kniha o psovi

Je-li tomu tak, Šedka právě jednu takovou prožívala. Cítila pach dikobraza a věděla, že Kazan v sobě má plno ostnů. Protože se nedalo nic dělat a nebylo s kým bojovat, přisedla pevně na zadek a čekala

a pokaždé zastříhala ušima, když Kazan při svém ztřeštěném obíhání kolem vývratu pádil kolem ní. Po čtvrtém nebo pátém kole dikobraz maličko spustil ostny, navázal přerušenou nit svého drmolení a odbatolil se k blízkému topolu, vyšplhal se na něj a začal z větve ohlodávat křehkou kůru. Konečně se Kazan zastavil před Šedkou. První nesnesitelná bodavá muka nesčetných jehliček čerstvě zaražených do masa se zatím ztupila ve stálou palčivou bolest. Šedka popošla k němu a opatrně ho ohledávala. Uchopila do zubů za koneček dva nebo tři ostny a vytáhla mu je. Kazan se teď choval jako čistý pes. Vyštěkl a zakňučel, když mu Šedka vytrhla druhý chomáček ostnů. Potom si lehl zplna na břicho, natáhl přední nohy, zavřel oči a bez jakéhokoli jiného zvuku, než že občas vyštěkl, Šedku klidně nechal, aby v operaci pokračovala. Naštěstí ušel tomu, aby se mu nějaké ostny zapíchly dovnitř do tlamy nebo do jazyka. Ale nos a čelisti měl červené od krve. Celou hodinu se Šedka oddaně věnovala své práci a s koncem té doby se jí podařilo většinu ostnů vytahat. Několik jich ještě zbývalo - ty tuze krátké a tuze hluboko zabodnuté, než aby je mohla zuby vytáhnout.
Potom Kazan seběhl k říčce a ponořil rozpálený čenich do studené vody.
To mu trochu ulevilo, ale jenom nakrátko. Ostny, které dosud zbývaly, se mu zavrtávaly pořád hlouběji a hlouběji do masa jako živí červi. Nos a pysky mu začaly otékat. Z tlamy mu se slinami kapala krev a oči rudly. Dvě hodiny po tom, co se Šedka uchýlila do doupěte pod vývratem. mu jeden osten pronikl skrz naskrz pyskem a začal ho píchat do jazyka. V zoufalství žvýkal Kazan zuřivě kus dřeva. Tím se osten zlomil a pomačkal a ztratil schopnost dál ho bolestivě bodat. Příroda napověděla Kazanovi to jediné, co mohl udělat, aby si pomohl. Většinu toho dne strávil ohlodáváním dřeva a chroustáním celých hrstí písku a hlíny mezi zuby. Tím se jehlové ostré špičky ostnů, jakmile pronikly pyskem, otupovaly a ulamovaly. Se soumrakem zalezl pod vývrat a Šedka mu svým měkkým chladivým jazykem něžně olizovala čenich. Po celou noc odbíhal Kazan co chvíli k říčce a hledal v její ledově studené vodě úlevu. Druhý den měl to, čemu zálesáci říkají "dikobrazí příušnice". Obličej mu tak otekl, že být Šedka lidský tvor,
a ne slepá, byla by se smála. Tlamu měl opuchlou jako polštářky. Oči byly pouhé štěrbiny. Když vyšel ven na denní světlo, mžoural, protože viděl skorem stejně málo jako jeho nevidomá družka. Ale bolest ho téměř úplně přešla. Následující noci už začal pomýšlet na lov a příští den ráno, ještě než se rozbřesklo, přinesl do doupěte králíka.
O několik hodin později by byl Šedce přinesl lesní koroptev, ale právě když se chystal na svou pernatou kořist skočit, tiché drmolení dikobraza několik kroků vzdáleného ho náhle zastavilo. Jen máloco dokázalo Kazana přimět, aby svěsil ocas. Ale nesmyslné a nesouvislé breptání toho ostnatého zvířátka ho popohnalo, že se

zataženým ocasem střelhbitě zmizel. Jako si člověk oškliví plazivého hada a vyhýbá se mu, tak se Kazan napotom už vždycky vyhýbal tomu malému lesnímu tvoru, o němž v celých zvířecích dějinách není známo, že by kdy byl ztratil dobrou náladu nebo vyvolal svár. f Po Kazanově dobrodružství s dikobrazem následovaly dva slunné týdny lovu, v nichž se dny stále dloužily a teploty přibývalo. Poslední zbytky sněhu kvapem mizely. Ze země' začaly vyrážet jarní klíčky zeleně.

