychom to aspoň mohli spravit. Nemáš s sebou nit?“
„To nemám,“ povídala kočička, „ale snad něco cestou najdeme, nějaký kousek provázku nebo něco takového.“