"Myslel jsem si to," odpověděl Radisson. "Proto jsem taky s sebou vzal pokrývku. Proboha, poslouchej!" Z temnoty lesa se ozvalo tlumené teskné zavytí. Kazan zdvihl hlavu a třaslavé zaskučení v odpověď se mu zatetelilo v hrdle. To ho volala Šedka. Byl to zázrak, že Pierre Radisson mohl Kazana zabalit do houně a donést ho až do tábora bez jediného škrábnutí
nebo kousnutí. A ten zázrak dokázal jen proto, že Janina ruka spočívala na Kazanově huňaté šíji, když držela jeden konec houně. Položili ho na zem blízko ohně a po chvíli to byl zase ten muž, kdo přinesl teplou vodu a omyl mu z rozdrásané nohy krev a potom mu na ni dal něco hebkého a teplého a tišivého a nakonec ji ovázal kusem plátna.
Všechno to bylo Kazanovi divné a nové. Po hlavě ho hladila nejen ruka ženina, ale stejně i Pierrova. A zase ten muž mu přinesl ovesnou kaši s lojem a pobízel ho k jídlu, zatímco Jana seděla s bradou zabořenou do dlaní, dívala se na psa a mluvila na něj.
A potom, když už mu bylo docela pěkně a ani se už déle nebál, zaslechl z toho kožešinového ranečku na saních divné zakňourání - a jen je zaslechl, vyletěla mu hlava škubavě vzhůru.
Jana ten pohyb zahlédla a slyšela i to tiché soucítivé zakňučení v jeho hrdle. Chvatně se obrátila k ranečku, mluvila k němu a mazlila se s ním, když ho brala do náruče, a pak odhrnula medvědí kůži, aby do něj Kazan viděl.
Nikdy předtím ještě nespatřil děťátko a Jana mu je držela přímo na očích, aby se na ně mohl důkladně podívat, a viděl, jaký je to nádherný tvoreček. Jeho růžový obličejíček se díval upřeně na Kazana. Natahovalo dopředu ruce, zaťaté do malinkých pěstiček, vyráželo na něj prapodivné slabounké zvuky a pak najednou začalo kopat a křičet radostí a smát se. Při těch zvucích se všechny Kazanovy svaly uvolnily a začal se šourat k dívčiným nohám.
"Vidíš, Janinka se mu líbí!" zvolala. "Musíme ho nějak pojmenovat, tatínku. Jaké jméno mu dáme?" "S tím počkej do rána," odpověděl otec. "Je už pozdě, Jano. Běž do stanu a hleď spát. Nemáme teď psy a cesta nám půjde pomalu. Proto musíme vyrazit časně." S rukou již na stanovém závěsu se Jana ještě otočila. "Přišel s vlky," pravila. "Co kdybychom mu říkali Vlk?"
Na jedné ruce držela malou Janinku. Druhou ukázala na Kazana. "Vlku! Vlku!" zavolala něžně. Kazan z ní nespouštěl oči. Věděl, to že mluví na něj, a přitáhl se o stopu blíže k ní. "Už na to slyší!" zvolala. "Dobrou noc, tatínku!" Ještě dlouho po tom, co dcera zašla do stanu, seděl starý Pierre Radisson na hraně saní, čelem k ohni a s Kazanem u nohou. Ticho zas náhle prořízlo Šedčino teskné zavytí odkudsi z hloubi lesa. Kazan zdvihl hlavu a zakňučel. "To volá po tobě, kamaráde," prohodil Pierre s pochopením.