kniha o psovi

Slabounce kňučela a otírala se slepou tváří o Kazana. Již kolik dní se mu to snažila svým způsobem povědět. Víc než kdy jindy se chtěla schoulit v tom suchém doupěti pod vývratem. Vůbec netoužila po lovu. Praskot suché větve pod děleným kopytem ani čerstvý pach medvědice a jejích mláďat v ní neprobudily žádný ze zakořeněných instinktů.
Chtěla se jenom schoulit pod tím starým vývratem - a čekat. A všemožně se snažila Kazanovi svou touhu vysvětlit.
Když teď sníh sešel, shledali, že mezi nimi a kopečkem, na kterém leží vývrat, teče říčka. Šedka nastražila uši, když uslyšela hukot té prudké vody. Ode dne požáru, kdy se s Kazanem zachránili na písčité výspě v řece, vrozená vlčí hrůza z vody jako by z ní spadla. Následovala Kazana nebojácně, ba dychtivě, když hledal místo, kde by mohli tu prudkou vodu přebrodit.
Kazan již ten velký vývrat na druhé straně viděl, Šedka ho již cítila a se slepou tváří obrácenou k němu radostně zakňučela. Sto metrů proti proudu padla přes říčku velká sosna a Kazan se po ní pustil na druhou stranu. Šedka na okamžik zaváhala, ale potom se vydala za ním. Bok po boku pak spolu klusali k vývratu. S hlavou a plecemi v tmavém vchodu do svého starého doupěte dlouho a bedlivě větřili a zkoumali vzduch. Potom vešli. Kazan slyšel Šedku, jak sebou hodila na suchou zem útulné sluje. Zprudka oddychovala - nikoli únavou, ale protože překypovala pocitem spokojenosti a štěstí. Ve tmě se čelisti rozevřely i Kazanovi. I on byl rád, že jsou zase zpátky v starém domově. Popošel k Šedce a ta začala oddychovat ještě rychleji a olizovala mu tvář.
To mohlo znamenat pouze jediné. A Kazan pochopil.
Na chviličku si lehl vedle ní, poslouchal a pozoroval vchod do doupěte. Potom začal očichávat kmeny vytvářející stěny jejich domova. Blížil se již ke vchodu, když vtom k němu náhle dolehl nový svěží pach.
Kazan strnul a hřbet se mu naježil. Za pachem dovnitř proniklo kňouravé dětské broukání. Do vchodu vcupital dikobraz a batolil se svým směšným krokem dál a ustavičně přitom drmolil svou dětskou broukavou řečí, která mu vynesla, že jeho život byl pro lidské ruce nedotknutelný.
Kazan slýchal ten zvuk již dříve a stejně jako všechna ostatní zvířata se naučil nedbat přítomnosti neškodného tvora, který je vydává.
Ale právě v té chvíli si ani nedal čas na uvážení, že co před sebou vidí, je dikobraz, a že to dobrácké stvořeníčko se při prvním jeho zavrčení odbatolí, co mu nožičky stačí, a bude si přitom pořád stejně dětsky pro sebe brebentit. První jeho myšlenkou bylo, že to je něco živého, co mu vpadá do domova, kam se právě se Šedkou vrátil. O den, nebo snad i jen o hodinu později by ho byl zahnal pouhým zavrčením. Ale teď se na něj vrhl.
Po skoku se ozvalo zmatené drmolení, prostřídané kvičením jako hlásek podsvinčete, a potom stále hlasitější a ječivější štěkavé skučení. Šedka přiskočila ke vchodu.
Dikobraz ležel tři čtyři metry od ní stočený do tisíciostné koule a Šedka slyšela Kazana, jak v mukách nejpříšernější bolesti, jaká může stihnout divoké lesní zvíře, zběsile lítá kolem. Tvář a čenich měl jak ocelový kartáč. Chviličku se válel a zmítal v mokrém písku a hlíně a prackami zoufale sekal do pichláků, které se mu zabodávaly do masa. Potom vyrazil jako všichni psi, kteří kdy přišli do bližšího styku s dobromyslným dikobrazem, a řítil se jako divý kolem vývratu znovu a znovu dokola a při každém skoku skučel.
Šedka přijala tu věc chladnokrevně. Je docela možné, že se v životě zvířat občas vyskytnou humorné chvilky.

