Přivedli Pejskaře

a vrazili mi jakousi knížku. Byl zamlklý a toporný, jako by mě nepoznával. Na tu knížku jsem se ani nemusel dívat a bylo mi jasné, co to je. Vybrali mu mozek a dali mu tam sklo jak mám já, jenže hodně přes čáru, daleko přes čáru, v jeho hlavě nezůstalo z Pejskaře nic, měl tam jen světlovody a rosol. Ta knížka byl Uživatelský manuál se všemi instrukcemi, jak ho programovat a ovládat.
Díval jsem se na něj, byl to Pejskař, stejná tvář, stejné vlasy, všechno. Pak udělal pohyb, promluvil a byl mrtvý, byl to někdo jiný v Pejskařově těle. „Proč? Proč jste ho raději nezabili, proč jste s ním udělali tohle?“

Dali mi dávku pro dospělého, takže jsem jim prakticky vyklopil celý svůj životopis, své názory na ně, na všechny a na všechno ostatní. Výslech trval hodinu, bylo to jako věčnost, ale na konci viděli – a věděli s absolutní jistotou – že Pejskař je nepodrazil. Když bylo po nejhorším a já začínal přicházet k sobě, takže jsem měl aspoň trochu vládu nad tím, co říkám, prosil jsem je, žebral jsem, nechte Pejskaře žít. Pusťte ho. Vrátí prachy a já vrátím svoje, jenom ho nechte jít.
„Fajn,“ říká ten chlapík.
Nevěřil jsem.
„Ne, můžeš mi věřit, pustíme ho.“
„Vy ho máte?“
„Dostali jsme ho dřív, než jsi přišel.“
„A vy jste ho nezabili?“
„Proč bychom ho zabíjeli. Nejdřív jsme museli dostat zpátky prachy, ne, takže jsme ho do rána potřebovali živého. A pak jsi přišel ty a po tom, cos nám tady vyklopil, jsme si to rozmysleli, vážně, díky tobě nám toho starýho pasáka začalo být líto.“
V první chvíli jsem opravdu věřil, že to bude dobré. Ale pak jsem z jeho pohledu a z jeho chování, stejně jako přicházím na hesla, pochopil.

A tak jsem to udělal.

Šel jsem k Tlustýma Jackovi a řekl mu, že chci mluvit s Mátou juniorem ohledně Pejskaře. Ani ne po třiceti sekundách mě vynesli do průjezdu a kamsi mě vezli s obličejem přimáčknutým na podlahu auta, abych nepoznal, kam jedeme. Idioti. Nevěděli, že když je někdo vertikál jako já, dovede spočítat otáčky kol a přesnou trajektorii každého oblouku. Mohl jsem od ruky nakreslit mapu, kudy mě vezli. Ale kdybych to dal najevo, domů bych se už nevrátil a jelikož bylo pravděpodobné, že do mě naperou povídák, nečekal jsem a paměť si vymazal. Dobře jsem udělal – byla to první věc, na kterou se mě zeptali, když mě měli nadopovaného.

„Co kdyby se dozvěděli,

že to nebyla jeho chyba,“ říkám. „Co kdyby se dozvěděli, že to byla nešťastná náhoda? Omyl?“
Máma Uherka po mně zašilhá – málo lidí pozná, kdy šilhá, ale já jo – a říká: „Je jenom jeden kluk, který by jim to mohl podat tak, aby uvěřili.“
„Já vím.“
„Jestli ten kluk přijde a spustí Nechte mě říct, proč nemáte ubližovat Pejskaři, je to můj kamarád –“
„Nikdo netvrdí, že život je bezpečný,“ říkám. „Co horšího by mi mohli udělat, než se mi stalo v devíti?“
Přistupuje ke mně a dává mi ruku na hlavu, jenom to, nechá ji tam několik minut ležet a já vím, co mám udělat.

