Potom prožívali dny a týdny, které vyznačily zimu roku devatenáct set deset jako jednu z nejstrašlivějších v celé historii kanadského Severu - onen jediný měsíc, v němž život jak divokých zvířat, tak i člověka visel na vlásku a kdy zima, hlad a mor vepsaly do života obyvatel lesů kapitolu, které nebude zapomenuto ještě po kolik příštích pokolení.
Pod jedním vývratem v slatině našli Kazan a Šedka přístřeší. Bylo to malé útulné doupě, dokonale chráněné před sněhem i větrem. Šedka je ihned zabrala. Rozplácla se pohodlně na břicho a prudce oddychovala, aby Kazanovi ukázala svou spokojenost a radost. Příroda opět držela Kazana blízko po jejím boku. Vyvstala mu vidina, neskutečná a jako ve snu, vidina oné divuplné noci pod hvězdami - dávné, pradávné, jak mu

připadalo - kdy bojoval s vůdcem vlčí smečky a kdy se k němu mladá Šedka po jeho vítězství přitočila a stala se jeho družkou.
Ale tentokrát nebylo v měsíci říje žádného štvaní srn nebo sobů, ani se nepřidávali k nějaké divoké smečce. Pro Šedčinu slepotu se živili hlavně králíky a lesními koroptvemi. Ty mohl Kazan lovit sám. Šedčiny nevidomé oči byly teď už nadobro zarostlé srstí. Přestala už truchlit, mnout si oči prackami, ani už nekňučela po slunci, po zlatovém měsíci a po hvězdách. Ponenáhlu začala zapomínat, že to všechno vůbec kdy viděla. Uměla už také běhat po Kazanově boku rychleji, čich a sluch jí podivuhodně zbystřely. Soba dovedla zvětřit na dálku dvou mil a přítomnost člověka dokázala vycítit na vzdálenost ještě větší. Za jedné tiché noci uslyšela na půl míle daleko šplouchnutí pstruha. A jak se u ní ty dva smysly - čich a sluch - stále víc a víc zbystřovaly, u Kazana tytéž dva smysly maličko otupovaly. Začínal se spoléhat na Šedku. Naznačovala mu úkryt koroptve až na padesát metrů od směru jejich cesty. Při společných lovech byla nyní vůdcem ona až do okamžiku, kdy zvěř našli. A stejně jako se jí Kazan naučil důvěřovat při lovu, tak začal instinktivně dbát i jejích výstrah.
Jestliže Šedka rozumově usuzovala, pak jistě v tom smyslu, že bez Kazana by zahynula. Tu a tam se usilovně snažila chytit koroptev nebo králíka,
ale nikdy se jí to nepodařilo. Kazan pro ni znamenal život. A jistě se
chtěla - jestliže rozumově uvažovala - udělat svému druhovi
nepostradatelnou.
Slepota ji učinila odlišnou, než jakou by bývala jinak. Opět jí příroda
slibovala mateřství. Ale na rozdíl od toho, jak by si byla počínala
v šíru a vidomá, nestranila se stále víc a víc Kazana, když čas pomalu
uplýval. Bylo již jejím zvykem, na jaře a v létě jako v zimě, schoulit
se co nejblíž ke Kazanovi a ležet s tou svou krásnou hlavou položenou
na jeho šíji nebo hřbetu. Zavrčel-li na ni Kazan, ne-chňapla po
něm oplátkou, nýbrž přikrčila se, jako by byla


dostala ránu.

Ale Šedka ve své slepotě větřila smrt. Tetelilo se to v korunách stromů nad její hlavou. Nacházela to pod každou stříškou s políčenou návnadou, ke které přišli - smrt - lidskou smrt. Bylo to stále silnější a silnější a Šedka kňučela a rafala Kazanovi lehce po boku. A Kazan klusal dál. Šedka běžela za ním až na kraj světliny, na které stál Lotiho srub, a tam přisedla zpříma na zadek, zdvihla slepou tvář k šedivé obloze a dlouze a tesklivě zavyla. V tom okamžiku se začala Kazanovi po celém hřbetě ježit srst do hřebínku. Kdysi dávno tak vyl před stanem svého pána, který právě zemřel, a přisedl tedy na zadek i nyní a vyl píseň smrti spolu se Šedkou.I on to teď již ucítil.
Ve srubu byla smrt a nad srubem se tyčil okleštěný slabý kmen a na špici té žerdě se třepotal pruh červeného bavlněného hadru - výstražná morová vlajka, varující před epidemií od Athabasky až k Zálivu. • Tento muž, podobně jako stovky jiných hrdinů Severu, vyvěsil dříve výstrahu, než ulehl na smrtelné lože. A téže noci, za chladného svitu měsíce, Kazan a Šedka zamířili na sever do kraje kolem Fond du Laku. Tam je již předešel posel ze stanice na Sobím jezeře, jenž předával nahoru výstrahu, která došla z Nelson Housu a z kraje dole na jihovýchodě."Na Nelsonu jsou Černé neštovice," oznámil posel Williamsovi ve Fond du Laku, "a postihly kmen Krí na Wollastonu. Ví sám bůh, jak to řádí mezi Indiány kolem Zálivu, ale jak jsme slyšeli, Čipevaje mezi Albany a Churchillem to šmahem kosí." Odjel týž den se svými uštvanými psy, jimž docházel dech. "Jedu to ohlásit
Ještě do Revillonu lidem na západě," řekl na vysvětlenou. O tři dny později došla z Churchillu zpráva, že všichni zaměstnanci společnosti i poddaní Jeho Veličenstva na západ od Zálivu se mají připravit na příchod Červeného děsu.
Williamsovi zbledl vyzáblý obličej, že byl bílý jako papír, který držel v ruce, když četl ta slova churchillského faktora.
"To znamená kopat hroby," pravil. "To je jediná příprava, jakou můžeme
udělat."
Přečetl zprávu nahlas mužům ve Fond du Laku a mezi všechny, kdo byli po ruce, rozdělil úkol rozšířit tu výstrahu po celém území stanice. Nastalo spěšné zapřahání


