Pátou noc se rys vracel, došel k vývrati, dal se zlákat až přímo k návnadě a ostré zuby ocelové pasti mu nemilosrdně sevřely pravou zadní nohu. Kazan a Šedka klusali lesem asi o čtvrt míle stranou, když zaslechli řinčení ocelového řetězu, jak se rys snažil vyškubnout. O deset minut později stáli ve vchodu do jeskyně pod vývratí. Byla bílá jasná noc tak ozářená nesčetnými třpytivými
hvězdami, že by při jejich světle byl mohl lovit i sám Henri. Rys se zatím vyčerpal a ležel schoulený na břiše, když se Kazan a Šedka objevili. Boj zahájil Kazan, kdežto Šedka jako obyčejně čekala vzadu. Hned v první nebo druhé z těchto bitek v pásmu pastí by Kazana pravděpodobně nebylo minulo rozpárání břicha nebo prokousnutí krční žíly, kdyby ta zuřivá kočka bývala volná. V otevřeném boji pro něho byl rys protivníkem nad jeho síly, třebaže největší z nich měli o deset liber menší váhu než on. Na Sluneční skále ho zachránila náhoda. Na písčité výspě mu zase k vítězství nad rysem dopomohla Šedka spolu s dikobrazem. A na Henriho lovecké trati mu zase spojencem byla past. I když měl nepřítele takto spoutaného, odvažoval se Kazan velmi mnoho. A ještě víc než kdy předtím se odvažoval, když napadl rysa pod vyvráceným stromem.
Kočka byla starý zkušený bojovník, šest nebo sedm let stará. Drápy měla na pět čtvrtí palce dlouhé a zahnuté jako turecká šavle. Obě přední nohy a levou zadní měla volné, a když se k ní Kazan blížil, stahovala se zpátky, takže se jí řetěz pastí skládal volně pod tělem. Na tom místě nemohl Kazan použít své staré taktiky, totiž obcházet kolem lapeného nepřítele tak dlouho, dokud se rys do řetězu nezamotal nebo si ho tak zkrátil a zkroutil, až už vůbec nemohl skočit. Musel rysa tentokráte napadnout čelo proti čelu, a také se na něj náhle vrhl. Srazili se plec na plec.
Kazanovy špičáky chňaply po rysově hrdle, a chybily se. Než mohl chňapnout znovu, hrábl rys bleskurychle svou volnou zadní nohou, a i Šedka slyšela páravý zvuk, když jeho drápy roztrhly maso.

Bylo
to u velké vývrati nějakých deset patnáct stop vysoké, jejíž silné větve na jednom místě vytvořily jakousi jeskyni, ze tří stran uzavřenou téměř neprostupnými stěnami. Sníh byl udupaný šlápotami a kolem se povalovaly cáry králičí kůže. Henry zajásal.
"Tak je tedy máme - určitě máme!" zvolal.
Postavil stříšku pro návnadu, nalíčil past a rozhlédl se
bystře kolem. Potom Weymanovi vysvětlil svůj plán.
Chytí-li se rys a ti dva vlci ho sem přijdou rozsápat, boj se
odehraje v uzavřeném prostoru pod vyvrácenými stromy
a oba záškodníci budou musit projít tím jediným otvorem.
A tak Henry nastražil pět menších pastí a dovedně je
ukryl pod listím, mechem a sněhem; všechny byly dost
daleko od stříšky s návnadou, aby je chycený rys při svém
zmítání nemohl sklapnout. .
"Až se budou rvát, skočí vlk semhle a skočí tamhle - a zaručeně se chytí," řekl Henri. "Šlápne vedle jedné, vedle druhé, vedle třetí - ale do některé se určitě chytí." Téhož rána napadlo trochu sněhu a ten celou Henriho práci ještě zdokonalil, neboť zahladil všechny šlépěje a pohltil zrádný lidský pach.
Tu noc přešli Kazan a Šedka ve vzdálenosti necelých sto stop od vývratě a Šedčin ostrý čich vycítil ve vzduchu něco divného a znepokojivého. Upozornila Kazana tím, že se mu přitiskla ramenem k rameni, a potom v pravém úhlu odbočili a drželi se po větru od pásma pastí. Po dva dny a tři studené hvězdnaté noci se u vývrati neudalo nic. Henri věděl proč asi a vysvětlil to Weymanovi. Rys je lovec jako on, a má taky svou loveckou trať, kterou projde asi jednou za týden.

