Dým se pomalu rozptýlil. Vítr se znovu otočil a přinášel nyní od severozápadu chladný a svěží vzduch. První ze všech se zpátky do lesa, jehož už nebylo, opatrně odplížil rosomák, ale když z písčité výspy odcházeli Šedka s Kazanem, dikobrazi byli ještě stále svinuti do klubíčka. Pustili se proti proudu řeky, a než se snesla noc, měli od žhavého popela a hořících oharků rozbolavělé nohy. Měsíc byl tu noc divný a zlověstný, jako krvavá skvrna stříknutá na oblohu, a po dlouhé mlčenlivé hodiny se neozvalo ani zahoukání sovy, aby ohlásilo, že dosud existuje život tam, kde ještě včera byl ráj divoké zvěře. Kazan věděl, že není co lovit, a proto po celou noc putovali dál. S rozedněním dorazili k úzkému močálu táhnoucímu se podél břehu řeky. Tam si bobři vystavěli hráz a Kazan se Šedkou mohli přejít do zeleného kraje na druhé straně. Ještě další den a další noc putovali k západu, až došli do kraje hustě zarostlých močálů a lesů v Povodí. A zatímco Kazan a Šedka přicházeli od východu, od západu ze stanice Společnosti Hudsonova zálivu přicházel štíhlý snědý francouzský míšenec jménem Henri Loti, nejvyhlášenější lovec rysů v celém výsadním území Hudsonské společnosti.
Pátral po "znameních" a v Povodí jich nacházel hojnost. Byl to ráj zvěře a oplýval tisíci sněžných králíků. Proto tam byl hojný i rys a Henry si vystavěl svou loveckou boudu a potom se vydal zpátky na stanici, ,aby vyčkal, až napadne první sníh, a pak se tam vrátil se svým spřežením, zásobami a pastmi.
A od jihu se v touž dobu po kánoi i po stezkách pomalu nahoru prodíral mladý vědec zoolog, který sbíral materiál ke knize Rozumové myšlení divokých zvířat. Jmenoval se Pavel Weyman a měl domluveno, že část zimy stráví s míšencem Henrim Lotim. Přinášel si s sebou spoustu papíru, kameru a fotografii dívky. Jedinou jeho zbraní byl kapesní nůž. Kazan se Šedkou si zatím našli domov, který hledali, v husté slatině asi pět nebo šest mil od srubu, který si vystavěl Henri Loti.

Slyšeli již vzdálené hučivé burácení požáru. Před ním prchala všechna zvěř. Losi, sobi a jeleni se vrhali do hluboké vody obou řek a plavali do bezpečí na protějším břehu. Na bílý písčitý výběžek se těžce vyvalila velká černá medvědice s dvěma medvíďaty, a i ta medvíďata se pustila do vody a snadno přeplavala. Kazan je pozoroval a kňučel na Šedku.
A pak se na bílý písčitý jazyk hrnula ostatní zvířata, která se bála vody stejně, jako se jí bála Šedka: velký tučný dikobraz, mrštná malá kuna, rosomák, který čenichal v povětří a kňoural jako dítě. Zvířat, která neuměla nebo nechtěla plavat, bylo na počet třikrát víc než těch druhých. Stovky malých hranostajů se hemžily po celém břehu jako myši a jejich pištivé hlásky ustavičně kvikaly; lišky pobíhaly hbitě po březích a


hledaly nějaký strom nebo vyvrácený kmen, který by jim posloužil jako most přes vodu; rys zlostně vrčel čelem k ohni. A Šedčino rodné plemeno - vlci - se neodvažovali šlápnout hlouběji než ona.
Zmáčený, že z něho jen crčela voda, udýchaný a napůl udušený horkem a kouřem, přiběhl Kazan po bok k Šedce. Nablízku jim zbývalo pouze jediné útočiště, a to byla ta písečná výspa. Vybíhala asi na padesát stop do řeky. Chvatně k ní vedl svou slepou družku. Když hustým mlázím docházeli k řečišti, něco je oba zastavilo. K nozdrám se jim donesl pach nepřítele vražednějšího než oheň. Tu písečnou výspu si již zabral rys a krčil se na jejím nejzazším konci. Tři dikobrazové se dovlekli na samý kraj vody a leželi jako klubka a zježené ostny jim chřestily napětím. Rosomák prskavě syčel na rysa. A rys, s ušima sklopenýma dozadu, pozoroval Kazana a Šedku, kterak zahajují vpád na písečnou výspu. Věrná Šedka kypěla bojechtivostí a s vyceněnými tesáky poskočila po Kazanově boku kupředu na jednu čáru s ním. Kazan ji hněvivým chňapnutím zahnal zpátky a Šedka zůstala stát a jen se třásla a kňučela, zatímco on postupoval.