Ale ráno to nešlo. Máma Uherka se nechtěla přímo zeptat, ale tvářila se tak ustaraně a já jí nemohl říct víc než: „Hodil mě do křoví a kde je teď, to nevím.“
A ona jenom přikyvuje a vrací se udělat snídani. Ruce se jí třesou, jak je rozrušená. Protože ví, že proti Organickému klanu Pejskař nemá šanci.
„Mrzí mě to,“ říkám.
„Co můžeš dělat? Když tě chtějí, dostanou tě. Když ti poldové nedají novou tvář, neschováš se.“
„A co když ho nechtějí?“ říkám.
Směje se mi. „Ví o tom celá ulice. Ti zatčení byli ve zprávách a každý ví, že velcí bosové hledají Pejskaře. Chtějí ho tak moc, že to celá ulice cítí.“

Já byl v bezpečí.

Mohl jsem odejít, mohl jsem bez meškání zmizet z města. Dokonce jsem ani nemusel vracet ty prachy. Měl jsem dost, abych vypadl ze země a prožil zbytek života někde, kde mě ani Organický klan nenajde.
A uvažoval jsem o tom. Na noc jsem zůstal v zapadáku mámy Uherky, protože mi bylo jasné, že můj dům bude hlídaný. Celou noc jsem se rozmýšlel, kam bych mohl odjet. Austrálie. Nový Zéland. Nebo i cizí místo. Mohl bych si dovolit dobrý slovníkový krystal, takže zvládnout jazyk by bylo snadné.

Má pravdu, ale mně na tom nezáleží. „Šel jsem za dvaceti procenty bohatství. Takže teď mi patří padesát procent průšvihu.“
Najednou vidí to, co hledá. „Jsou tady, Rosoláku, hajzlové, které poslali, aby mě oddělali. V tom Mercedesu.“
Dívám se, ale vidím jen světla. Potom mám jeho ruku na zádech. Dává mi takovou ránu, že letím z kolonády až do keřů a když se z nich vyhrabu, Pejskař je pryč. Asi minutu se tam plácám a nechávám se od těch rostlin škrábat, než mi dojde, že mě chtěl uklidit, aby mě nezastřelili, nerozsekali, nesejmuli laserem, nebo jak se to s ním vlastně chtěli vyrovnat.

„Ty si myslíš, že si to budou chtít poslechnout?“
„Řeknu jim, aby mi píchli povídák a uvidí, že mluvím pravdu.“
„Není to ničí chyba,“ říká. „Kašlu ti na to, čí je to chyba. Ty jsi čistý, ale když zůstaneš se mnou, spadneš do toho taky. Nepotřebuju tě mít kolem sebe a ty mě sakra taky ne. Práce skončila. Hotovo. Ztrať se.“
Ale to jsem nemohl. Stejně jako on nemohl dál vodit psy, já jsem nemohl pláchnout a nechat ho, ať si to za mě slízne.
„Oni vědí, že jsem tvůj heslák,“ povídám. „Půjdou i po mně.“
„Chvíli možná, Rosoláku. „Ale když převedeš svých dvacet procent na Obličejový salón Bobbyho Joea, takže po tobě nebudou chtít nic zpátky, a na týden se uklidíš, zapomenou na tebe.“

Co jsme měli dělat?

Pejskař vypadal jako někdo, komu vycucli tři litry, tak byl bílý. Cestou z fízlárny povídá: „Teď poznáme, jaké to je umřít.“
A já mu říkám: „Chodče, ještě ti nestrkají pušku do pusy, ještě ti nevrážejí nůž do oka. Ještě dýcháme a máme nohy, tak pojďme zmizet.“
„Pojďme!“ povídá. „Vyjdeš z G-boro a narazíš na les, skleňáku.“
„No a co? Můžu se napíchnout a vytáhnout všechna data o tom, jak v lese žít. Je tam spousta neobývané země. Kde podle tebe roste marihuana?“
„Jsem kluk z města,“ říká. „Jsem kluk z města.“ Stojíme venku a on se rozhlíží. „Ve městě máme šanci, město znám.“
„Možná v New Yorku nebo v Dallasu, ale G-boro je prostě moc malé, ani ne půl miliónu lidí, tady nezapadneš dost hluboko.“
„No jo,“ říká a pořád se rozhlíží. „Tobě už do toho nic není, Rosoláku. Nedávají vinu tobě, ale mně.“
„Ale je to moje chyba,“ povídám, „a zůstanu s tebou a řeknu jim to.“