Konečně se muž odvrátil a odcházel po stopě zpátky. Když zašel z dohledu i doslechu, Kazan zakňučel a zježený hřebínek po celé délce jeho hřbetu si zase lehl. Toužebně hleděl k planoucímu ohni. Ten muž mu neublížil, a ony tři čtvrtiny, které byly pes, chtěly jít za ním. Šedka se vrátila a stanula vedle něho, přední nohy toporně napjaté. V životě ještě nebyla tak blízko člověku, leda když smečka před chvílí tam venku na pláni přepadla saně.
Nemohla to pochopit. Každičký instinkt, který byl v jejím vlčím těle, ji varoval, že člověk je ze všeho na světě
nejnebezpečnější, že se ho musí bát víc než nejsilnějších zvířat, bouří, povodní, zimy a hladu. A přesto ten člověk jejímu druhovi neublížil. Očichávala Kazanovi hřbet a hlavu, kde se jí dotkla ta ruka v rukavici. Potom zase odběhla zpátky do tmy, protože za krajem lesa opět spatřila hýbat se život.
Muž se vracel a s ním přicházela i ta žena. Měla jemný a něžný hlas a obklopovalo ji ženské ovzduší a líbeznost. Muž zůstal stát připraven, ale nijak hrozivě. "Buď opatrná, Jano," varoval.
Padla na kolena do sněhu, právě mimo Kazanův dosah. "Pojď, kamaráde - pojď!" řekla něžně a natáhla k němu ruku.
V Kazanovi sebou škubaly všechny svaly. Popolezl k ní o palec - o dva. V očích a ve tváři se jí teď zračilo staré známé světlo, ona láska a něha, kterou poznal už jednou předtím, když do jeho života vkročila jiná žena se zářícími vlasy a očima.
"Pojď!" zašeptala, když ho viděla popolézt, a trochu se nahnula, natáhla ruku maličko dál a konečně se dotkla jeho hlavy.
Pierre si klekl vedle ní. Podával něco a Kazan ucítil maso. Byla to však ta dívčí ruka, co ho roztřáslo a vzrušilo, a když pomalu couvala a pobízela ho, aby šel za ní, bolestivě se dovlekl sněhem pár stop dopředu. Teprve pak si mladá žena všimla jeho zmrzačené nohy. Rázem zapomněla na všechnu opatrnost a už klečela těsně vedle něho.
"Nemůže chodit," zvolala a hlas se jí pojednou roztřásl. "Podívej se, tatínku! Tuhle má strašlivou ránu. Musíme ho nést."

A ona také první uviděla Pierra Radissona, jak přichází po jejich stopě, a rozběhla se kvapně zpátky ke Kazanovi a dala mu výstrahu.
Potom Kazan pochytil ten pach a ve světle hvězd viděl přicházet matnou siluetu. Pokusil se odplazit kus dozadu, ale mohl sebou pohnout vždycky sotva o píď. Muž se k nim rychle blížil. Kazan zahlédl lesk pušky v jeho ruce. Slyšel mužův drásavý dutý kašel a dopad jeho nohou ve sněhu. Šedka se choulila těsně vedle něho, chvěla se a cenila zuby. Když se k nim Pierre přiblížil asi na dvacet kroků, Šedka se odkradla dozadu do hlubších stínů smrčiny.
Kazan měl hrozivě vyceněné tesáky, když se Pierre zastavil a díval se na něj dolů. S vypětím se postavil na nohy, ale padl zase zpátky do sněhu. Muž si opřel pušku o stromek a nebojácně se ke Kazanovi shýbl. Se zuřivým zavrčením mu Kazan chňapl po natažených rukou. K jeho překvapení se muž nechopil ani hole, ani klacku. Znovu k němu natáhl ruku - opatrně - a promluvil hlasem, který byl pro Kazana úplně nový. Pes opět chňapl a zavrčel.
Muž neustával, celou dobu na něj vytrvale mluvil a jednou se jeho ruka v tlusté palečnici dotkla Kazanovy hlavy a ucukla, dříve než ji psovy čelisti stačily sevřít. Znovu a znovu k němu muž natahoval ruku a třikrát pocítil Kazan její dotyk na hlavě, a v tom doteku nebyla ani hrozba, ani ublížení.