"Je to někde u Montrealu nebo u Quebeku?" ptal se Henri.
Weyman se usmál a vytáhl z kapsy fotografii. Byl to obrázek dívky.
"Ne. Leží daleko na západ, v Saskatchewanu. Před sedmi lety jsem tam jezdíval každý rok střílet stepního kura, kojota a losa. Tenkrát ještě žádný North Battleford nebyl - jenom nádherná prérie, stovky a stovky čtverečních mil prérie. Na řece Saskatchewanu, kde teď leží North Battleford, stávala jediná lovecká bouda, a tam
jsem bydlíval. V tom srubu zůstávala holčička, bylo ji dvanáct let. Chodívali jsme spolu na lov - já tehdy totiž taky zabíjel zvířata. A ta holčička se někdy rozplakala, když jsem něco zabil, a já se jí smál. Pak přišla jedna železnice, a pak druhá, a spojily se blízko srubu, a z ničeho nic vyrostla ze země vesnice. Před sedmi lety, Henri, tam býval jenom ten srub. Před dvěma roky tam žilo osmnáct set lidí. Letos, když jsem projížděl, bylo jich tam už pět tisíc, a ode dneška za dva roky jich tam bude deset tisíc.
Na místě, kde stával ten srub, jsou dnes tři banky s kapitálem čtyřiceti miliónů dolarů a na dvacet mil od města můžete vidět zář jeho elektrických světel. V městě je kolej a fakulta za sto tisíc dolarů, vyšší střední škola, oblastní chorobinec, hasičská stanice, dva kluby, obchodní komora a do dvou let bude mít katedrálu. Jen si to představte - to všechno, kde před pár lety vyli kojoti! Lidé se tam hrnou tak rychle, že město nestačí vést záznamy o jejich počtu. Ode dneška za pět let bude na místě, kde stával ten starý srub, město s dvaceti tisíci obyvateli. A ta holčička ze srubu, Henri - dnes je to už mladá slečna a její rodiče jsou - no, bohatí. Ale na tom mi nesejde. Hlavní je, že si mě na jaře vezme. Kvůli ní jsem přestal zabíjet zvířata, když jí bylo teprve šestnáct. Poslední zvíře, které jsem zabil, byla stepní vlčice a měla štěňata. Elena si jednoho vlčka nechala. Má ho dodnes - ochočeného. Právě proto mám ze všech divokých zvířat nejraději vlky. A doufám, že tihle dva se od vašeho pásma odtoulají živi a zdrávi."
Henri na něho vyvaloval oči. Weyman mu podal obrázek. Byla to dívka s líbeznou tváří a s hlubokýma čistýma očima, a jak si ji tak Henri prohlížel, v koutcích mu zaškubalo.
"Moje Lowaka mi umřela před třemi lety," řekl. "Ta taky milovala divoká zvířata. Ale ti vlci - sacrebleu! Vyženou mě odsud, jestli je neoddělám!" Jednoho dne dostal Henri ohromný nápad. Weyman byl s ním, když přišli na čerstvé rysí stopy.