kniha o psovi

ŠEDKA DOSUD ČEKALA NA TÉMŽ MÍSTĚ V
jedlovém nlází, když se k ní Kazan vrátil. Radostně mu vyskočila vstříc. Podruhé jí poslal člověk > jejího Kazana zpátky!
Očichal jí něžně krk a tvář a postál chviličku s hlavou podepřenou o její hřbet a poslouchal přitom vzdálený hluk.
Potom přitiskl uši k hlavě a zamířil přímo na severozápad.
A teď s ním Šedka běžela bok po boku - jako ta Šedka, jíž bývala předtím, než se ukázala psí smečka. Neboť to divuplné něco, co leželo mimo hranice rozumu, jí říkalo, že je opět přítelem a družkou a že tu noc je cesta vede k jejich starému domovu pod vývratem.


BYLO TOMU JIŽ TAK, ŽE SI KAZAN MĚL ze všeho na světě pamatovat především tři věci. Nikdy nemohl úplně zapomenout na svůj bývalý život v postraňcích, třebaže se mu, jak se zimy a léta pomalu střídaly, v paměti vybavoval stále mlhavěji a nezřetelněji. Jako sen se mu jevila vzpomínka na čas, který strávil v civilizaci dole na jihu. Jako sny byly vidiny, které mu občas vyvstávaly před očima, tvář první ženy a tváře J pánů, kteří - pro něho - žili před dávnými věky. A nikdy také nemohl úplně zapomenout na velký požár ani na své J boje s člověkem i zvěří a na dlouhé štvanice ve svitu měsíce.
Ale dvě věci mu tkvěly v paměti ustavičně, jako kdyby je byl viděl teprve včera, a rýsovaly se jasně a nezapomenutelně nad všemi ostatními jako ony dvě hvězdy na severu, které nikdy neztrácely svou třpytivou zář. Jednou z nich byla žena. A druhou byl onen strašlivý
noční boj na temeni Sluneční skály, kdy rys navždycky oslepil jeho divokou družku Šedku. Jisté události zůstávají nesmazatelně vtisknuty do mysli lidí - a právě tak, a to způsobem ani ne tuze odlišným, ulpívají i v mysli zvířat. K změření hlubokosti smutku nebo výše blaha není zapotřebí ani rozumu, ani myšlení. A Kazan při svém nemyslícím vnímání věděl, že spokojenosti a klidu, plného|žaludku a laskání a vlídných slov místo ran se mu dostávalo zásluhou ženy a že družné přátelství v divočině - věrnost, oddanost a obětavost - je neoddělitelné od Šedky.
Třetí nezapomenutelná věc se měla zanedlouho přihodit v domově, který si ve dnech strašlivé zimy a hladomoru pro sebe vyhledali pod vývratem na slatině. Ze slatiny odešli víc než před měsícem, dokud ještě byla hluboko zavátá sněhem. V den, kdy se na ni vrátili, slunce vlaze hřálo v prvních nádherných dnech jarního tepla. Na všech stranách se ozývalo zurčení malých i velkých bystřin tajícího Sněhu a praskání pukajícího ledu - ty zmíravé výkřiky rozmrzávajících skal a země a stromů - a po mnoho nocí již chladný bledý svit severní záře noc co noc ustupoval v pohasínající kráse dál a dál k pólu. Tak mimořádně brzy se začaly nalévat i pupence topolů a vzduch byl prosycen líbeznou vůní balzámových jedlí, smrků a sosen.
Kde před šesti týdny vládl hlad a smrt a ticho, tam nyní Kazan a Šedka stáli na kraji slatiny a vdechovali zemité pachy jara a poslouchali zvuky života. Nad hlavou se jim třepetal párek nedávno spářených strak a nadával jim. Na slunci seděla velká sojka a čechrala si peří. Kus hlouběji uslyšeli prasknutí větve, zlomené pod vahou těžkého kopyta. S hřebene za sebou zachytili čpavý pach staré medvědice, která horlivě sdírala křehké topolové pupence pro svá šestinedělní mláďata narozená v době, kdy se sama ještě hluboko hroužila v zimní spánek.
Ze slunečního tepla a líbezného vzduchu dýchalo na Šedku tajemství družného soužití a mateřství.