„Nepotřebujeme vás,“ řekli, „a je nám jedno, jestli půjdete sedět nebo ne. Nám šlo o velké ryby.“
„Když nás necháte jít, budou si myslet, že jsme to na ně nachystali.“
„Ještě nás rozesmějete,“ říkají poldové. „My že bychom pracovali s takovými pěšáky z ulice? Oni ví, že tak hluboko neklesneme.“
„Kupovali od nás,“ povídá Pejskař. „Když jsme dost dobří pro ně, jsme dost dobří i pro fízly.“
„Věříš tomu?“ ptá se jeden z poldů svého identického podřízeného. „Tihle šprýmaři škemrají, abysme je dali do chládku. Poslouchejte dobře, vy vtipálci, berte to tak, že vás nechceme přihodit na bedra daňových poplatníků, to vás nenapadlo? My bychom vám dali jenom čas, ale ti z ulice vám dají mnohem víc a nás to nebude stát ani vindru.“

Nikdy jsem Pejskaře neviděl tak vyplašeného. To byl jediný důvod, proč jsme šli sami k poldům. Nechtěli jsme být práskači, ale potřebovali jsme jejich ochranu, byla to naše jediná naděje. Řekli jsme jim, že dosvědčíme, jak jsme to udělali, ani ne za imunitu, jen aby nám změnili tváře a strčili nás někam do bezpečné basy, kde si odsedíme trest a vyjdeme ven živí, chápete? Nic víc jsme nechtěli.
Ale poldové se nám vysmáli. Měli už člověka zevnitř a ten měl za svědectví dostat imunitu.

Okamžitě zavolal pánům

z Organického klanu, aby je varoval, ale já se mezitím ponořil do knihovny a maximální rychlostí nasál zprávy, a tak jsem pochopil, že je to k ničemu, protože všech sedm velkých bosů i přihlouplého pokusného králíka už mají, pěkně v chládku za podvod s kartami.
To, co Pejskaři řekli do telefonu, aspoň ukázalo, na čem jsme. „Je po nás,“ povídá Pejskař.
„Dej jim čas, třeba vychladnou.“
„Ti nevychladnou nikdy,“ říká. „Je to beznadějné, ti to nikdy neodpustí, ani kdyby znali celou pravdu, protože podívej na jména těch, kterým ty karty dali, vlastně největším rybám z čáry, habibům, kteří si kupují prezidenty malých zemiček a inkasují podíly v hotovosti od chobotnic, jako jsou Shell a ITT, každou chvíli někoho oddělají a vyjdou z toho čistí. Teď sedí v base a historii organizace mají v hlavě, takže jim bude jedno, jestli jsme to udělali schválně nebo ne. Bolí je to a neznají jiný způsob, jak bolest zahnat, než ji přenést na někoho jiného. A to jsme my. Chtějí, aby nás to bolelo hodně a dlouho.“

To, co jsem Pejskaři udělal, jsem nikdy nechtěl. Co jsem mu to jen udělal! Mohlo mě to přece napadnout, bylo to tam, uvnitř mé skleněné hlavy, ale ne, já na to přišel až tehdy, kdy bylo na všechno pozdě. Možná to bylo tím, že jsem na to nechtěl myslet, možná tím, že jsem se s těmi zelenými kartami chtěl mýlit, ale co nadělám, stalo se. Nejsem papež na zdobeném křesle, čímž chci říct, že nemůžu být chytřejší než jsem.

