Wednesday, July 30, 2008

Než Weyman strčil psa do klece k vlčici, bedlivě si prohlédl odřený a okousaný obojek na jeho krku. Na mosazném štítku našel vyryté jediné slovo "Kazan" a se zvláštním rozechvěním si je poznamenal do deníku. Po té události zůstával Weyman často doma ve srubu, když Henri šel na obchůzku po nakladených pastích. Když uplynuly dva dny, odvážil se prostrčit ruku mezi plaňkami klece a sáhnout si na Kazana a příští den přijal Kazan z jeho ruky kus syrového losího masa. Ale jakmile se přiblížil, Šedka se vždycky schovala pod hromadu jedlových větví v koutě jejich vězení. Pud celých pokolení a snad i staletí ji naučil, že člověk je její úhlavní nepřítel. A tenhle člověk jí přesto neubližoval a Kazan se ho nebál. Zpočátku byla vylekaná, potom zmatená, a nakonec její rozpaky vystřídala stále silnější zvědavost.
Po uplynutí třetího dne vystrkovala zpod jedlových větví chvílemi svou osleplou tvář a větřila, když Weyman byl u klece a snažil se navázat přátelství s Kazanem. Ale žrát nechtěla. Weyman si toho všiml a každý den ji lákal nejvybranějšími kousky jeleního nebo losího loje. Přešlo pět dní - šest - sedm, a nepozřela ani sousto. Weyman jí mohl žebra spočítat.
"Ta zajde," řekl mu Henri sedmého dne večer. "Spíš umře hlady, než aby v té kleci žrala. Ta chce les, divokou kořist, čerstvou krev. Je dva tři roky stará - moc stará, než aby se dala ochočit."
V obvyklou hodinu si šel Henri lehnout, ale Weyman byl znepokojený a seděl dlouho do noci. Napsal dlouhý dopis té dívce s líbezným obličejem v North Battlefordu a potom zhasil světlo a při rudé záři ohně si v duchu maloval její obraz. Opět ji viděl jako tehdy ponejprv, když tábořil v malé sroubené boudě, kde dnes stojí páté největší město Saskatchewanu - ty modré oči, silný lesklý cop a svěží ruměnec prérie na líčkách. Nenáviděla ho tenkrát - ano, doopravdy ho nenáviděla, protože vášnivě rád zabíjel. Tiše se zasmál, když si na to vzpomněl. Změnila ho - podivuhodně ho změnila.
Vstal, otevřel potichu dveře a vyšel ven. Instinktivně obrátil oči k západu. Obloha byla jeden plápol hvězd. V jejich světle rozeznával klec. Zastavil se, pozoroval a poslouchal. Dolehl k němu zvuk. To Šedka hryzala plaňkové mříže svého vězení. Po chviličce se ještě ozvalo tlumené plačtivé kňučení, a tu Weyman věděl, že to Kazan lká po svobodě.
Zahlédl sekeru opřenou zvenčí o stěnu srubu. Chopil se jí a na rtech mu pohrál němý úsměv. Zamířil ke kleci.
Deset dvanáct ran, a dvě silné plaňky byly venku. Potom Weyman kousek ustoupil.
První našla otvor Šedka a vyklouzla ven do hvězdného světla jako stín'. Ale neutekla. Venku na volném prostranství čekala na Kazana, a potom tam oba chviličku stáli a dívali se na srub. Pak se rozběhli na svobodu, Šedka plecí u Kazanova boku. Weyman si zhluboka oddechl.
"Spolu - vždycky spolu," zašeptal, "dokud jednoho z nich neskosí smrt."