kniha o psovi

Do nozder se mu plným proudem drala šťavnatá vůně pečených sobů, a jak se tak krčil k zemi, dosud s onou vlčí opatrností, jíž ho naučila Šedka, muži s dlouhými bidly strhli obrovské pečeně stranou, až hlučně žuchly do rozbředlého sněhu kolem ohňů. Jediným mocným náporem se horda divoce rozjařených hodovníků vrhla s tasenými noži kupředu a za nimi se hnala jedna vrčící hromada psů.
Rázem zapomněl Kazan na Šedku, zapomněl na všechno, co ho naučil člověk i život v divočině, vyrazil a jako šedivý šíp letěl přes světlinu.
Psi se hrnuli zpátky, když k nim doběhl, protože půl tuctu faktorových zřízenců je švihalo přes hlavu dlouhými pletenými biči ze sobích střev. Prudkým palčivým šlehem se žíla biče zasekla jednomu eskymáckému psu do plece, a jak po žíle chňapl, jeho tesáky zasáhly Kazanovo stehno. S rychlostí blesku mu Kazan rafnutí oplatil a v příštím okamžiku se čelisti obou psů srazily. A v dalším okamžiku byli oba na zemi a Kazan visel eskymáckému psu na hrdle.
S křikem se k nim vrhli muži. Znovu a znovu protínaly jejich biče vzduch jako nože. Jejich rány dopadaly na Kazana, který byl navrchu, a jak cítil ty palčivé bolestné šlehy nelítostných bičů, náhle ho zalil prudký příval vzpomínek na dávné doby - na doby klacku a biče. Zavrčel. Zvolna popouštěl sevřené hrdlo eskymáckého psa.
A vtom se z té tlačenice psů a mužů vynořil jiný muž - s klackem!
Ten dopadl Kazanovi na hřbet a síla úderu ho porazila, až se svalil na bok do sněhu. A už se klacek zdvihal nanovo. Za klackem byla tvář - surová, ohněm zrudlá tvář. Byla to podobná tvář jako ta, která kdysi Kazana vyhnala do pustiny, a když klacek znovu dopadal, Kazan se uhnul plné tíze úderu a tesáky mu zasvítily jako nože ze slonoviny.
Klacek se zdvihl potřetí, a tentokrát zachytil Kazan ránu ve vzduchu a jeho zuby rozdrásly muži ruku od lokte až po zápěstí.
"Proboha!" zaječel muž,,bolestí, a jak se Kazan řítil k lesu, zahlédl záblesk. To se zatřpytila hlaveň pušky. Následoval výstřel. Něco jako řeřavý uhlík přeběhlo Kazanovi po stehně a hluboko v lese se zastavil, aby si olízal palčivou rýhu, kde kulka projela právě dost hluboko, aby mu z masa sedřela proužek kůže a srsti.

kniha o psovi

Na vyčištěné mýtině uprostřed světliny stály velké hranice suchých polen a ve středu všeho se tyčilo osm třímetrových stromových pahýlů nahoře rozvidlených. A od jedné vidlice na druhou ležel statný smrček zbavený kůry a na každém
tom smrčku byl jako na rožni napíchnut jeden ulovený sob připravený k pečení vcelku nad žárem ohně rozdělaného pod ním.
Za soumraku dal Williams podpálit ohně, a když plameny vyšlehly vysoko do tmavé noci, sám osobně zanotoval první z oněch drsných, neumělých zpěvů severských krajů - píseň lovců sobů:
Hoj, karibú-ú-ú, karibú-ú-ú,
peč se nad plamenem
až pod samým nebem, hoj, velký, bílý karibú-ú-ú!
"A teď," vykřikl, "všichni najednou!" A rozníceni jeho elánem, obyvatelé lesů se probrali ze svého kolikaměsíčního zamlčení a píseň se divě rozběsnila řevem, který se nesl až k obloze.