Takže když

se jednou přihlásí napoprvé, stane se co?“ Ptá se, protože nezná počítače tak jako já, který jsem sám z půlky ze skla.
„Systém jeho způsob zná, o to jde. Jesse H. je puntičkář, ten nikdy nešlápl vedle, ale když my jsme se přihlásili napoprvé, spustilo to poplach. Je to moje chyba, věděl jsem, jak je paranoidní a věděl jsem, že někde něco nehraje, jenom jsem až do této chvíle nevěděl co. Mělo mě to napadnout, když jsem našel to heslo, mělo mě to napadnout. Je mi líto, neměl jsi mě do toho tahat. Měl jsi mě poslechnout, když jsem říkal, že něco neklape. Mělo mě to napadnout, promiň.“

Jesse Hunt nikdy nedělal chyby. Ale zároveň byl tak paranoidní, že si na šuplíky dával vlasy, aby věděl, jestli ten, kdo jim hlídá děti, u nich nekrade. Náhodou by špatné heslo nikdy nezadal, ale byl z těch, kteří jsou schopní to dělat schválně.
„Pokaždé to dělal nadvakrát,“ říkám. „Je tak svinsky opatrný, že napoprvé zadává špatné heslo, a teprve pak přichází s druhým prstem.“

Zmizel beze stopy.

Jako by nikdy neexistoval. Jeho pronajatý byt byl vymetený od podlahy po strop. Telefon k poldům, prý je na dovolené, což znamená, že ho mají, nepřestěhoval se se svým čerstvě nabytým bohatstvím do jiného domu. Stáli jsme v jeho prázdném bytě, v jeho ošklivém prázdném pelechu, který byl desetkrát lepší než cokoli, kde jsme dřív bydleli my, a Pejskař povídá, tiše mi povídá: „Co to bylo? Kde jsem udělal chybu? Myslel jsem si, že jsem jako Hunt, myslel jsem si, že v téhle práci, v téhle jediné práci, chybu nikdy neudělám.“
A bylo to, došlo mi to hned. Ne o týden dřív, kdy by to k něčemu bylo. Konečně jsem to všechno pochopil, došlo mi, jak to Hunt udělal.

Podle mě byl Pejskař taky trochu vertikál. Myslím si, že stejně jako já věděl, že něco není v pořádku. Proto se pořád ohlížel po tom člověku zevnitř. Nevěřil, že je to dobré, proto ze svého podílu nic neutratil. Seděli jsme u něj a cpali se stejným levným jídlem jako dřív, za jeho podíl z nějaké levoty nebo za moje peníze z likvidace záznamů, a on tu a tam prohodil: „Jídlo boháčů musí chutnat skvěle.“ Anebo možná nebyl vertikál, ale dal na mé tušení, že se někde stala chyba. Ať si myslel cokoli, mně bylo hůř a hůř, až do toho rána, kdy jsme se vydali na návštěvu člověka zevnitř a jeho nebylo.

Když usnul, strašně moc jsem chtěl vědět, komu je prodal, abych jim mohl zavolat a říct: „Ty zelené nepoužívejte, protože nejsou čisté. Nevím jak, nevím proč, ale poldové po tom jdou, vím to a jestli je použijete, tak vám přibijou prsty na tvář.“ Ale věřili by mi, kdybych zavolal? Taky byli opatrní. Proč jinak by to trvalo týden. Dali kartu jednomu ze svých pěšáků, aby ji používal, a oni aby se přesvědčili, že v tom není nějaká zrada. A ona fungovala. Teprve potom rozdali karty sedmi velkým bosům a dvě si nechali v rezervě. Dokonce i Organický klan, Oko vševidoucí, ty karty poslal dál, stejně jako my.

„Jsem starší než ty i máma Uherka,“ říkám, ale on se dál směje. Směje se a tiskne mě k sobě tak dlouho, až si myslí, že jsem dobrý. Nechoď domů, říká, ale já domů musím, protože vím, že zase začnu brečet, ze strachu nebo z něčeho jiného, a nechci, aby věděl, že jeho léčba nebyla trvalá. „Díky, ne,“ říkám, ale on se nepřestává smát. „Zůstaň tady a vybreč se, z čeho chceš, Rosoláku, ale dnes nechoď na noc domů, dnes nechci být sám a ty určitě nechceš taky.“ A tak spím pod jeho prostěradly jako s bráchou a on mě štípe, lechtá, tluče a vypráví sprosté vtipy o svých kurvách, je to ta nejlepší a nejpřirozenější noc, jakou jsem kdy strávil s opravdovým přítelem. Vím, že tomu nebudete věřit, hlavou vám budou vrtat vaše nechutné představy, ale tu noc se v žádných dírkách neskotačilo, protože nikdo nechtěl nikoho využívat pro svoje potěšení, to jenom Pejskař byl šťastný a nechtěl, abych já byl smutný.