Při pohledu na ně se Pierre otřásl hrůzou. Kdyby se vlci nebyli v prvním divokém útoku vrhli na psy, co by se bylo stalo s ním, s Janou a s tím robětem? A v novém záchvatu toho dutého kašle, který mu na rty přiváděl krvavé skvrny, se odvrátil. Několik kroků ke straně našel ve sněhu stopu toho zvláštního psa, který přiběhl spolu s vlky a obrátil se proti ním právě v okamžiku, kdy se všechno zdálo ztraceno. Nebyla to Čistá stopa běžícího zvířete. Byla to spíš brázda ve
sněhu a Pierre Radisson jí sledoval s očekáváním, že na jejím konci najde psa mrtvého.
Dlouhou dobu po boji ležel Kazan, čilý a bdělý, na chráněném místě na pokraji lesa, kam se dovlekl. Ani vlastně necítil velkou bolest. Ale ztratil sílu udržet se na nohou. V slabinách jako by byl ochromený. Šedka se choulila blízko k němu a větřila. Pach tábora se nesl až k nim a Kazan rozeznával obě bytosti, které tam byly - muže a ženu.Věděl, že ta žena je tam, kde mezi smrky a sosnami vidí probleskovat záři ohně. Chtělo se mu jít k ní. Chtělo se mu doplazit se blízko k ohni a vzít Šedku s sebou a slyšet ženin hlas a cítit dotek její ruky. Ale byl tam ten muž, a pro něho muž odjakživa znamenal klacek, bič, bolest, smrt.
Šedka se přichoulila těsně k jeho boku a tichounce skučela na pobídku Kazanovi, aby s ní utekl hlouběji do lesa. Nakonec pochopila, že se Kazan nemůže hnout, a znepokojeně vybíhala na otevřenou pláň a zase se vracela, až její stopy byly tak husté, že vyšlapaly pěšinu. Pud družnosti ji silně ovládal.

"Zachránila nás tahle maličká," zašeptala. "Vlci rvali psy na kusy a právě jsem viděla, jak skáčou na tebe, když vtom jeden z nich přiskočil k saním. Nejdřív jsem myslela, že to je jeden ze psů. Ale byl to vlk. Vrhl se na nás a ta medvědí kůže nás zachránila. Zakousl se mi už málem do krku, když maličká najednou zavrněla, a to se zarazil, ty jeho červené oči jen na loket od nás, a byla bych hned zas přísahala, že to je pes. V mžiku se otočil a už bojoval proti
vlkům. Viděla jsem ho skočit po jednom, co ti už málem visel na krku."
"Byl to pes," pravil starý Pierre, ruce natažené k teplu ohně. "Často se zatoulají ze stanice a přidružují se k vlkům. I mně to už psi udělali. Pes zůstane psem celý život, má milá. Ani kopance, ani týrání, ba ani vlci ho nedokážou změnit - nadlouho. Patřil k té smečce. Přišel s nimi - zabíjet. Ale když našel nás -" "Bojoval za nás," vydechla mladá žena. Podala otci raneček a vstala, v záři ohně přímá a velká a štíhlá. "Bojoval za nás - a má strašlivé rány," řekla. "Viděla jsem, jak se těžce vleče pryč. Jestli je tam někde, otče - a umírá -"
Pierre Radisson vstal. Zakašlal křečovitým kašlem a snažil se ten zvuk zdusit pod vousem. Rudou skvrnu, která mu s kašlem vystoupila mezi rty, Jana nezahlédla. Nic z těch příznaků neviděla ani celých těch šest dní, co již cestovali na sever od hranic civilizace. Právě kvůli tomu kašli a skvrně, která jej provázela, Pierre po cestě tak nadobyčej spěchal. "Už jsem na to myslel," řekl. "Je těžce zřízený a myslím, že nedošel daleko. Tumáš - vem si Janinku a sedni si hodně blízko k ohni, než se vrátím." Měsíc i hvězdy jasně zářily na obloze, když vykročil na pláň. Nedaleko od okraje lesnatého pruhu se na chvilku zastavil na místě, kde je před hodinou přepadli vlci. Ani jediný z jeho čtyř psů to nepřežil. Sníh byl rudý od jejich krve a jejich mrtvoly ležely ztuhlé tam, kde je smečka srazila k zemi.

NA POKRAJI SOSNOVÉHO A SMRKOVÉHO
lesa rozdělával starý Pierre Radisson oheň. Krvácel z mnoha ran, kde se mu vlčí tesáky dostaly až na maso, a v prsou cítil onu starou a strašlivou bolest, jejíž význam neznal nikdo jiný než on sám. Tahal z lesa dřevo za dřevem, vršil je na oheň, až plameny vyšlehovaly k prskavému jehličí na větvích nad jeho hlavou, a blízko vedle hromadil ještě zásobu k pozdějšímu použití v noci.
Ze saní ho pozorovala Jana, dosud oči vyjevené a ustrašené, dosud roztřesená. Svoje maličké si tiskla k ňadrům. Dlouhé těžké vlasy jí halily ramena a paže temným třpytným závojem, který se v záři ohně leskl a čeřil, kdykoli sebou pohnula. Její mladá tvář se té noci téměř vůbec nepodobala tváři ženy, ačkoli byla matkou. Vypadala jako dítě.
Když starý Pierre hodil na hromadu poslední náruč dřeva, zůstal stát, zasmál se a ztěžka oddychoval. "Měli jsme namále, ma chérie," sípal pod bílým plnovousem. "Tam na té pláni jsme měli k smrti tak blízko, že blíž k ní už nikdy mít nebudeme, doufám. Ale teď už je nám dobře a teplo, co? Teď se už nebojíš, viď?" Posadil se vedle dcery a jemně odhrnoval měkkou kožešinu zahalující raneček, který držela v náručí. Spatřil jednu z růžových tvářiček maličké Jany. Oči Jany matky zářily jako hvězdy.