DVĚ MÍLE NA JIHOZÁPAD DOLEHL TENTO PRVNÍ
hromový výbuch lidského hlasu k uším Kazana a Šedky i čtyř saňových psů bez pána. A spolu s hlasy lidí pak uslyšeli i rozčilené vytí psů. Saňoví psi se dívali ve směru přicházejících zvuků a neklidně poťapkávali a kňučeli. Kazan stál několik okamžiků jako vytesaný z kamene. Potom otočil hlavu a jeho první pohled platil Šedce. Ta se zatím odploužila na pět kroků dozadu a ležela přikrčená pod hustými větvemi jedlového mlází. Tělem, nohama i krkem byla přitisknuta do sněhu. Ani nehlesla, ale pysky měla vyhrnuté a zuby jí bíle svítily. Kazan přiklusal dozadu k ní, očichával jí slepou tvář a kňučel.
Ale Šedka se stále nehýbala.
Vrátil se znovu ke psům a rozevřel čelisti a s cvaknutím je zase sklapl. Ještě zřetelněji k nim dolehl divý ohlas karnevalu a čtyři saňoví psi se Kazanovým vůdcovským postavením nedali již déle zadržet - svěsili hlavu a jako stíny se odplížili směrem ke stanici. Kazan váhal a vybízel Šedku. Na Šedčině těle se však nepohnul ani sval. Byla by ho 126
127
následovala vstříc ohni, ale nikoli vstříc člověku. Jejím uším neušel ani hlásek. Slyšela rychlý dopad Kazanových tlap, jak od ní odchází. V příštím okamžiku věděla, že je pryč. Tehdy - a teprve tehdy - zdvihla hlavu a z měkkého hrdla jí uklouzlo teskné zaskučení. To bylo její poslední zavolání na Kazana. Ale silněji než volání tepalo Kazanovou vznícenou krví volání člověka a psa. Saňoví psi byli již daleko, daleko před ním a Kazan chviličku zběsile pádil, aby je dohonil. Potom ponenáhlu běh zpomaloval, až pouze klusal, a po dalších sto metrech se zastavil.
Ani ne na míli daleko viděl světlinu, kde plameny velkých ohňů rudě barvily oblohu.
Zadíval se dozadu, neběží-li Šedka za ním, a potom klusal dál, až narazil na zřetelnou a tvrdě uježděnou stezku. Byla udusaná šlépějemi lidí i psů a před několika dny po ní odvlekli dva z čerstvě ulovených sobů. Konečně doběhl k prokleštěnému pásu lesa, který vroubil světlinu, a v očích mu zaplápolala zář plamenů. Změť zvuků, která k němu teď doléhala, mu žhnula v mozku jako oheň. Slyšel zpěv a smích mužů, vřískavý křik žen a dětí, štěkot a vrčení a potyčky sta psů. Chtělo se mu rozběhnout a přidat se k nim, znovu se stát účastníkem toho světa, kam kdysi patříval. Metr za metrem se plížil prořídlým lesem, až dorazil na kraj světliny. Tam se zastavil ve stínu smrku a díval se na život, jakým kdysi sám žil, toužebně rozechvělý, a přece zase v tom konečném rozhodném okamžiku na vážkách. Sto kroků před ním se hemžil rozdivočelý kruh lidí, psů a ohňů.

