Každičký ždibek života a síly v jejím těle se teď upjal k cíli dostihnout saně - a Janinku. Připadalo jí to jako učiněná věčnost, než je vůbec začala dohánět. Se saněmi již pouze na šest stop před sebou se plahočila hodinu, jak se jí zdálo, než mohla natáhnout ruku a dosáhnout na ně. Se zasténáním se vrhla kupředu a skácela se na ně. Už neslyšela skučení vichru. Už necítila únavu ani beznaděj. S obličejem zabořeným do
kožešin, pod kterými ležela malá Janinka, jí rázem vytanula radostná vidina tepla a domova. A pak se ta vidina rozplynula a vystřídala ji hluboká noc. Kazan se ve stopě zastavil. Potom se vrátil k ní a posadil se vedle na zadní nohy a čekal, až se žena pohne a promluví. Ale ležela úplně tiše a bez hnutí. Strčil čenich do jejích rozpuštěných vlasů. Z hrdla se mu vydralo zaskučení - a náhle zdvihl hlavu, otočil ji proti větru a nabíral. S větrem se k němu něco neslo. Opět strkal čenichem do Jany, ale nepohnula se. Potom se vrátil dopředu a napjal postraňky, připraven se do nich^ opřít, a znovu se po ní ohlédl. Ještě stále se nehýbala ani nemluvila a místo Kazanova kňučení se ozvalo jeho ostré rozčilené zaštěkání.
To něco divného ve větru se k němu na okamžik doneslo silněji. Opřel se do postroje. Sanice zatím přimrzly ke sněhu a vyžadovalo každičkou unci jeho sil, aby je odtrhl. V příštích pěti minutách se dvakrát zastavil a větřil ve vzduchu.

Chůze ve sněhu ji začínala zmáhat. Neustále číhala po těch zrádných, slabě zamrzlých pastech v ledu, o kterých mluvil její otec. Ale teď shledávala, že všechen led a sníh jí připadají napořád stejné a že v očních důlcích cítí stále silnější bolest. To ten třeskutý mráz. Řeka se rozšířila v malé jezero a tam se proti ní vítr opíral tak silně, že její tah v řemenu povolil a Kazan vlekl saně sám. Několik palců sněhu jí teď ztěžovalo chůzi stejně jako předtím celá stopa. Pomaloučku zůstávala pozadu. Kazan, vkládaje každičkou unci své velkolepé
síly do postraňků, se propracoval až na stejnou čáru s ní. Než dospěli zase na sevřené řečiště, byla Jana již vzadu za saněmi a šla stopou vyšlapanou Kazanem. Nebylo v jejích silách, aby mu pomohla. Čím dál tím víc cítila olověnou tíhu nohou.
Zbývala jenom jediná naděje - a to byl les. Nedojdou-li k němu brzy, nejdéle za půl hodiny, nebude schopna dalšího kroku. Znovu a znovu lkala modlitby za děťátko

a plahočila se dál. Zapadala do závějí. Kazan a saně se jí změnily v pouhou temnou skvrnu. A tu znenadání viděla, že ji opouštějí. Nebyli dál než nějakých dvacet stop napřed - ale jí se ta skvrna zdála nesmírně vzdálená.