Nemohla s ním již déle lovit, jako spolu lovívali s divokými vlčími smečkami na širých pláních a v tmavých lesích. A proto při pomyšlení na tu noc vždycky zlostně zavrčel a pysky se mu odhrnuly a odhalily jeho palcové tesáky. Druhou tragickou
událostí bylo zmizení Jany a jejího děťátka a manžela z jeho
života. Něco neomylnějšího než rozum Kazanovi říkalo, že ti se
už nevrátí. Nejjasnější ze všech obrazů, které mu utkvěly
pevně v mysli, byl obraz onoho slunného rána, kdy ta žena a děťátko, jež miloval, a muž, kterého kvůli nim snášel, odpluli v kánoi, a často chodíval na místo, kde vyskočil z kánoe a vrátil se ke své družce, a hleděl toužebně a tesklivě po proudu. A tak jako by se Kazanův život skládal nyní ze tří hlavních věcí: z nenávisti ke všemu, co na sobě nese pach nebo stopu po rysovi, ze stesku po Janě a po děťátku, a ze Šedky. Je přirozené, že jeho nejmocnější vášní byla nenávist k rysovi, poněvadž tomu osudnému boji na Sluneční skále přičítal nejen Šedčinu slepotu a smrt svých štěňat, ale i ztrátu oné ženy a dítěte. Od té hodiny se z něho stal nejnesmiřitelnější nepřítel celého rysího plemene. Kdykoli narazil na stopu té velké šedé kočky, změnil se ve vrčícího běsa, a jak den ze dne stále víc a víc srůstal s divočinou, jeho nenávist ustavičně sílila. Poznával, že Šedka mu je teď nezbytnější, než byla kdy předtím ode dne, kdy kvůli němu opustila vlčí smečku. Byl ze tří čtvrtin pes a ta jeho psí krev se dožadovala společnosti. A teď tu byla jedině Šedka, kdo mu ji mohl poskytnout. Byli sami. Civilizace začínala čtyři sta mil na jih od nich. Nejbližší stanice Společnosti Hudsonského zálivu ležela šedesát mil na západ. V dobách, kdy tu byla ta žena s děťátkem, trávila Šedka častokrát své noci venku v lese sama a čekala a volala po Kazanovi. A teď byl zase Kazan osamělý a neklidný, když ji neměl vedle sebe. Při své slepotě nemohla Šedka již déle lovit se svým druhem. Ale ponenáhlu se mezi nimi vyvinul nový zvláštní způsob dorozumívání a právě vinou její slepoty se naučili mnohému, co předtím neuměli. Počátkem léta mohla Šedka všude provázet Kazana,

POŽÁR

OD NOCI STRAŠLIVÉHO ZÁPASU S VELKÝM
šedým rysem na temeni Sluneční skály vystupovaly Kazanovi staré časy, kdy býval saňovým psem a vůdcem spřežení, stále méně a méně živě v paměti. Docela na ně zapomenout nemohl nikdy a pořád mu jisté vzpomínky vyvstávaly jasněji než ostatní, jako například táborové ohně šlehající černotu noci. Ale jako člověk datuje události od svého narození, sňatku, osvobození z pout nebo od nějakého stěžejního kroku na své životní dráze, tak i Kazanovi připadalo, že všechno se začíná dvěma tragédiemi, jež následovaly tak rychle za sebou po narození Šedčiných štěňat.
První z nich byl boj na Sluneční skále, když ten velký šedivý rys navždy oslepil jeho krásnou vlčí družku a roztrhal její štěňata. On za to zase usmrtil rysa. Ale Šedka přesto zůstávala slepá. Pomsta jí nedokázala vrátit zrak.