kniha o psovi

,.
Šedku pronásledoval ustavičný strach. Ve své slepotě věděla, že kolem dokola je obklopuje hrozba lidí. Událost, k níž se schylovalo, stále víc a víc přestávala v Kazanovi budit strach a nabádat ho k ostražitosti. Třikrát v tom týdnu uslyšel lidské výkřiky - a jednou slyšel smích bílého muže a štěkot psů, když jim jejich pán-házel denní dávku ryb. Ve vzduchu zachytil Štiplavý pach táborových ohňů a jedné noci zaslechl z velké dálky úryvek divoké písně a po něm ňafání a štěkot psí smečky. Kouzlo člověka ho pomalu a jistě přitahovalo blíž a blíž ke stanici - dnes míli, zítra dvě míle, ale stále blíž. A Šedka, která bojovala až do konce svůj boj, v němž podléhala, vycítila v tom nebezpečím nabitém ovzduší blízkost oné chvíle, kdy Kazan konečného zavolání uposlechne a ona zůstane sama. Byly to dny velkého ruchu a shonu na stanici kožešinové
společnosti, dny účtování, výdělku a radosti - dny, kdy divočina sem chrlila své poklady kožešin, které společnost zakrátko rozešle do Londýna a do Paříže a dalších evropských hlavních měst. A toho roku tu byl o sjíždějící se obyvatele zájem víc než obvyklý. Zhoubná epidemie natropila strašlivé spousty, a dokud se lovci kožešin nesjeli na stanici a nepřihlásili se k jarní prezentaci, nebylo možno přesně zjistit, kdo zimu přežil a kdo zemřel.
První začali přijíždět Čipevajové a míšenci z jihu se svými smečkami bastardských psisek, sehnanými poblíž hranic civilizace. Krátce po nich přibyli lovci ze západních pustin a přiváželi s sebou hory sobích kůží a bílých liščích kožešin a celé voje dlouhonohých mackenzijských huňáčů s velkými tlapami, kteří táhli jako koně a kňourali jako vyplácená štěňata, když se na ně vrhli severští nebo eskymáčtí psi.
Z končin ležících blízko u Hudsonova zálivu přijížděly smečky zuřivých labradorských psů, nikdy nikým nepřemožených, leda smrtí. Přibíhalo jedno spřežení malých žlutých a šedivých eskymáckých psů za druhým, spřežení za spřežením s tesáky stejně hbitými jako ruce a mokasiny

jejich černých a rychlonohých pánů, a utkávalo se s mnohem většími a tmavšími malemuty od Athabasky. Ze všech stran se sjížděli nepřátelé všech těchto smeček zuřivých severských psů a rvali se, chňapali a vrčeli ve své hluboce zakořeněné krvelačnosti a vraždychtivosti, zděděné po vlčích předcích.
V boji tesáků nebylo oddechu, nebylo přestávky. Začal hned s prvními přibylými zvířaty. Trval od úsvitu přes celý den a večer kolem táborových ohňů pokračoval. Půtkám mezi psy a mezi muži a psy nebyl nikdy konec. Sníh byl potřísněný stružkami a kalužemi krve a její pach vzněcoval plemena blíže spřízněná s vlky k ještě větší zuřivosti.
Každý den i noc se bojovalo půl tuctu zápasů až do smrtelného konce. Smrtí postižení byli hlavně bastardi z jihu - míšenci taračů, dog a ovčáků - a osudně pomalí huňáči mackenzijští. Kolem stanice stoupal dým stovky táborových ohňů a kolem těchto ohňů se kupily ženy a děti lovců.
Když sníh sešel natolik, že již nebyl pro saně sjízdný, faktor Williams zjistil, že se mnoho lovců nedostavilo, a později jejich účty ve svých obchodních knihách škrtl, protože věděl, že se stali obětí epidemie. Konečně se přiblížil večer velkého karnevalu. Na tuto poloroční slavnost se ženy, děti i muži těšili již týdny a měsíce. V desítkách lesních srubů, v černě zakouřených indiánských stanech, ba i v ledových chatrčích malých Eskymáků posilovala vyhlídka na tuto noc bouřlivých radovánek chuť do života a dodávala mu říz. Bylo to velké posvícení - zábava, kterou společnost dvakrát do roka pořádala pro své lidi.
Toho roku si dal faktor, aby přehlušil vzpomínky na epidemii a smrt, na přípravách k slavnosti neobyčejně záležet. Jeho lovci zabili čtyři tučné soby.