psů a na každých odjíždějících saních byla štůčka červené bavlněné látky - štůčka, jež byla zlověstným znamením smrti, příšerným znakem morové nákazy a hrůzy. A muži, kteří se vypravovali, aby červenou látku rozvezli mezi obyvatele lesů, se zimničně roztřásli, kdykoli se jí dotkli. Kazan a Šedka narazili na stopu jedněch takových saní na Šedé Bobří řece a sledovali ji asi půl míle. Nazítří narazili kus dál na západ na druhou a čtvrtého dne ještě na třetí. Poslední stopa byla docela čerstvá a Šedka od ní uskočila jako uštknutá a s vrčením vycenila tesáky. S větrem se k nim donesl štiplavý zápach dýmu. Když se Šedka vysokým skokem přenesla přes všechny známky ve sněhu, odbočili v pravém úhlu od stopy a vyšplhali se na vrchol hřebene.Dole na pláni proti větru hořel srub. V smrkovém lese mizelo psí spřežení a muž. Kazan hluboko v hrdle rachotivě zaskučel. Šedka stála nehybně jako skála. Ve srubu hořel člověk skosený morovou nákazou neštovic. Takový byl zákon Severu. A tajemství pohřební hranice znovu dolehlo na Kazana i Šedku. Tentokrát však nezavyli, ale splížili se rychle dolů na další pláň a nezastavili se ten den, dokud nepronikli hluboko do suché a chráněné slatiny deset mil na sever.

Červená smrt

KAZAN A ŠEDKA PUTOVALI NA SEVER DO
kraje kolem Fond du Laku a právě do té oblasti dospěli, když Jacques, kurýr Společnosti Hudsonova zálivu, dorazil od jihu na stanici a přinesl první věrohodnou zprávu o strašlivé epidemii - černých neštovic. Celé týdny se již ze všech stran trousily pověsti. A pověsti rostly v pověsti poplašné. Od východu, od jihu a od západu jich přibývalo, až na všech stranách Pavlové Reverové pusté divočiny bleskem roznášeli poselství, že La Mort Rouge - Červená smrt - se jim žene v patách.
A od pokraje civilizace až k Zálivu se jako mrazivý vichr šířil chlad hrozného strachu. Před devatenácti lety tam z jihu došla táž zvěst a za ní se přihnal Červený děs. Hrůza před ním doposud hluboko tkvěla ve všem zálesáckém obyvatelstvu, neboť tisíce neoznačených hrobů, jimž se všichni vyhýbali jako morové nákaze a jež byly roztroušeny od dolních vod Jamesovy zátoky až po jezerní kraj v povodí Athabasky, podávaly svědectví o tom, jakou daň si epidemie vyžádala.
Na své pouti přicházeli Kazan a Šedka občas na nízké hromádky, které kryly nebožtíky. Instinktem - něčím, co nekonečně převyšovalo vnímavé schopnosti člověka - prostě cítili přítomnost smrti kolem sebe, snad ji čichali ve vzduchu. Šedčina divoká krev i její slepota jí skýtaly nezměrnou výhodu před Kazanem, pokud šlo
95
o odhalování oněch záhad vzduchu a země, jež oči nebyly způsobilé vidět. Každý den, který následoval po té strašlivé měsíční noci na Sluneční skále, kdy ji rys oslepil, jen ještě utvrdil neomylnou spolehlivost jejích dvou hlavních smyslů - sluchu a čichu.
A právě ona první objevila přítomnost epidemie, stejně jako předtím zvětřila velký lesní požár celé hodiny dříve, než jej ve vzduchu pochytil Kazan. Jednou ji Kazan odlákal zpátky k pásmu lovcových pastí. Stezka, kterou našli, byla stará. Mnoho dnů už po ní nikdo nepřešel. V jedné pasti našli králíka, ale ten už byl dlouhý čas mrtvý. V jiné byla zdechlina lišky, na kousíčky rozcupovaná sovami. Většina pastí byla sklapnutá. Jiné byly zaváté sněhem. Kazan, se svými třemi čtvrtinami psí krve v žilách, běžel po stezce od pasti k pasti, žádostiv něčeho živého - masa k žrádlu.