Tuesday, June 15, 2010

Kniha o psech

Kazan i Šedka, jako by chápali, že tohle má být první lekcí Barího v jeho výchově ve vraždícího a masožravého tvora, stáli blízko nad králíkem a nijak se nepokusili jeho smrtelný zápas zkrátit. Snad desetkrát přičichla Šedka ke králíkovi a obrátila potom svou slepou tvář k Barímu.
Když tak učinila třikrát nebo čtyřikrát, natáhl se Kazan o několik stop opodál na břicho a pozorně sledoval další vývoj.
Kdykoli Šedka schýlila hlavu a přičichla ke králíkovi, Barího ouška střihla ostražitě vzhůru. A když viděl, že se nic neděje a matka zůstává bez úhony, popolezl kousek blíž. Brzy se mohl natáhnout, nohy napjaté a celý ve střehu, a dosáhnout čumáčkem na tu chlupatou hromadu, která ještě nebyla mrtvá. Posledním křečovitým stahem skrčil velký králík zadní běhy pod tělo a vykopl jimi škubavě dozadu tak prudce, že se Bari překulil a hrůzou vykvikl. Ale postavil se zase na nohy a potom se ho prvně v životě zmocnil hněv a touha po odvetě. To kopnutí dovršilo jeho základní výchovu.
Vracel se už méně opatrně, ale s nohama ještě napjatějšíma, a vzápětí zaryl své drobné zoubky králíkovi do krku. Cítil, jak v tom měkkém těle tepe život. Svaly dodělávajícího králíka sebou pod ním křečovitě škubaly, ale Bari nepopustil, dokud v jeho první oběti nepohasl poslední záchvěv života.
Šedka měla velkou radost. Laskala Barího jazykem, a dokonce i Kazan se uráčil na svého syna pochvalně zafunět, když se vrátil ke králíkovi. A ještě nikdy teplá sladká krev nechutnala Barímu tak jako toho dne. Bari se rychle vyvíjel ze zvířátka sajícího krev ve zvíře žeroucí maso. Jedno za druhým se mu odhalovala tajemství života - vítězný chechtot šedé sovy ve svatební noci, praskot padajícího stromu, burácení hromu, šum tekoucí vody, skřek kuny, blekot losice i vzdálené volání jeho plemene. Ale hlavním ze všech tajemství, která již přecházela v instinktivní vnímání, bylo tajemství pachu. Jednoho dne se zatoulal na padesát metrů od vývratu a o čumáček mu zavadil svěží pach králíka. Okamžitě věděl, bez jakéhokoli rozumování nebo další výchovné procedury, že musí jít po tom pachu, aby se dostal k lahodnému masu a krvi, které má tolik rád. Vrtěl se pomaličku po stopě, až došel k silnému kmenu, přes který