vedla Kazana. Jana se otočila a zamkla dveře u srubu a Kazan slyšel, jak jí v hrdle klokotá vzlykot, když spolu scházeli za mužem dolů k řece. Velká kánoe byla už naložená, připravená k odjezdu.
První nastoupila Jana s děťátkem. Potom, ještě stále s řemenem v ruce, si přitáhla Kazana úplně k sobě, až se o ni opíral celou vahou.
Když odrazili, zasvitlo slunce teple Kazanovi na hřbet, a Kazan zavřel oči a položil si hlavu Janě na klín. Její ruka mu měkce spočinula na pleci. Znovu slyšel ten zvuk, který muž nemohl slyšet, to zajíkavé vzlyknutí v jejím hrdle, když kánoe zvolna plula po proudu k lesnaté špičce vybíhající do řeky.
Jana zamávala rukou dozadu na srub, který právě mizel za stromy.
"Sbohem!" zvolala smutně. "Sbohem -" A pak si zabořila obličej hluboko na ňadra, až blízko ke Kazanovi a k děťátku, a zaplakala. Muž přestal pádlovat. "Snad nelituješ - Jano?" zeptal se. Klouzali volně po proudu právě kolem lesnaté špičky a ke Kazanovým nozdrám se donesl pach Šedky a vyburcoval ho. Z hrdla se mu vydralo tiché zakňučení. "Snad nelituješ - že odjíždíme?" Jana zavrtěla hlavou.
"Ne," odpověděla. "Jenomže jsem žila odjakživa tady - v lesích - a ty jsou - můj domov!" Lesnatá špička se svým bílým písčitým cípem byla již za nimi. Kazan stál strnule, oči upřené na výběžek. Muž na něho zavolal a Jana zdvihla hlavu. I ona uviděla tu špičku, a náhle jí pletený řemen vyklouzl z prstů a zvláštní světlo jí zazářilo v tmavých očích, když spatřila, co stojí na samém konečku toho bílého pruhu písku. Byla to Šedka.
Její slepé oči se obracely za Kazanem. Konečně Šedka, věrná Šedka, pochopila. Pach jí řekl, co její oči nemohly uvidět. Kazan a pach člověka jsou spolu. A odcházejí - odcházejí - odcházejí -
"Podívej se!" zašeptala Jana. Muž se ohlédl.
Šedka stála předními tlapkami ve vodě. A tu, jak proud volně unášel kánoi dál a dál, usedla na zadní nohy, zdvihla hlavu ke slunci, které nemohla vidět, a vyslala své poslední táhlé kvílivé voláni po Kazanovi. Kánoe se zakymácela. Vzduchem proletěla hnědavá šmouha - a Kazan byl pryč.
Muž sáhl dopředu pro pušku. Janina ruka ho zadržela. Byla v tváři jako plátno.
"Nech ho jít, ať se k ní vrátí! Nech ho jít - nech ho jít!" volala. "To je jeho místo - u ní." A když Kazan doplaval ke břehu, otřepal si z huňatého kožichu vodu a naposledy se zadíval za ženou. Kánoe pomalu uplouvala za první zákrut. Ještě chvilečku a zmizela.
Šedka zvítězila.

"Měl v té rvačce namále," řekl muž, když ho prohlédl. "Byl to buď rys, nebo medvěd. To by jiný vlk nedokázal."
Půl hodiny se jím Jana obírala, celou dobu na něj mluvila a laskala ho svýma hebkýma rukama. Omyla mu rány teplou vodou a pak mu je namazala hojivou mastí a Kazana opět pojala ona stará poklidná touha zůstat na-vždycky u ní a nikdy se už nevrátit do lesa. Hodinu ho nechala ležet na lemu své sukně s čenichem opřeným o její nohu, mezitím co šila něco na děťátko. Potom vstala, aby uchystala večeři, a Kazan se zdvihl - trochu lopotně - a šel ke dveřím. Šedka a šero noci volaly a na to volání odpověděl poklesnutím plecí a svěšením hlavy. Dřívější vzrušení z něho bylo totam. Číhal na vhodnou příležitost a pak vyklouzl ze dveří.
Měsíc již vyšel, když se opět přidružil k Šedce. Přivítala jeho návrat slabým radostným zakňučením a mazlivě se k němu třela svou slepou tváří.
Přes svou bezmocnost vypadala šťastnější než Kazan při vší své síle.
Od té chvíle se ve dnech, které následovaly, odehrával poslední velký boj mezi věrností k slepé a oddané Šedce a mezi věrností k mladé ženě. Kdyby Jana byla věděla, co to nyní leží v houštině, kdyby byla jen jednou viděla to ubohé stvoření, pro které Kazan teď znamenal všechen život - slunce, hvězdy, měsíc a potravu - byla by Šedce pomohla. Ale takto se pokoušela vábit Kazana do srubu stále víc a víc a pomaličku vítězila. Konečně nadešel ten velký den, osm dní po boji na Sluneční skále.
Dva dny předtím zavedl Kazan Šedku na lesnatou špičku v ohbí řeky a tam ji nechal také minulý večer, když šel do chaty.
Tentokrát mu k obojku připjali silný pletený řemen a uvázali ho ke skobě v roubené stěně. Jana a její muž vstali nazítří ráno ještě před rozedněním. Slunce právě vycházelo, když všichni vyšli ven. Muž nesl děťátko a Jana.