Thursday, July 17, 2008

Ani Henri ještě v životě nic takového neviděl - dva vlky a jednoho rysa, všechny tři chycené v pastích a navzájem téměř na dosah svých špičáků. Ale překvapení nemohlo nadlouho Henriho ochromit tak, aby nejednal podle svého loveckého instinktu. Vlci mu leželi v cestě první a už zdvihal pušku, aby Kazanovi prohnal týlem kulku s ocelovým pláštěm, když vtom ho Weyman dychtivě chytil za paži.
Weyman poulil oči. Svíral Henriho paži, až mu zatínal prsty do masa. Zahlédl totiž cvočky pobitý obojek kolem Kazanova krku.
"Počkejte!" zvolal. "To není vlk. Je to pes!" Henri sklonil pušku a vytřeštil oči na obojek. Weyman přelétl pohledem na Šedku. Ležela s hlavou otočenou k nim, vrčela a cenila bílé tesáky na nepřátele, které nemohla vidět. Slepé oči měla zavřené. Kde měly být oči, tam měla jenom srst a Weymanovi se ze rtů vydral výkřik:
"Podívejte!" žádal důrazně Henriho. "Pro všechno na světě, co to -"
"Jeden je pes - divoký pes přeběhlý k vlkům," konstatoval Henri. "A ten druhý je - vlčice." "A slepá!" vydechl Weyman.
"Oui, monsieur, slepá," přisvědčil Henri, ve svém úžase zabíhaje zčásti do francouzštiny. Znovu zdvihl pušku. Weyman ji pevně zadržel.
"Nezabíjejte je, Henri," řekl. "Dejte mi je - živé. Spočítejte si cenu rysů, které vám roztrhali, a připočtěte si k tomu prémii za vlka, a já vám ho zaplatím. Živí mají pro mne velkou cenu. Můj bože, pes - a slepá vlčice - v páru!"
Dosud držel Henriho pušku a Henri se na něho díval vyjeveně, jako by ještě pořád dobře nechápal. Weyman hovořil dál a oči mu samým rozčilením jen planuly.
"Pes a - slepá vlčice - v páru!" opakoval. "To je úžasné, Henri. Tam u nás řeknou, že jsem zašel za meze rozumu, až ta moje kniha vyjde. Ale budu mít důkaz.
Udělám si tady dvacet snímků, než zabijete toho rysa. Toho psa a vlčici si nechám živé. A vám zaplatím, Henri, za každého z nich sto dolarů. Dáte mi je?" Henri přikývl. Držel pušku připravenou k ráně, mezitím co Weyman vytahoval z torby fotografický aparát a pustil se do práce. Klapání závěrky se u vlčice a rysa setkalo se zlostným vrčením a ceněním tesáků. Ale Kazan ležel schoulený - nikoli ze strachu, nýbrž proto, že doposud uznával nadvládu člověka. A když byl Weyman se svým fotografováním hotov, popošel ke Kazanovi až téměř na dosah, a mluvil na něho dokonce ještě laskavěji než muž, který kdysi bydlil tam daleko v tom opuštěném srubu. Henri zastřelil rysa, a když to Kazan pochopil, vzpínal se a trhal se na řetězech obou pastí a vrčel na svíjející se tělo svého lesního nepřítele. S použitím tyče a smyčky z pleteného řemenu vytáhli Kazana zpod vývratě a odvedli ho do Henriho srubu. Potom se oba muži vrátili se silným pytlem a větším množstvím pletených řemenů a slepou Šedku, dosud přikovanou pastmi, spoutali a zajali.
Celý zbytek toho dne se Weyman a Henri činili, aby z mladých stromků postavili pevnou klec, a když ji dodělali, strčili do ní oba zajatce.

Tuesday, July 08, 2008

Kazan, odhozený zpátky, vztekle zavrčel, plec rozsápnutou až na kost.
A právě v tom okamžiku ho jedna z ukrytých pastí Henriho zachránila před druhým útokem - a před smrtí. Ocelové zuby se mu zakously do jedné přední nohy, a když se vymrštil proti rysovi, řetěz od pasti ho strhl. Slepá Šedka již jednou nebo dvakrát předtím přiskočila
na pomoc, když cítila, že Kazan je ve velkém nebezpečí.
Nyní zapomněla na okamžik na opatrnost, když uslyšela
Kazanovo bolestivé zavrčení, a vrhla se do dutiny pod
vývratí. Na prostoře před stříškou s návnadou nalíčil
Henri pět pastí a Šedčiny nohy šláply na dvě z nich.
Svalila se na bok, chňapala a vrčela.
A Kazan, jak se zmítal, spustil zbývající dvě pasti. Jedna sklapla naprázdno. Pátá a poslední mu sevřela jednu zadní nohu.To se stalo krátce po půlnoci. Od té chvíle až do rána rozrývalo zemi i sníh pod vývratí zmítání vlka, psa
i rysa, jak se snažili znovu nabýt ztracené svobody. A když nastalo ráno, všichni tři byli vyčerpaní, leželi na boku, tlamy jim krvácely, lapali po dechu a čekali na příchod člověka a smrti.
Henri s Weymanem vyrazili časně. Když odbočili od hlavního pásma k vývrati, Henri ukázal na stopy Kazana a Šedky a jeho snědá tvář se rozzářila radostí a vzrušením. Jakmile došli k dutině pod obrovským padlým stromem, oba na okamžik strnuli neschopni řeči, užaslí tím, co spatřili.