se králík dlouhým skokem přenesl, a od toho kmenu se vrátil.
Od té příhody se potom každý den vypravoval za dobrodružstvím na vlastní pěst. Zprvu byl jako badatel bloudící bez kompasu širým a neznámým světem. Každý den se setkával s něčím novým, vždycky podivuhodným, často děsivým. Ale jeho zděšení bylo den ze dne menší a menší a současně s tím vzrůstala jeho sebedůvěra. Jak poznával, že nic z toho, čeho se bojí, mu neubližuje, stával se při svých výzkumech ustavičně smělejším. A spolu s jeho názory na okolní věci se měnil i jeho vzhled. Jeho kulaté baculaté tělíčko dostávalo jiné tvary. Nabyl ohebné pružnosti a rychlosti. Žlutavý kožíšek mu ztmavěl a po hřbetě se mu táhl bělavě šedivý pruh podobný pruhu Kazanovu. Měl matčinu náprsenku a její krásnou půvabnou hlavu. Jinak to byl pravý syn Kazanův.
Jeho údy napovídaly budoucí sílu a mohutnost. Byl široký v plecích. Oči měl daleko od sebe, v dolních koutcích i maličko začervenalé. Zálesáci vědí, co mohou očekávat od severských štěňat, u kterých se brzy ukáže ta slabá červeň. Je to výstraha, že je zrodila divočina a že jejich matka nebo otec patří k dravým lovčím smečkám. U Barího bylo to rudé zbarvení tak výrazné, že mohlo znamenat pouze jediné. A to, že ačkoli je téměř z polovice pes, divočina si ho přisvojila navždy. Ale plně se svého dědictví ujal Bari teprve v den, kdy svedl svou první opravdovou bitvu s živým tvorem. Zatoulal se od vývratu dál než obyčejně - plných sto metrů.
Tam se objevil nový div.
Byla to říčka. Už předtím ji slýchal a díval se na ni dolů z dálky - ze vzdálenosti nejméně padesáti metrů. Ale tentokrát se odvážil dojít až přímo k ní a tam na břehu stál dlouhou chvíli u vody, která mu bublala a zurčela u nohou, a hleděl přes ni do nového světa, otvírajícího se jeho očím. Potom se opatrně vydal podél vody. Neušel ještě ani deset
kroků, když se blízko u něho ozvalo zuřivé třepetání a vzápětí se mu přímo v cestě ocitla jedna ze sveřepých velkookých sojek severních krajů. Nemohla lítat. Jedno křídlo vlekla za sebou, pravděpodobně zlomené v půtce s některým z menších dravých zvířat. Ale pro Barího to byl na okamžik svrchovaně děsivý a vyzývavý živý tvor. A vtom se mu šedavý hřebínek na hřbetě zježil a Bari vykročil kupředu. Raněná sojka zůstala bez hnutí až
do chvíle, kdy Bari došel na tři stopy k ní. Krátkými rychlými skůčky začala ustupovat. Barího nerozhodnost se rázem rozplynula. S jediným rozčileným štěknutím se vrhl na drzého ptáka. Několik okamžiků trval rozčilující závod a nakonec se Barího ostré zoubky zaryly do sojčina peří. Hbitě jako blesk ho začal ptačí zobák klovat. Sojka byla královnou menšího ptactva. V době hnízdění zabíjela lesní vrabce, konipasy s krotkým pohledem a brhlíky. Znovu a znovu klovala do Barího svým mocným zobákem, ale Kazanův syn již dosáhl bojovnické zralosti a bolest od jejích úderů ho jen pobádala, aby zatínal zoubky tím hlouběji. Konečně ucítil v zubech maso a z hrdla se mu vydralo štěněcí zavrčení. Naštěstí se mu


podařilo zahryznout se pod křídlem a po prvních deseti dvanácti úderech začal sojčin odpor slábnout.

Labels:

Monday, June 07, 2010

kniha o psovi

1
Baknýšové víno se každým dnem lesklo ruději, pupence topolů začaly pukat a na nejslunnějších místech mezi balvany skalnatých hřebenů začaly drobné bílé sněženky podávat konečný důkaz, že přišlo jaro.
V prvním z těchto dvou týdnů lovila Šedka často s Kazanem. Nechodili daleko. Slatina se hýbala drobnou zvěří a každý den nebo noc ulovili čerstvou kořist. Po prvním týdnu vycházela Šedka na lov už méně. Potom přišla ta tichá a vonná noc, zářivě prosvícená jarním úplňkem, kdy odmítla opustit vývrat. Kazan ji nenutil. Instinktem pochopil a té noci nezašel na lovu od vývratu daleko. Když se vrátil, přinesl králíka. Pak nadešla noc, kdy na něj Šedka z nejtmavšího kouta vývratu zdušeným hlasem varovně zavrčela, aby nevcházel.
S králíkem v zubech se zastavil ve vchodu. Nevykládal si její zavrčení nijak ve zlém, ale okamžik postál a hleděl do temného šera, kam se Šedka schovala. Potom pustil králíka na zem a lehl si ve vchodu napříč. Po chvíli neklidně vstal a vyšel ven. Ale od vývratu se nevzdálil. Byl již den, když znovu vstoupil. Větřil, jako již kdysi dávno větřil mezi balvany na temeni Sluneční skály. To, co bylo ve vzduchu, mu již déle nebylo tajemstvím. Popošel blíž a Šedka nezavrčela. Mazlivě zakňučela, když se jí dotkl.
A pak jeho čenich našel ještě něco jiného. Bylo to měkké a teplé a podivně a slabounce to pofňukávalo. Jeho hrdlo odpovědělo soucitným zakňučením a ve tmě ucítil letmé hebké polaskání Šedčina jazyka.
Kazan se vrátil ven na slunce a rozložil se před vchodem do vývratu.
Čelisti se mu rozevřely, protože překypoval podivnou spokojeností.