kniha o psovi

Ale již dlouho byl odloučen od života, jakým kdysi žil, a volání krve ho přimělo, že na nějaký čas zapomněl. A jedině Šedka s oním zázračným instinktivním nadsmyslem, který jí příroda dávala za ztracený zrak, předvídala konec, k němuž ho to zavádí. Každým dnem teplota vytrvale stoupala, až když slunce hřálo nejtepleji, sníh začal slabounce roztávat. To bylo čtrnáct dní po souboji u mrtvého losa. Ponenáhlu se smečka stáčela stále k východu, až se nakonec octla padesát mil na východ a dvacet mil na jih od starého domova pod vývratem. Víc než kdy jindy začala nyní Šedka toužit po jejich starém doupěti pod padlými kmeny. Poznovu s prvními přísliby jara dýchajícími ze - slunečních paprsků a ze vzduchu přicházel totiž rovněž - podruhé v jejím životě - příslib brzkého mateřství. Ale všechny její snahy odvést Kazana zpátky byly marné a přes její odpor se v čele své smečky zatoulal každý den o kousek dál na východ a na jih. Pud nabádal čtyři saňové psy, aby se ubírali tím směrem. Nesrostli ještě s divočinou natolik, aby si odvykli nezbytné společnosti člověka, a v tom směru žil člověk. V tom směru, a nyní již nikoli daleko od nich, byla stanice Společnosti Hudsonova zálivu, jejíž pravomoci podléhali oni i jejich zemřelý pán.
To Kazan nevěděl, ale jednoho dne se událo něco, co znovu vzkřísilo vidiny a touhy, které jen ještě víc rozšířily propast mezi ním a Šedkou.
Doběhli na vrchol jednoho hřebene, když vtom je něco zarazilo. Byl to mužský hlas, který vřískavě volal ono dávné slovo, jež kdysi tak často rozněcovalo krev v žilách i Kazanovi: "M'húš! nťhúš! nťhuš!" A s hřebene shlíželi dolů na otevřenou rovinu pláně, kde před saněmi klusalo spřežení šesti psů a vzadu vedle nich utíkal muž a při každém druhém kroku je pobízel oním voláním nťhúš! m'húš! m'húš!
Roztřesení a nerozhodní stáli čtyři severští psi a vlčák na hřebeni a za nimi se krčila Šedka. Nepohnuli se, dokud muž a psi se saněmi nezmizeli, a potom seběhli dolů ke stopě a kňučivě a vzrušeně ji očichávali. Jednu dvě míle ji sledovali a Kazan a jeho druzi klusali nebojácně přímo v brázdě, kdežto Šedka zůstávala pozadu a běžela na

dvacet metrů vpravo od nich, jak jí čerstvý lidský pach horečně proháněl krev mozkem. Jedině láska ke Kazanovi _ a víra, kterou v něho dosud měla - ji udržela tak blízko.
Na kraji slatiny se Kazan zastavil a odbočil od stopy. Vedle nové touhy, jež v něm stále sílila, v něm dosud tkvěla ona stará nedůvěra, kterou nic nedokázalo docela vymýtit - nedůvěra, kterou zdědil se svou Čtvrtinou vlčí krve. Šedka radostně zakňučela, když Kazan zahnul do lesa, a přiběhla k němu tak blízko, že se ramenem otírala o rameno jeho, jak tak spolu klusali bok po boku. Potom rychle přišla doba rozbředlého sněhu, obleva. A rozbředlý sníh znamenal jaro - a vyprázdnění divočiny od všeho lidského života.
Kazan a jeho druzi začali brzy větřit přítomnost i pohyb
tohoto života. Byli nyní ani ne třicet mil od stanice.
V okruhu sta mil na všechny strany kolem nich se tam
sjížděli trapeři se svým úlovkem kožešin z konce zimy.
Z východu i ze západu, z jihu i ze severu všechny stopy
vedly ke stanici. Smečka se octla v jejich síti. Po celý
týden neuplynul jediný den, aby nepřešli čerstvou stopu,
ba někdy dvě i tři.

