Potřeba živin

U nás nejsou žádné jednotné tabulky – vychází se z různých zdrojů
Velká Británie – Centrum pro výživu psů a koček ve Walthamu – věnuje se výzkumu v oblasti výživy obou druhů – z jejich výsledků vychází i americká NRC
NRC (National Research Council) – vydává nutriční doporučení pro psy a kočky: Nutrient Requirements of Dogs, Nutrient Requirements of Cats – obsahují i tabulky potřeby živin a energie
AAFCO (Association of American Feed Control Officials) - doporučení maximálního a minimálního obsahu živin v komerčních krmivech

Chrup

– umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat, polykají velké kusy potravy.
Žaludek – zvláště u psa relativně velký, dobře roztažitelný, umožňuje přijmout najednou velké množství potravy – proto dospělým psům stačí krmení 1x denně, kočka naproti tomu přijímá krmivo víckrát za den po menších množstvích.
Žaludeční šťáva obsahuje velké množství HCl – ničí bakterie (menší citlivost k bakteriálním infekcím z krmiva).
Pes je schopný přijímat živiny i z krmiv rostlinného původu, kočka je obligátní masožravec. Na rozdíl od psa vyžaduje v potravě některé esenciální živiny, které jsou přítomné pouze v krmivech živočišného původu. Jsou to především taurin, kyselina arachidonová a vitamín A.

Výživa psů

1) Trávení
Pes i kočka jsou masožravci – trávicí systém je přizpůsobený ke zpracování a efektivnímu využití potravy živočišného původu.
Trávicí trubice masožravců je relativně krátká – u psa se domestikací poněkud prodloužila, takže pes získal schopnost trávit do určité míry i krmiva rostlinného původu. Potrava u masožravců prochází trávícím ústrojím poměrně rychle – vyžadují kvalitní, dobře stravitelná krmiva, chybí schopnost využití vlákniny z rostlinných krmiv.

Pamlsky ho nechávají chladným

Jestliže pes patří k jedincům, které nechává pohled na pamlsek zcela chladnými, musíme se věnovat hře na kořist s hračkou. Tato hra sice neuspokojí kořistnický pud psa stejně dobře jako stravitelná kořist, ale i tato metoda má své výhody.
Ke hře na kořist se hodí oblíbené hračky psa nebo nové hračky, jež mohou vzbudit jeho zájem. Průběh hry na kořist je stejný jako u varianty s pamlskem. Hračku hodíme dostatečně daleko a psovi vydáme povel „Hledej!“, nebo hračku kutálíme po zemi.
Použití hračky může následovat samozřejmě také po jiném řádně provedeném povelu – například po úspěšném splnění povelu „Ke mně!“

Hry na kořist jako odměna

Hry na kořist lze také s výhodou používat jako odměnu – například v případech, kdy pes spořádaně poslechl povel „Ke mně!“ Jakmile pes stojí před svým majitelem a hledí na něj s očekáváním, ukáže mu majitel pamlsek a odhodí ho nebo ho nechá rychle odkutálet. Současně vydá majitel povel „Hledej!“ a povzbudí tak psa, aby se vydal za pamlskem.
Psi se silně vyvinutým loveckým pudem reagují zpravidla s nadšením, pokud je během procházky povzbuzujeme veselou hrou na kořist. Mají velkou radost z toho, že si mohou část své denní porce ulovit. Hra na kořist uspokojuje jejich vrozené pudy a snižuje také pravděpodobnost, že se psi pustí nekontrolovaně za skutečnou živou kořistí.

Jak udržet psa v klusu

Během každodenních procházek bychom měli hru na kořist několikrát zopakovat. Pak bude procházka pro psa podstatně zajímavější, pestřejší – a pes se také bude více pohybovat. A konečně – má tak možnost odpracovat si část své každodenní porce a současně spálit více kalorií. Hra na kořist s pamlskem proto nemívá (a samozřejmě ani nesmí mít) za následek otylost. Vyžaduje-li to postava psa, prostě mu s pravidelným jídlem podáváme trochu menší porce a tím mu vyrovnáme vyšší příděl kalorií pocházející z pamlsků.

Na lovu pamlsků

Třebaže se o používání pamlsků při výchově psů vedou určité sporty, používáme-li pamlsky správně, mohou nám podstatně usnadnit jednání se psem a pomoci nám v poměrně krátké době dosáhnout pozoruhodných výchovných výsledků.
Metoda výchovy založená na pamlscích, jež se přímo nabízí pro hry na kořist, má pomoci lépe fixovat psa na jeho majitele a umožnit psa lépe využívat. Pes hledající kořist více používá svůj mozek i svaly.
Při hře na kořist se nabízejí pamlsky, jež se mohou dobře kutálet po zemi. Pohled na pamlsek, který se kutálí pryč, je pro většinu psů nesmírně vzrušující a snadno probudí jejich dřímající kořistnický pud. Psi se hodní za „prchající kořistí“, šikovně ji chytají a polykají ji s nesmírným potěšením.

Skutečná kořist je poživatelná

Pamlsky jsou v podstatě stejně vhodnou náhradou kořisti jako hračky. Podstatný rozdíl mezi oběma těmito alternativami ovšem tkví v tom, že pamlsek slouží k potravě, zatímco hračky jen k nadšenému žvýkání nebo přenášení.
Význam kořisti pro psa se nám ozřejmí, podíváme-li se znovu na jeho příbuzné vlky a volně žijící psy, třebaže se psovi domácímu již poněkud odcizili. Vydají-li se psovité šelmy za kořistí, jsou žádostiví toho, aby utišili svůj hlad nebo aby zajistili dostatečný přísun potravy pro své potomstvo. Pro jejich jednání je proto významným podnětem jejich žaludek. Úspěšný lov korunuje skolení a pozření kořisti. Bez chutného hodokvasu na konci lovu by byla jakákoliv tělesná námaha zcela zbytečná.
U dobře živených rodinných psů spočívá kořistnický pud na poněkud odlišném mechanismu. Psa zpravidla nepobídne kručící žaludek, ale prostě jen radost z lovu. Psi orientovaní na potravu ovšem zcela samozřejmě cítí při pohledu na pamlsek nezkrotnou touhu. A právě to lze při výchově psů dokonale využít.

Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.

Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace – jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.

Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí.

Moderní medicína dokládá,

že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti – schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů.

Lykantropie

však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem.

Známé

jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí (»velmi netradiční« bylinné koupele čachtické paní představíme v některém z příštích čísel REGENERACE). Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.

LYKANTROPIE POHLEDEM VĚDY

Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.