Výchova Barího
ŠEDKA A KAZAN, JEŽ VRAŽDA NA SLUNEČNÍ skále již jednou oloupila o rodičovské radosti, byli docela jiní, než by bývali, kdyby do jejich života nebyl zasáhl ten veliký šedivý rys. Pamatovali se, jako by se to bylo stalo teprve včera, na tu měsíčnou noc, kdy rys uvrhl Šedku do slepoty a zahubil její mláďata a kdy Kazan ve strašlivém zápase na život a na smrt vzal na jejich nepříteli pomstu za sebe i za svou družku. Šedka, s tím hebounkým klubíčkem života tak těsně přituleným ke svému boku, viděla nyní svýma slepýma očima tragický obraz tehdejší noci živěji než kdy předtím a při každičkém zvuku se chvěla, hotova jenjen se vrhnout proti neviděnému nepříteli a rozsápat každé maso, které není masem Kazanovým.
A Kazan bez ustání bděl a hlídal a sebemenší šramot ho vymršťoval na nohy.
Nedůvěřoval každičkému pohybu stínu. Stačilo zapraskání větvičky, aby vyhrnul horní pysk. Když k němu lehounký vánek donesl neobvyklý pach, hrozivě se mu zablyštěly tesáky. I v něm vzpomínka na Sluneční skálu, na smrt jejich prvních mláďat a na oslepení Šedky zrodila nový instinkt.
Ani na okamžik nepolevil v ostražitosti. S touž jistotou, jako člověk očekává, že ráno vyjde slunce, očekával Kazan, že dříve nebo později se k nim z lesa připlíží jejich úhlavní nepřítel. V jiné takové chvíli, podobné té