Kazan proskočil pod jeho napřaženou puškou a pustil se do čela toho, co ze smečky zbylo. Jeho tesáky se zasekávaly jako nože. Jestliže bojoval jako ďas proti psům, bojoval teď jako deset ďasů a muž, krvácející a sotva se držící na nohou, vrávoral dozadu k saním a žasl nad tím, co se děje - neboť Šedku nyní prostupoval instinkt družnosti, a když viděla, jak Kazan rve a zahání smečku, přidala se na jeho stranu v zápase, který nedovedla pochopit.
Když bylo po boji, Kazan a Šedka zbyli na pláni sami. Smečka se odploužila do noci a týž měsíc a hvězdy, které v Kazanovi probudily vědomí jeho rodových práv, mu teď říkaly, že tihle jeho divocí bratři z plání nebudou již nadále odpovídat na jeho volání, až zase zavyje k obloze. Byl zraněný. A zraněná byla i Šedka, ač ne tak zle jako Kazan. Byl porvaný a krvácel. Jednu nohu měl strašlivě pokousanou. Po chvíli spatřil na kraji lesa oheň. Silně na něj doléhalo jeho staré nutkání. Chtělo se mu připlazit k ohni a ucítit na hlavě ruku té mladé ženy, jako v tom světě za hřebenem kdysi cítíval onu druhou ruku. Byl by již šel - a byl by i vybídl Šedku, aby šla s ním - ale byl tam ten muž.
Zakňučel a Šedka mu přitiskla svůj teplý čenich ke krku. Něco jim oběma říkalo, že jsou vyvrženci, že pláň i měsíc a hvězdy jsou teď proti nim, a oba se odploužili do ochrany a temnoty lesa.

Poprvé spatřil, že na saních leží něco člověčího, a v mžiku se na to vrhl. Zaryl zuby hluboko. Zabořily se do něčeho měkkého a chlupatého a Kazan rozevřel čelisti k novému výpadu. A tu zaslechl ten hlas! Byl to její hlas! Každičký sval v těle mu strnul. Náhle celý ztuhl jako tělo proměněné v neživý kámen.
Její hlas! Medvědí kožešina se prudce odhrnula a ve světle měsíce a hvězd teď jasně viděl, co se pod ní dosud skrývalo. Instinkt u něho pracoval rychleji, než by se lidský mozek byl zmohl na pochopení. Nebyla to ona. Ale hlas byl týž a ta bílá dívčí tvář tak blízká jeho krví podlitým očím v sobě měla totéž tajemství, které se naučil milovat. A nyní také spatřil to, co si tiskla k prsům, a to nyní ze sebe vydalo podivný, plačtivý, vzrušující hlásek.
A Kazan poznal, že tu na těch saních našel nikoli nepřátelství a smrt, nýbrž to, od čeho byl vyhnán v tom druhém světě za hřebenem.
Střelhbitě se otočil. Chňapl po Šedčině boku a ta s překvapeným štěknutím uskočila. Všechno se stalo v jednom mžiku, ale muž byl málem v koncích.

Tři sta kroků za pohyblivou skvrnou se rýsovala tenká; čára lesa a Kazan se svými druhy ji rychle doháněli. Na poloviční cestě k stromům ji téměř již dostihli, když vtom | se náhle zastavila a proměnila se v černý a nehybný stín na sněhu.
Z jejího středu vyšlehl onen plamenný jazyk blesku, kterého se Kazan dříve vždycky děsil, a už slyšel nad hlavou sykavý bzukot smrtonosné včely. Teď toho však nedbal. Ostře štěkl a vlci přidali, až se čtyři z nich octli v jedné řadě s ním. Druhý záblesk - a smrtící včela provrtala od hrudi až po
ocas ohromného šedého rváče běžícího vedle Šedky. Třetí - Čtvrté - a páté plivnutí toho ohně z černoty stínu, a Kazan sám náhle ucítil, jak mu po pleci prudce projela nějaká rudožhavá věc, když mu mužův poslední náboj sedřel srst a škrábl ho do masa. Tři vlci ze smečky padli ranami z pušky a polovina ostatních se rozbíhala doprava a doleva. Ale Kazan se hnal přímo dopředu. A Šedka ho věrně následovala. Saňoví psi byli vypřaženi z postrojů, a dříve než Kazan stačil doběhnout k muži, kterého viděl držet v ruce pušku jako kyj, narazil na klubko bojujících psů. Rval se jako ďábel a v zuřivém skřípotu Šedčiných tesáků byla síla a rozlícenost za dva druhy. Dva vlci prorazili k saním a Kazan slyšel strašlivý dopad pušky, lámající hřbet. Pro něj to byl klacek. Chtěl se na něj dostat. Chtěl se dostat na muže, který klacek držel, a vytrhl se z klubka bojujících psů a skočil k saním.

Za ní druhá. Dvě přiběhly ze strany a Kazanovo osamělé vytí vystřídal divoký hlas smečky. Počet se zvětšoval a se vzrůstajícím počtem se běh zrychloval. Čtyři - šest - sedm - deset - čtrnáct jich bylo, když dospěli na otevřenější a víc větrům vystavenou končinu pláně.
Byla to silná smečka, samí staří a neohrožení lovci. Šedka byla nejmladší a držela se hlavou těsně u Kazanových plecí. Nemohla vidět jeho krví podlité oči ani ukapávající sliny, a i kdyby je byla viděla, nebyla by chápala. Ale vyciťovala je a duch té podivné a záhadné sveřeposti,' která dávala Kazanovi zapomenout na všechno kromě na zraňování a zabíjení, ji vzrušoval. Smečka nedělala vůbec hluk. Bylo slyšet jen hvízdání dechu a měkký dopad mnoha tlap. Běžela rychle a sevřeně. A Kazan vždycky o skok napřed, s Šedčiným čenichem blízko u plece.
Ještě nikdy se mu tak nechtělo zabíjet, jakou touhu po zabíjení v sobě cítil teď. Poprvé v životě neměl strach | z člověka ani strach z klacku, z biče nebo z té věci, která šlehá oheň a smrt. Ještě zrychlil běh, aby je dříve dohonil J a dříve se s nimi pustil v boj. Všechna šílená zuřivost, krocená a tlumená po čtyři léta otroctví a týrání z rukou lidí, vzplanula v jeho žilách tenkými rudými plamínky ohně, a když konečně v dálce na pláni před sebou spatřil pohyblivou skvrnu, z hrdla se mu vydral výkřik, kterému Šedka nerozuměla.

Kazan pobídl Šedku, aby vstala, a zamířil do husté slatiny
blízko u jezera. Celý ten den se drželi proti větru, a když
si Šedka lehla, Kazan se odplížil zpátky po vlastní stopě
a hlídal a větřil.
Kolik dní potom Šedka zchromle kulhala, a když jednou
přišli na zbytky opuštěného tábořiště, vycenil Kazan zuby
v zlostném zavrčení na nenáviděný lidský pach, který tam
dosud zbýval.
V jeho nitru klíčila touha po pomstě - po pomstě za
bolestná zranění svoje i Šedčina. Pod vrstvou čerstvého
sněhu se snažil vyčenichat mužovu stopu a Šedka kolem
něho úzkostlivě obíhala a pokoušela se ho odlákat
hlouběji do lesa. Konečně šel rozmrzele za ní. Oči měl rudě
podlité sveřepostí.
Po třech dnech vyšel nový měsíc. A páté noci narazil
Kazan na stopu. Byla čerstvá - tak čerstvá, že když na ni
naběhl, zarazil se tak náhle, jako by ho byla zasáhla
kulka, a jen stál a každý sval v těle se mu chvěl a každý
chloupek naježil.
Byla to stopa toho muže. Byly tu známky po saních, po
psích tlapách a otisky sněžnic jeho nepřítele.
Tu prudce zvrátil hlavu ke hvězdám a z jeho hrdla se po
celé širé pláni klokotavě nesla lovčí výzva - divoké
a sveřepé skulení svolávající smečku. Ještě nikdy do svého
hlasu nevložil tolik sveřeposti, kolik v něm bylo té noci.
Znovu a znovu opakoval své volání, a potom se ozvala
odpověď a pak další a další a ještě další, až si i sama
Šedka sedla na zadní nohy a přidala se svým hlasem
k hlasu Kazanovu.
A daleko na pláni bílý muž se ztrhanou tváří zastavil i
své vyčerpané psy, a zatímco poslouchal, ze saní se slabě J
ozval hlas:
"Vlci, otře. To Jdou - na nás?" Muž mlčel. Nebyl již mladý. V dlouhých bílých vousech se mu leskl měsíc a přidával jeho vyzáblé hubené postavě groteskně na výšce. Z medvědí kůže, složené na saních do podušky, se pozdvihla dívčí tvář. Y jejích tmavých očích se krásně třpytil svit hvězd. Byla bledá. Vlasy, spletené do silného lesklého copu, jí spadaly přes rameno a tiskla něco pevně k ňadrům. "Jsou asi na stopě něčeho - pravděpodobně jelena," pravil muž s pohledem na závěr pušky. "Nedělej si starosti, moje milá. Zastavíme u první houštinky, co potkáme, a podíváme se, jestli nenajdeme dost suchého dřeva na oheň. - Vi-jéé, braši, húš - húš!" A zapráskal bičem nad hřbety svého spřežení.
Z ranečku na ženiných prsou se ozvalo slabounké kvílivé zanaříkání. A v dáli na pláni na ně odpověděl rozptýlený hlas vlčí smečky.
Konečně byl Kazan na cestě za pomstou. Zpočátku běžel pomalu, Šedku těsně po boku, a každých tři sta čtyři sta kroků se zastavil a znovu vyslal svou výzvu. Jedna uhánějící šedá postava se k nim skokem připojila
zezadu.

Jednoho dne přecházeli otevřenou pláň, když vtom se Kazanovi při pohledu na svah hřebenu až zastavilo srdce v těle. Spatřil, že do jejich světa schází nějaký muž se saněmi a psím spřežením. Vítr je před ním nevaroval a náhle Kazan uviděl, že muž drží v rukou něco lesklého. Věděl, co to je. Je to ta věc, co plive oheň a hrom a zabíjí. Dal po svém výstrahu Šedce a už se hnali bok po boku jako vítr. A potom se ozval ten zvuk - a jak Kazan přidal do běhu, jeho nenávist k lidem vybuchla zuřivým zavrčením. Nad hlavou zaslechli jakési divné zabzučení. Zvuk zezadu se ozval znovu a tentokrát Šedka jekla bolestí a několikrát se převalila v klubku ve sněhu. V okamžení však byla zase na nohou a Kazan skočil za ní a tak
utíkali za sebou, dokud nedoběhli pod ochranu stromů.
Šedka si lehla a začala si olizovat zranění na pleci. Kazan
se otočil čelem k hřebenu.
Muž se pustil po jejich stopě. Zastavil se na místě, kde
Šedka upadla, a prohlížel sníh.
Potom se vydal za nimi.