Vždycky spolu

"Je to jeden velký vlk a jeden menší," pokračoval Henri. "A do rvačky s rysem se vždycky pustí ten velký. To vidím podle sněhu. Mezitím co ten bojuje, menší vlk vyšlape ve sněhu mnoho stop právě z dosahu rysa a potom když rys podléhá nebo už dodělal, přiskočí a pomáhá ho rvát na kusy. To všechno vím podle sněhu. Jenom jednou jsem viděl, kde se ten menší vrhl do zápasu společně s tím druhým, a tehdy bylo kolem plno krve a nebyla to krev rysí. Stopoval jsem ty ďasy podle těch krůpějí celou míli."
Ve dvou následujících týdnech našel Weyman mnoho, co mohl přidat k materiálu, který sbíral ke své knize. Neuplynul ani den, aby někde v pásmu Henriho nalíčených pastí nespatřili stopy těch dvou vlků, a Weyman si všiml - jak mu Henri už vyprávěl - že jejich stopy vedou vždycky dvojitě vedle sebe, spolu, a nikdy jednoduše nebo zvlášť.
Třetího dne přišli k pasti, v níž uvázl rys, a při pohledu 'na to, co z něho zbylo, Henri klel jak francouzsky, tak anglicky, až byl v obličeji celý modrý. Rys byl tak rozervaný, že kožešina byla prakticky bezcenná. Weyman viděl, kde menší vlk seděl na zadku a čekal, mezitím co jeho druh dávil rysa. Neřekl Henrimu všechno, co si myslil. Ale další dny, které následovaly, ho čím dál tím víc přesvědčovaly, že nalezl vskutku dramatický exemplární doklad pro svou teorii. Za onou záhadnou tragédií, která se odehrávala na pásmu nalíčených pastí, se tajil rozum.
Proč ti dva vlci netrhají bobra, hranostaje ani kunu? Proč jejich nesmiřitelná zášť stíhá jedině rysa? Weyman pocítil vzrušení. Miloval divoká zvířata a z toho důvodu nikdy nenosil pušku. A když viděl, jak Henri na
oba ty záškodníky líčí otrávenou návnadu, otřásl se, a když den po dni viděl, že otrávená vnadidla zůstávají netknutá, radoval se z toho. Něco v jeho vlastní bytosti sympatizovalo s hrdinným lupičem, který řádí na pásmu pastí a nikdy se nevyhne boji s rysem. Každý večer si ve srubu zapisoval své myšlenky i objevy toho dne učiněné.
Jednoho večera se zčistajasna obrátil k Henrimu. "To vám to nikdy nepřijde líto, Henri, zabíjet tolik divokých zvířat?" zeptal se. Henri na to otevřel oči a zavrtěl hlavou. "Já jich už zabil tisíce a tisíce," odpověděl. "A tisíce jich ještě zabiju."
"A v téhle severní končině Ameriky je dalších dvacet tisíc právě takových, jako jste vy - a všichni zabíjíte. Zabíjíte už celá staletí, a přece nemůžete život divočiny vyvraždit. Dalo by se říci, že to je válka mezi člověkem a zvířetem. A kdybyste se mohl za pět set let ode dneška sem vrátit, Henri, ještě pořád byste tady našel divoký život. Skorem celý ostatek světa se mění, ale nemůžete změnit tyhle málem neproniknutelné tisíce čtverečních mil hor a slatin a lesů.
Sem se železnice nedostanou a já pro svou osobu za to děkuju pánubohu. Vezměte si například všechny ty obrovské prérie na západ odsud. A vidíte, staré buvolí stezky jsou tam ještě pořád jasné jak na talíři - a přece tam všude vyrůstají města i vesnice. Slyšel jste někdy o North Battlefordu?"

BYL LEDEN, KDYŽ VŮDCE ZE STANICE přivedl Pavla Weymana do srubu Henriho Lotiho v Povodí. Weymanovi bylo asi dva tři roky přes třicet a tak kypěl energií a životem, že si ho Henri od minuty oblíbil. Nebýt tomu tak, mohlo prvních pár dni ve srubu být velmi nepříjemných, protože Henri měl špatnou náladu. Vyprávěl o tom Weymanovi hned první večer, když spolu seděli u železného bubínku, do červena rozpáleného, a pokuřovali si z dýmky. "Je to zatra divná věc," pravil Henri. "Přišel jsem o sedm rysů v pastích - roztrhaní na cucky, jako kdyby nebyli nic víc než králíci rozsápaní liškou. Žádné zvíře - dokonce ani medvěd - ještě nikdy předtím nenapadlo rysa v pasti. To je ponejprv, co to v životě vidím. A jsou roztrhaní tak důkladně, že na stanici za ně nedají ani půl dolaru. Sedm kusů! - To je přes dvě stě dolarů, oč jsem už přišel! Dělají mi to dva vlci. Dva - to vím podle stop
— vždycky dva - a nikdy jen jeden. Sledují pásmo, kde
mám nakladené pasti, a žerou mi králíky, co chytím.
Nevšimnou si bobra, ani norka, ani hranostaje, ani kuny
— ale rysa? Sacré a klatě! Na toho se vrhnou a stáhnou
z něho kůži, jako člověk sčísne listí z větve. Zkoušel jsem už strychnin v jelením loji, a nalíčil jsem pasti a jámy, ale ne a ne je chytit! Vyženou mě odsud, jestli je nelapím, protože jsem si přinesl jenom pět dobrých rysů a sedm mi jich zničili oni."
Henriho bezradnost Weymana podpíchla. Patřil k onomu rostoucímu počtu přemýšlivých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že plemenný lidský egoismus činí člověka slepým k mnoha podivuhodným faktům v živé přírodě. Hodil již rukavici - a to s logikou, která mu získala sluch celého národa - všem těm, kdo věřili, že
člověk je jediný živý tvor, jenž dovede rozumně uvažovat, a že zdravý úsudek a chytrost, projeví-li se u kteréhokoli jiného žijícího stvoření, jsou pouhý instinkt. Fakta, skrývající se za Henriho stýskavým vyprávěním, mu připadala významná, a hovořili o těch dvou divných vlcích až do půlnoci.