A tu teprve Kazan spatřil rysovo strašlivé dílo. Šedka byla slepá - nikoli na den nebo na noc, ale slepá navždycky. Temnota, kterou nemůže rozptýlit žádné slunce, ji obestřela svým závojem. A možná onen živočišný pud, který často bývá podivuhodnější než lidský rozum, i tentokrát Kazanovi řekl, co se stalo. Věděl už totiž, že je bezmocná
- bezmocnější než ti tvorečkové, kteří ještě před několika
málo hodinami skotačili ve svitu měsíce. Celý ten den
zůstal blízko u ní.
Marně volala Jana ten den Kazana. Kdykoli její hlas


zalétl na Sluneční skálu, Šedka si ještě" víc přitulila hlavu ke Kazanovi a Kazan sklopil uši dozadu a olizoval jí rány. Na sklonku odpoledne opustil Kazan Šedku jen na tak dlouho, co by seběhl na úpatí stezky a přinesl nahoru toho sněžného králíka. Šedka pouze očichala srst i maso, ale k žrádlu se neměla.
Ještě o něco později ji Kazan přiměl, aby ho provázela ke stezce. Nechtěl již déle zůstat na vrcholu Sluneční skály, ani již nechtěl, aby tam zůstala Šedka. Krok za krokem ji odváděl po točité stezce dolů, pryč od jejích mrtvých štěňat. Dala si říci, aby se hnula z místa, jen když byl docela blízko u ní - tak blízko, že se mohla čenichem dotknout jeho zjizveného boku.
Konečně došli na ono místo stezky, kde musili s hrany skaliska seskočit na dálku nějakých tří nebo čtyř stop, a tam Kazan viděl, jaký úplně bezmocný tvor se stal ze Šedky. Snad dvacetkrát se s kňučením přikrčila, než se toho skoku odvážila, a pak skočila s nohama toporně napjatýma a svalila se Kazanovi pod nohy. Po té příhodě ji už Kazan nemusil tak důtklivě pobízet kupředu, protože ten pád jí vštípil nevývratné poznání, že je v bezpečí jedině tehdy, dotýká-li se čenichem boku svého druha. Když dorazili na planinu, poslušně ho následovala a klusala mu po boku, dotýkajíc se ramenem jeho kyčle. Kazan mířil do houštiny v řečišti bystřiny, vzdálené asi půl míle, a na té krátké cestě Šedka snad desetkrát klopýtla a upadla. A kdykoli upadla, pokaždé se Kazanovo poznání, jakou brzdou je slepota, trochu rozšířilo. Jednou vyrazil a rozběhl se za králíkem, ale neudělal ještě ani dvacet skoků, když se zarazil a ohlédl zpátky. Šedka se nepohnula ani o píď. Stála bez hnutí a větřila - čekala na něho! Plnou minutu Kazan stál a také čekal. Potom se k ní vrátil. Napotom se už vždycky vracel na místo, kde Šedku nechal, protože věděl, že ji tam jistě najde.
Celý ten den zůstali v houštině. Odpoledne zaběhl do srubu. Jana i její manžel byli doma a oba si hned všimli Kazanova rozervaného boku a podrásané hlavy a plecí.