kniha o psovi

Obrovský pes ztratil tím nárazem půdu pod nohama. Na jeden osudný okamžik se svalil na bok a v tom okamžiku se na něj také jeho čtyři saňoví druzi vrhli. Všechna jejich nenávist nastřádaná za týdny a měsíce, v nichž je ten
vůdce s dlouhými tesáky zastrašoval a týral v postraňcích, se na něj teď soustředila a bývalí druhové ho doslova roznesli v zubech.
Kazan pyšně přiklusal po bok k Šedce a ta si mu s radostným zakňučením položila hlavu na krk. Dvakrát pro ni už svedl boj na život a na smrt. Dvakrát zvítězil.
A při Šedčině slepotě se její duše - měla-li jakou - jásavě povznášela k chladné šedé obloze a její hruď, přitisknutá ke Kazanově pleci, se dmula, když naslouchala skřípotu a chroustání zubů v mase a kostech nepřítele, kterého přemohl její pán a vládce.


NÁSLEDOVALY DNY HODOVÁNÍ NA ZMRZLÉM mase starého losa. Marně se Šedka pokoušela odlákat Kazana pryč do lesů a slatin. Teplota den ze dne stoupala. Už bylo co lovit. A Šedka toužila být sama - s Kazanem. Ale u Kazana - jako u většiny mužských tvorů - vůdcovství a moc vyvolávaly nové pocity. A byl nyní vůdcem psí smečky, jako kdysi býval vůdcem mezi vlky. Nejen že teď po jeho boku klusala Šedka, ale táhli se za ním i ti saňoví psi. Znovu zažíval onu vítězoslávu a zvláštní vzrušení, které mu již téměř sešlo z paměti, a pouze Šedka, v té věčné noci své slepoty, se strašlivým neblahým tušením vyciťovala nebezpečí, do něhož by ho mohlo jeho nově nabyté vladařství zavést.
Po tři dny a po tři noci zůstali v blízkosti mrtvého losa, hotovi ho bránit proti komukoli jinému, a přesto každým dnem a každou nocí jejich bdělost při střežení ochabovala. Pak přišla čtvrtá noc, kdy zadávili mladou laň. Kazan tu štvanici vedl a vzrušen vědomím, že za sebou má smečku, poprvé nechal svou slepou družku pozadu.

Když svou kořist dohnali, byl první, kdo skočil po jejím měkkém hrdle. A ostatní se neodvážili žrát dříve, dokud z laně nezačal rvát maso on. Byl pánem.
Mohl je pouhým zavrčením odehnat. Zablýskal-li svými tesáky, schoulili se bázlivě na břicho do sněhu. Kazanovu krev rozpalovala divá dravá radost - a vzrušení a nadšení, jež pramenily z vědomí nově nabyté moci, zaujímaly každým dnem maličko víc místo Šedky. Ta k nim dorazila půl hodiny po stržení a v jejích štíhlých nohách už nebylo tolik pružné čilosti, ani ve sklonu jejích uší a v držení hlavy tolik šťastné spokojenosti. Z laně toho mnoho nesnědla. Slepou tvář ustavičně obracela, směrem ke Kazanovi.
Ať se hnul kamkoli, stále ho sledovala svýma nevidomýma očima, jako kdyby od něho každým okamžikem očekávala to staré znamení, které jí dříve dával - onen hluboký hrdelní tón, jímž ji tak; často volával, dokud spolu byli v divočině sami.
S Kazanem, jakožto s vůdcem smečky, se děla zvláštní změna. Kdyby jeho druzi bývali vlci, nebylo by bylo pro Šedku těžké ho od nich odlákat. Ale Kazan byl mezi svými, mezi vlastním plemenem. Byl pes. A oni byli také psi.
Ohně, které již vyhasly a přestaly ho hřát, najednou v jeho nitru vzplanuly nanovo.
V jeho soužití se Šedkou ho dosud skličovala jedna věc, která ovšem nikdy nemohla skličovat ji, a to byla osamělost. Příroda ho stvořila v té podobě, která si žádá společnost - ne tvora jednoho, ale mnohých. Zplodila ho proto, aby si všímal a poslouchal rozkazů lidského hlasu. K lidem ponenáhlu pojal nenávist, ale ke psům - svému plemenu - prostě nedílně patřil. Se Šedkou byl až dosud šťastný - šťastnější, než kdy vůbec byl ve společnosti lidí i svých pokrevných bratří.