dnešní, s sebou rys kdysi přinesl smrt. A rys s sebou přinesl i slepotu. A proto dnem i nocí Kazan hlídal a čekal na rysa, až opět přijde.
A běda každému jinému tvoru z masa a krve, který by se odvážil přiblížit k vývratu v těch prvních dnech Šedčina mateřství!
Ale nad slatinou rozestřel svá křídla sluneční pohody a hojnosti klid a mír. Nevyskytl se žádný vetřelec, ledaže by se tak dali nazvat švitořiví lesní vrabci, hlučné straky, velkooké sojky, lesní myši a hranostajové. Po uplynutí prvních dvou dnů chodil Kazan dovnitř pod vývrat častěji, a třebaže kolikrát pátravě čenichal kolem Šedky, nemohl najít víc než jen to jedno štěňátko. O kousek dál k západu by Athabaskové byli to štěně po- jmenovali Bari ze dvou důvodů - protože nemělo bratříčky ani sestřičky a protože bylo míšencem psa a vlka. Hned od začátku to byl hezounký a čilý chlapíček, neboť matčina síla i pozornost se netříštila na víc stran. Vyvíjel se s pravou rychlostí vlčete, a nikoli pomalu jako psí štěně.
Tři dny mu stačilo se choulit k matce, krmit se, když měl hlad, co nejvíc spát a nechat se téměř ustavičně mýt a uhlazovat Šedčiným láskyplným jazykem. Počínaje čtvrtým dnem byl již každou hodinu neposednější a všetečnější. Našel matčinu slepou tvář, s ukrutnou námahou se přebatolil přes její tlapy a jednou úplně zabloudil a fňukal o pomoc, když se od ní odkutálel nějaké dvě tři pídě daleko.
Zanedlouho po tom začal v Kazanovi poznávat jakýsi doplněk matky, a nebylo mu snad víc než týden, když se docela spokojeně skulil Kazanovi mezi přední tlapy a usnul. Kazan z toho byl zmatený. A pak si Šedka s hlubokým povzdechem položila hlavu na jednu přední nohu svého druha a čenichem se dotýkala svého zaběhlého mláděte, a zdála se nesmírně spokojená. Půl hodiny se Kazan ani nepohnul. Když bylo Barímu deset dní, objevil, že je to ohromně zábavné třepat kusem králičí kůže a prát se s ní. O maličko později udělal svůj druhý úžasný objev - světlo a slunce. Slunce dostoupilo bodu, kdy štěrbinou v klenbě vývratu uprostřed odpoledne dovnitř pronikal jasný paprsek. Zprvu Bari na ten zlatý proužek jen vyjeveně civěl. Pak přišla chvíle, kdy si s ním chtěl hrát, jako si hrál s králičí kůží.
Potom se každý den začal pouštět trošinku blíž k otvoru, kterým Kazan vycházel zpod vývratu do toho velkého
světa venku. Konečně nadešel čas, kdy se doškrábal až do vchodu a tam se schoulil a mžoural očkama celý vystrašený tím, co viděl. A tu se ho Šedka už déle nesnažila zadržovat, nýbrž sama vyběhla na slunce a zkoušela ho k sobě přivábit.
Trvalo tři dny, než jeho slabé oči dost zesílily, aby mu dovolily jít za ní, a potom se už Bari velmi rychle naučil milovat slunce, teplý vzduch a celou líbeznost života a bát se temnoty těsného a uzavřeného doupěte, kde se narodil.
Ale velmi brzy měl poznat, že ten svět není tak bez výjimky krásný, jak se zpočátku zdál. Jednoho dne, když temná obloha věštila příchod bouře,

Šedka se ho snažila přilákat zpátky pod vývrat. Byla to její první varovná výstraha Barímu, a on neporozuměl. V čem neměla úspěch Šedka, v tom mu pomohla udělit lekci sama příroda. Barího překvapila náhlá průtrž mračen. Strnulého hrůzou ho potopa připlácla na zem, a dříve než ho Šedka vzala do zubů a odnesla do přístřeší, byl Bari naskrz promoklý a napůl utopený. Po tomto prvním strašlivém zážitku se seznamoval s jednou podivnou životní zkušeností po druhé, a jeden po druhém se v něm rozvíjely i jeho instinkty. Nejvýznamnějším z dní, které následovaly, byl pro něho ten, kdy se svým zvědavým čumáčkem dotkl syrového masa čerstvě zadáveného a ještě krvácejícího králíka. Tu poprvé okusil krev. Byla sladká. Naplnila ho zvláštním vzrušením a napotom již věděl, co to znamená, když Kazan přinesl domů něco v zubech. Brzy se začal prát se suchými větvemi místo s měkkou kůží a zuby mu tvrdly a brousily se, že byly ostré jako jehličky.
Velké tajemství života se mu konečně odhalilo, když Kazan přinesl domů v zubech velkého králíka, který byl ještě živý, ale tak těžce pohmožděný, že nemohl utéci, když ho Kazan pustil na zem.
Bari se již naučil a věděl, co králíci a koroptve znamenají - tu sladkou teplou krev, kterou miluje dokonce ještě víc, než kdy předtím miloval matčino mléko. Ale dostávali se k němu až dosud mrtví. Ještě nikdy nespatřil některého toho netvora živého.
A tu králík s prokousnutým vazem, kterého Kazan pustil na zem, svým škubáním nohama a zmítáním vyděsil Barího tak, že uskočil dozadu. Několik okamžiků udiveně a zvědavě pozoroval smrtelné křeče Kazanovy kořisti.

Labels: