No na

„ všecko si hrály,“ povídala kočička. „Hrály si s panenkami a na prodávanou, na školu i na honě¬nou i na schovávanou, dělaly si věnečky a zahrádku, hrály si na vaření a na návštěvu a na všecko možné, až si dost vyhrály, a pak šly spolu do jedné postýlky spát. A ta pyšná noční košilka už nebyla pyšná, ona si řekla, že už nikdy pyšná nebude, a potom si ty dvě noční košilky spolu hrály každý den a nikdy se ani spolu nehádaly, ani žádná z nich nechtěla jedna dru¬hé poroučet.“
„Tak to bylo dobře,“ řekl pejsek. „A mne už tla¬pička nebolí. Já jsem na tu bolístku při tom povídání docela zapomněl.“

Ať si

„ s ní ta chudá košilka hraje!“ řekl pejsek kočičce. „Ať si s ní hraje a není taky pyšná, když tamta byla pyšná a nechtěla si s ní hrát!“
„To také že nebyla pyšná, ta chudá noční košil¬ka,“ řekla kočička, „třebaže teď byla čistá a měla na sobě tečky a čtverečky a proužečky. Ona řekla té pyš¬né: ‚Jen si pojď se mnou, ty košilko, hrát!‘„
„To je dobře, to se mně líbí,“ řekl pejsek, „že se nestala pyšnou. A na co si všechno hrály?“

A když spala,

zavolal ten andělíček ještě jiné an¬dělíčky a ti tu košilku krásně vyšili a udělali na ní proužečky a červené tečky a čtverečky a ještě takové všelijaké věci, jak to má kdo rád, a ještě ji pěkně vy¬žehlili a pak zas odletěli. A když se ráno ta noční košilka probudila a oblékla se, tu se ani nemohla po¬znat. Šla na procházku a teď potkala tu pyšnou noční košilku, která si s ní včera nechtěla hrát. A ta pyšná noční košilka byla dosti umazaná, to jsme už povída¬li, a nemohla tu košilku ani poznat. ‚To je krásná noč¬ní košilka,‘ řekla si, ‚kdyby si tak chtěla se mnou hrát!‘„

Já jsem smutná,

řekla chudá noční košilka, ‚protože jsem potkala krásnou noční košilku, ta byla vy¬šívaná a měla na sobě všelijaká kolečka, jahůdky, čtverečky a proužečky a ta se mně tak tuze líbila a já jsem si s ní chtěla hrát, ale ona nechtěla, protože jsem chudá a nemám na sobě žádné takové vyšívání, jako měla ona.‘
‚Nic si z toho nedělej,‘ řekl andělíček. ‚Jen se pěk¬ně svlékni a jdi hajat. Však ono se to do rána už tře¬bas nějak spraví.‘
Tak se tedy ta chudá noční košilka svlékla a šla pěkně hajat.

košilka

„To nebyla hodná noční košilka,“ řekl pejsek, „když si s tou chudou košilkou nechtěla hrát.“
„Baže nebyla,“ řekla kočička. „Však taky, jak si potom hrála sama, tak na sebe nedala dobře pozor a hrála si v blátě a moc se umazala.“
„To měla z toho, že byla pyšná!“ řekl pejsek, „a teď zas povídej dál!“
„No tak teda,“ povídala kočička dál, „tu chudou noční košilku to trápilo a byla z toho smutná. Šla domů, sedla si na postýlku a byla pořád ještě z toho smutná, jak si ta pyšná noční košilka s ní nechtěla hrát. A tu k ní přišel takový andělíček a povídá jí: ‚Proč jsi tak smutná, košilko?‘

Byla jenom bílá,

ale přitom byla moc hodná. A tak šla jednou na procházku a potkala jinou noční košilku.
‚Jéjej, to je krásná košilka!‘ vykřikla ta chudá noční košilka. Ona ta druhá noční košilka byla bohatá a by¬la krásně barevná a měla na sobě vyšívané čtverečky, proužečky a všelijaká kolečka a všecko možné, jak moc byla zdobená.
‚Ach košilo, ty jsi tak krásná, ty se mně tak tuze líbíš,‘ řekla ta chudá noční košilka té bohaté noční košilce, ‚pojď si se mnou hrát!‘
Ale ta bohatá noční košilka byla pyšná.
‚Nepůjdu!‘ řekla, ‚ty na sobě nemáš žádné prou¬žečky, ani žádná kolečka a nic, s tebou já si nebudu hrát!‘ To řekla a šla pyšně dál.“

Povídej

„mně nějakou pohádku!“ řekl pejsek.
„A jakou?“ ptala se kočička.
„Nějakou hezkou,“ žádal pejsek. „Povídej, povídej!“
„Chtěl bys o noční košilce?“ ptala se kočička.
„Tak, o noční košilce, ale musí to s ní nakonec dobře dopadnout,“ poručil pejsek.
„Tak tedy o noční košilce,“ řekla kočička a začala vypravovat:
„Tak byla jednou jedna noční košilka a ta byla chudá. A protože byla chudá, tak na sobě neměla žád¬né červené, ani modré, ani žluté, zelené nebo fialové proužečky, ani žádné vyšívání s kuličkami, čtvereč¬ky, hvězdičkami, kytičkami, ani lístky.

Ty si to pleteš!

hádal se pejsek. „Z bolístky se někdy udělá vřes a u lesa roste vřed. Tak je to!“
„Tak si tomu tedy říkej jak chceš, ale já se ti mu¬sím smát, až to povím dětem, tak se ti budou smát taky,“ řekla kočička a položila pejska na polštář.Pejsek seděl na polštáři s tlapičkou zavázanou a če¬kal, až se mu na ní udělá ten vřes.
Čekal dlouho, vrtěl sebou všelijak, ale běhat ne¬mohl, a tak mu byla dlouhá chvíle. „Co mám dělat, co mám dělat!“ naříkal, „já mám dlouhou chvíli. Pro¬sím tě, kočičko, povídej mně něco.“
„A co bych ti povídala?“ řekla kočička.

No,

„vřes aby se mně z toho neudělal. To se přece někdy z takových bolístek udělá velká bolenice, na¬puchne to, až je z toho velká boule, kolem je to čer¬vené a uvnitř bílé a tomu se říká vřes. A ten pak moc bolí.“ – „Aha, ty myslíš vřed!“ pochopila kočička.
„Ale ne! Vřes myslím. Přece vřed roste u lesa a dá¬vá se do vázy!“ řekl pejsek.
„Ale kdepak!“ řekla kočička, „to si to pleteš. Přece vřes se dává do vázy, a ne vřed. Hihihi, kdopak by si dával do vázy vřed! To se přece nedělá, to ne, to ne!“

Pak na to

někdo šlápne, třeba některé zvířátko, nebo třeba i děti, když jsou bosý, a rozříznou si no¬žičku a pak to bolí a teče jim z toho krev. Pojď, pej¬sku, můj chudáčku, moje nynyny, ty můj pišulko a pišulánku, můj pišiši a pišišišínku, ty můj broučku zlatý, pojď, ty moje ubohá pišišindo, já tě vezmu domů a za¬vážu ti tlapičku, aby tě ta bolístka tak nebolela!“
Doma kočička pejskovi tlapičku pofoukala a vy¬myla a zavázala, aby ho ta bolístka tak nebolela. „Já se bojím, aby se mně z toho neudělal vřes,“ povídal pejsek, když mu to kočička zavazovala.
„Co aby se ti z toho neudělalo?“ divila se kočka.

O PYŠNÉ NOČNÍ KOŠILCE

Považte, děti, co se pejskovi jednou stalo!
Hopsal, skákal, hrál si s kočičkou na louce, váleli sudy, dělali kotrmelce a všelijaké jiné komedie a při¬tom si někde vrazil do pacičky ostrý střep. Byl to malý střep, ale hodně to bolelo a nemohl na tu nožičku dobře došlápnout.
„Je to ale nerozum a neopatrnost,“ hubovala ko¬čička, „nechat takhle někde válet střepy. To by lidé neměli nikdy dělat! Střepy se mají vždycky pěkně uklidit.

Pěkně

se spolu rozdělili, pejsek měl větší kousek, kočička menší. Psaní bylo napsáno a na poště ode¬vzdáno, z města vedla špatná cesta, sníh s nimi ne¬měl cit, zasypal jim celý byt, našli však svůj dome¬ček, v tom domečku syreček, syreček snědli, vesele si při tom vedli, hráli si na honěnou a na schováva¬nou, a na vojáky taky a volali: „Ratata, ratata, ať žijou nymburská děvčata!“

To bude ono!

radovala se kočička, „jen čichej, čichej, kde bude syreček, tam bude domeček!“ Pej¬sek čichal a čichal, šel pořád za tou vůní a tam, kde ucítil tu vůni nejsilněji, začal ve vysokém sněhu hra¬bat, až se dohrabal střechy. „Sláva!“ zvolal, „už jsme doma! Kde je domeček, tam je také syreček,“ a už se hnal do dveří, dovnitř a po syrečku. „Vidíš, měla jsem pravdu, když jsem říkala, abys nechal ten syreček, že se nám hodí, až se vrátíme z pošty domů. Vidíš, teď nám ten syreček zachránil život.“

Abychom

„ šli do Nymburka, že by se nás nym¬burská děvčata ujala, že by se o nás nymburské ško¬lačky postaraly a daly nám nějaký nocleh? Co si po¬čneme, domeček pryč a do Nymburka je tak daleko! Ach, ach, když já ten náš domeček nikde nevidím!“
„Počkej,“ řekl pejsek, „já ho také nikde v tom sně¬hu nevidím, ale tak se mně zdá, že něco cítím. Jako kdybych trošičku cítil vonět ten syreček, co jsem měl na něj takovou velikou chuť.“

Abychom

„ šli do Nymburka, že by se nás nym¬burská děvčata ujala, že by se o nás nymburské ško¬lačky postaraly a daly nám nějaký nocleh? Co si po¬čneme, domeček pryč a do Nymburka je tak daleko! Ach, ach, když já ten náš domeček nikde nevidím!“
„Počkej,“ řekl pejsek, „já ho také nikde v tom sně¬hu nevidím, ale tak se mně zdá, že něco cítím. Jako kdybych trošičku cítil vonět ten syreček, co jsem měl na něj takovou velikou chuť.“

Opravdu

domeček nebyl nikde k nalezení. Všude jen sníh a sníh, tak vysoký, že pod ním žádný dome¬ček vidět nebylo. „Domeček je pryč,“ naříkala kočič¬ka, „kam my teď půjdem, co si počneme, když nemá¬me náš domeček?“
Pejsek kouká, kouká na všechny strany, nikde nic, všude jen samý sníh. „Už je to tak,“ bědoval, „dome¬ček máme zachumelený a nikdo teď nepozná, kde je! Kam my se teď uchýlíme, kam my půjdeme spát, vždyť my venku zmrznem.“

Tak

se zas vydali na cestu domů. Chumelilo se, jako kdyby peří z tisíce peřin sypal. „To se krásně chumelí,“ liboval si pejsek, „ani cestu už není vidět pod sněhem.“
Šli, šli, pořád se chumelilo, až jim to zachumelilo celý jejich domeček. Ani komín vidět nebylo.
Došli a hledali domeček. Domeček nikde. Všude jen sníh, tlusto sněhu, sníh a samý sníh.
„Jemine, kdepak je náš domeček!“ lekla se kočič¬ka. „Vždyť my ho teď nenajdem!“

Pejsek

se ještě jednou zamilovaně ohlédl po sy¬rečku, zavřeli za sebou dveře a šli na poštu.
Tehdy se zrovna náramně chumelilo, jak už to tak letos v té velké zimě bylo. Sněhu habaděj pro lyžaře i pro sáňkaře, i těch klouzaček bylo letos dost. Tak se sypal, jako když se pytel s moukou roztrhne. Pejsko¬vi a kočičce se to docela líbilo a spokojeně ťapali s tím psaním na poštu. Donesli psaní na poštu, kočička dala pejskovi olíznout známku, přilepili ji a připlácli pa¬cičkami a dali do schránky. „Je prý teď tolik sněhu, takové závěje všude, že ani vlaky nemohou pořádně jezdit,“ řekla kočička, „ale doufám, že do velikonoc budou nymburská děvčata to psaníčko mít.“

Co se

strojili, brali si na sebe svetry, zimní kabáty, vlňáky, kamaše a sněhovky, začal pejsek počichávat a povídá kočičce: „Tak tu krásně voní syreček, jak ho máme tamhle na polici schovaný, já bych ti měl na něj takovou ukrutnou chuť!“
„Jen ho nech!“ řekla kočička; „vrátíme se z pošty jistě hladoví, a když bys ho slupnul teď, neměli by¬chom pak nic.“
„Ale když on tak voní a já mám na něj takovou ukrutánskou chuť!“
„Nic!“ rozkázala kočka, „až se vrátíme z pošty.“

pejsek

„To je možné,“ uznal pejsek, „tak já to škrtnu a na¬píšu to správněji. Jenomže teď nevím, mám-li to na¬psat s měkkým i, nebo s tvrdým y.“
„Já píšu všechno ponejvíce s měkkým i,“ řekla kočka, „ono se mně měkké i zdá jemnější.“
„Když myslíš, napíšu tedy měkké i,“ řekl pejsek a po¬depsal se písek, „a teď to psaní doneseme na poštu.“
„Musíme se ale pořádně ustrojit,“ povídala kočič¬ka, „venku je náramná zima.“

Kočička

sedla a psala, co jí pejsek předříkával, a napsala děvčatům z Nymburka toto psaní:

Čtěné šlečni
v Nimbuce
Dě kujeme vám zavaše psa ní a o znám u jemevám žesepří do bremz dravý vína trefujeme. Totéš jdou fámeiu vas
fuctě
k očička a pejsek

„Já nevím,“ povídala kočička, když se pejsek po¬depsal, „myslím, že ses podepsal špatně. Psát se přece musí jemnou řečí, a tak se mně zdá, jako se nemá psát černej nebo zelenej, štěkavej, že se asi v jemné řeči nemá také psát pejsek.“