V každou jinou dobu dlela mu po boku. Když si nyní již na slepotu zvykla, doprovázela ho dokonce i na jeho lovech, dokud nenarazil na zvěř a nepustil se za ní. Tu pak na něho čekávala. Kazan obyčejně lovil velké sněžné králíky. Ale jednoho dne uštval a zadávil koloucha. Kořist byla příliš těžká, aby ji dovlekl k Šedce, a vrátil se tedy na místo, kde na něho čekala, a dovedl ji k hodům. Jak léta přibývalo, stávali se po mnoha stránkách stále nerozlučnějšími a nerozlučnějšími, až konečně všechny jejich stopy, křižující celou divočinu, byly vždycky dvojité a nikdy jednoduché a běžely vždycky spolu a nikdy zvlášť.
Pak přišel ten velký požár.
Šedka zvětřila jeho pach, když byl ještě dva dny na západ. Ten večer zacházelo slunce v sinavém mraku. Měsíc, doplouvající na západ, krvavě zrudl. Když tak zapadal za divočinou, říkali mu Indiáni Krvácející měsíc a ovzduší pro ně bylo plno zlých znamení.
Celý příští den byla Šedka neklidná a k polednímu zachytil Kazan v povětří předzvěst, kterou ona vycítila o mnoho hodin dříve než on. Pach ustavičně sílil a vpolou odpoledne zastírala slunce kouřová clona. Útěk vší divoké zvěře z trojúhelníka lesů mezi soutokem řek Pipestone a Cree by byl začal již tehdy, nebýt toho, že se vítr otočil. To byl osudný obrat. Požár se hnal od jihozápadu. Potom vítr přeskočil přímo na východ a odnášel dým s sebou - a v té krátké úlevné přestávce všechna zvěř v trojúhelníku mezi oběma řekami čekala. To poskytlo požáru čas, aby se rozvinul do šíře a zachvátil celou základnu trojúhelníka, a tím i odřízl poslední cestu k útěku z lesa.
Pak se vítr otočil znovu a požár se hnal k severu. Ze špičky trojúhelníka se tím stala smrtelná past. Po celou noc se jižní obloha stápěla v sinavé záři a ráno již žár a kouř a popel přímo dusily.
Šílený strachy, hledal Kazan marně nějakou možnost útěku. Ani na jediný okamžik neopustil Šedku. Bylo by pro něho bývalo hračkou přeplavat kteroukoli z obou řek,
protože byl ze tří čtvrtin pes. Ale Šedka couvala a bázlivě se zdráhala, jen pocítila trochu vody na tlapkách. Jako všichni z jejího plemene, raději hleděla vstříc ohni a smrti než vodě. Kazan ji pobízel. Aspoň desetkrát skočil do vody a odplaval na řeku. Ale Šedka se nepustila dál, než kde se stačila brodit.

pokud neutíkal tuze rychle. Běžela po jeho boku, dotýkajíc se ho plecí nebo čenichem, a Kazan se naučil nehnat se skokem, nýbrž klusat. Velmi brzy poznal, že pro Šedčiny tlapky musí volit nejschůdnější stezky. Když přišli k místu, které musili zdolat skokem, strčil do Šedky čenichem a zakňučel, a Šedka se zastavila, nastražila uši a - poslouchala. Potom Kazan skočil a Šedka porozuměla, jakou vzdálenost má překonat. Vždycky skočila o kus dál, což byla chyba prospěšná. Po jiné stránce, a to způsobem, který jim měl v budoucnu mnohokrát dobře posloužit, se ponenáhlu stala platnější pomocnicí Kazanovou, než byla dříve. Čich a sluch u ní plně zaujaly místo zraku. Každým dnem se u ní tyto smysly vyvíjely víc a víc a zároveň se u obou také vyvíjela ona němá řeč, kterou mohla Kazanovi sdělovat, co čichem nebo sluchem objevila. Kazan si osvojil podivný zvyk vždycky se na Šedku zahledět, kdykoli se zastavili, aby naslouchali nebo větřili.
Po boji na Sluneční skále zavedl Kazan svou slepou družku do husté skupinky smrků a balzámových jedlí dole u řeky a tam zůstali až do začátku léta. Celé týdny chodil Kazan den co den ke srubu, kde dříve bývala Jana a děťátko - a muž. Dlouho tam chodil pln naděje a vždycky pátral ve dne jako v noci, nespatří-li tam nějakou známku života. Ale dveře nebyly nikdy otevřené. Prkna a zápory na zabedněných oknech zůstávaly stále netknuté. Z hliněného komína nikdy nevystupoval pramínek kouře. Cestička začala zarůstat trávou a šlahouny plevele. A onen pach, pokud tam Kazan mohl nějaký vůbec ještě vycítit - pach člověka, té ženy a děťátka - ustavičně slábl a slábl.
Jednoho dne našel pod jedním ze zatarasených oken droboučký dětský mokasínek. Byl starý a unošený a od sněhu a deště zčernalý, ale Kazan si k němu lehl a dlouho tak zůstal ležet, zatímco malá Janinka - tisíce mil daleko - si hrála s podivnými hračkami civilizace. Potom se vrátil k Šedce pod husté smrky a balzámové jedle. Srub byl jediné místo, kam s ním Šedka nikdy nešla.