Jednu mi vrazí,

směje se, tančí a zpívá a já se zkouším přidat, vážně se snažím, vím, že bych měl být šťastný, ale on nakonec říká: „Ty tomu nevěříš, co? Ty se s tím nemůžeš smířit,“ a já znovu začínám řvát. On mě jen tak obejme, jako táta z filmu, pak dělá, že je boxer a jde mi po hlavě, a nakonec říká.
„Ožením se, třeba i s mámou Uherkou, adoptujeme tě a budeme mít malou spielbergovskou rodinku v Summerfieldu a budeme jezdit se sekačkou po opravdovém trávníku.“

Opakuju si:

máš strach jenom proto, protože ti nic nemohlo tak vyjít, nemůžeš uvěřit, že by ses mohl dočkat bohatství a klidu. Říkám si to tolikrát, že věřím, že tomu věřím, ale tam v hloubi se to oklamat nedá, a tak se dál třesu a nakonec brečím, protože mé tělo jako by dál věřilo, že je mi devět a v devíti se slzní kanálky snadno spustí i bez hesla. Přichází pozdě v noci a myslí si, že spím, ale já jeho tancování slyším ze všech těch tichých zvuků, které vydává, vím, že peníze má v bezpečí v bance, a tak, když se naklání, aby se přesvědčil, jestli spím, mu říkám: „Mohl bych si půjčit sto klacků?“

„Tak prodej jednu, ať máš jistotu, že je čistá.“
„Prodává se balík,“ říká. „Když prodám jednu a oni si budou myslet, že mám víc, ale držím si je, abych vyšrouboval cenu, pak se možná nedočkám toho, že těch zbylých devět zinkasuju, protože třeba budu mít nehodu a o ty děťátka přijdu. Prodám všech deset najednou dnes v noci a víckrát nechci o zelených kartách slyšet.“
Tu noc, kdy prodává zelené těm slušňákům, o kterých se mezi lidem mluví jako o Organickém klanu, se bojím víc než kdy jindy. Ležím na posteli, chvěju se a hlavou se mi honí všelijaké sny, protože vím, že něco se škaredě podělá, ale ještě pořád nevím co a pořád nevím proč.

Držel jsem

je v hrsti v jeho malém pokoji, všech deset, když je vysypal na postel. Od radosti skákal tak vysoko, že znovu a znovu narážel hlavou o strop, až se stropní obklady roztančily, odpadly a zaprášily celou místnost. „Vytáhl jsem jen jednu jedinou,“ povídá, „a on suše řekl milión. A já na to, co takhle deset? A on se směje a říká, vyplň si šek sám.“
„Měli bychom je vyzkoušet,“ říkám.
„To nejde. Dají se vyzkoušet jedině tak, že se použijí, a když je použiješ, zůstane tvůj otisk a tvář navždy v jejich paměti, takže bychom je nikdy neprodali.“

„To bych sakra nebyl,“ říká. „Byl bych pasák na úrovni, jako máma a táta. Kdo podle tebe dostává zelené karty? Prodávat panny na ulici nemůžeš.“
Usoudil jsem, že nemá pravdu a stále za tím stojím. Jestli někdo má na to, aby se za týden dostal na úroveň, pak je to Pejskař. Mohl by být čímkoli a dělat cokoli, vážně. No, skoro všechno. Kdyby uměl opravdu všechno, pak by měl tento příběh jiný konec. Jeho chyba to nebyla. Ledaže byste chtěli vyčítat prasatům, že neumějí létat. Vertikál jsem byl přece já. Měl jsem mu říct o svých tušeních a neposlali bychom ty zelené dál.