Boj ve sněhu

TÉ NOCI NAŠLI PŘÍSTŘEŠÍ POD HUSTOU
balzámovou jedlí, a když se uložili na měkkém
koberci z jehličí, dosud prostém všeho sněhu, Šedka se přitulila teplým tělem co nejblíž ke Kazanovi a olizovala mu rány. S rozbřeskem dne se snesla i sametová chumelenice, tak bílá a hustá, že ani v otevřeném kraji neviděli na deset kroků dopředu. Bylo docela teplo a takové ticho, že se celý svět zdál plný jenom třepotu a šelestu sněhových vloček.
Po celý ten den putovali Kazan a Šedka bok po boku. Zas a znovu se Kazan ohlížel po hřebenu, přes který přišel, a Šedka nemohla porozumět zvláštnímu tónu, který se mu chvěl v hrdle.
Odpoledne se vrátili ke zbytkům sobí laně, které zůstaly ležet na jezeře. Na pokraji lesa Šedka zaváhala. Neznala sice ještě význam otrávených vnadidel a padacích a sklopných pastí, ale v žilách jí koloval instinkt bezpočetných pokolení a říkal jí, že je nebezpečné přibližovat se podruhé k věci, která ve smrti zchladla a ztuhla. Kazan vídal své pány točit se kolem mršin, které zanechali vlci. Viděl je dovedně,ukrývat pasti a balit malé kapsle se strychninem do tuku vnitřností, a jednou strčil přední nohu do pasti a zakusil její neúprosné sevření, i jak palčivě zraňuje. Ale Šedčin strach neměl.
Pobízel ji, aby ho provázela k té bílé kostrbaté hromadě na ledě, a ona s ním nakonec šla a neklidně posedávala na zadních nohou, zatímco on vyhrabával kosti a kusy masa, které sníh uchránil před zmrznutím. Avšak k jídlu se pořád neměla a nakonec přišel Kazan k ní a posadil se vedle ní na zadek a spolu se dívali na kusy, které vyhrabal zpod sněhu. Větřil ve vzduchu. Nikde sice necítil nebezpečí, ale Šedka mu říkala, že by někde mohlo být. Ve dnech a nocích, které následovaly, mu říkala ještě mnoho ledačeho jiného. V třetí noci Kazan sám shromáždil lovčí smečku a vedl štvanici. V tom měsíci, dříve než stříbrný kotouč zmizel z oblohy, vedl smečku třikrát a pokaždé měli úlovek.
Ale jak sněhu pod nohama měkce přibývalo, připadala mu společnost Šedky stále družnější a družnější a potom lovili pouze spolu a živili se velkými bílými králíky. Co byl živ, miloval Kazan na celém světě jen dvě bytosti: tu ženu "se zářivými vlasy a s rukama, které ho laskaly, a - Šedku..
Neopustil velkou pláň a často vodíval svou družku na temeno zadního hřebene a snažil se jí vypovědět, co tam za ním zanechal. S příchodem temných nocí ho volání té ženy začalo vábit tak silně, že překypoval touhou se k ní vrátit a vzít Šedku s sebou. Velice brzy potom se něco stalo.

Podíval se na ni a viděl, že má pozorné a tázavé oči. Šedka byla mladá - tak mladá, že snad ještě nedávno byla štěně. Tělo měla pevné, štíhlé a krásně urostlé. Hladká a hebká srst pod hrdlem a na hřbetě se jí v měsíčním světle leskla. Zakňučela na červený utkvělý svit v Kazanových očích, a nebylo to zakňourání štěněte. Kazan popošel k ní a s hlavou na jejím hřbetě zůstal stát čelem k smečce. Na hrudi cítil, jak se Šedka chvěje. Znovu pohlédl k měsíci a ke hvězdám a tajemství Šedky a noci mu bušilo v krvi.
Nevalnou část života strávil na stanicích. Většinu času prožil na cestě - v postroji - dech říje ho dosud zneklidňoval pouze zdaleka. Ale teď vanul velice zblízka. Šedka zdvihla hlavu. Měkkým čenichem se dotkla jeho rány na krku a v jemnosti toho doteku, v tlumeném tónu v jejím hrdle Kazan opět cítil a slyšel to divuplné něco, co se dostavovalo s pohlazením ruky oné ženy a se zvukem jejího hlasu.

Křesťanství se šířilo pro svůj feudální ráz „shora“ , za přímé podpory vládnoucí společenské vrstvy. Knížata měla zájem na likvidaci pohanství jakožto ideologické nadstavby odumírající rodové společnosti, a už proto podporovala křesťanství, tím spíše, že pomáhalo upevňovat její moc.
Křesťanství k nám přicházelo jednak ze západu, z říše východofranské, jednak z východu – říše byzantské. Poněvadž pronikání křesťanství z francké říše bylo spojeno s úsilím východofranckých králů o ovládnutí Velké Moravy a V. Morava měla čilé obchodní a kulturní styky s východní oblastí, požádal r. 862 velkomoravský kníže Rastislav byzantského císaře Michala III. o vyslání slovanské mise. Jejím úkolem nebylo uvedení křesťanství do země dosud pohanské, neboť křesťanství bylo na Velké Moravě v době Rastislava už rozšířeno. Šlo hlavně o upevnění církevní organizace a šíření vzdělanosti na našem území. R. 863 došlo k vyslání byzantského dvorského učence Konstantina (přijal klášterní jméno Cyril) a jeho bratra Metoděje na Velkou Moravu.