Dokonce i o několik dní později,

kdy nás začaly pronásledovat přízraky nemilosrdné ulice, se mě nezbavil, a do toho patří i to, kdy mu Zvonek povídá: „Tak to vypadá, žes přestal vodit psy. Že bys teď pásl chlapečky? Chlapečky pro pány? Tak to ti budeme říkat Kočičkář. Nebo že bys ho měl pro soukromé použití? Vážně teď ojíždíš chlapečky?“
Pořád říkám, že Zvonka jednou někdo zabije jenom proto, aby z něj stáhl kůži a udělal si z ní sklápěcí stříšku, ale Pejskař jen mávl rukou a šel dál, zatímco já na Zvonka dělal přisprostlá gesta. Většina lidí se mě hned zbaví, když si z nich někdo začne utahovat, že jsou na chlapečky, ale Pejskař se ani nenamáhal říct, že jsem jeho kámoš nebo něco takového. Ale taky mě nekrmil po miamsku, což znamená, že jsem neplaval v Bermudském trojúhelníku s prdelí u kotníků, čímž chci říct, že se Pejskař nestyděl za to, že se mnou chodí po ulici, což vám možná nezní jako šestiminutový orgasmus, ale pro mě to bylo jako vánek v srpnu, nežádal jsem o to a nevěřil jsem, že to vydrží, ale dokud to je, bude se mi to líbit.

A tak zatímco jsme čekali, až to děvče padne do Jesseho roztoužené náruče a vezme mu prst, a zatímco jsme dál vymýšleli, jak mě k němu pomalu, klidně a jistě dostat, strávil jsem s Pejskařem spoustu času. Ne, že by to po mně pokaždé chtěl, ale prostě jsem zjistil, že každé ráno kroužím po jeho autobusové trase, dokud ho nepotkám, nebo jím u Bojangla, kam chodí, aby do svých vředy obsypaných orgánů vpravil trochu cajunského kuřete. Dával jsem si pozor, abych mu nelezl na nervy. Nechtěl jsem ho vytočit, protože slavnost jeho hněvu jsem již jednou zažil. Možná by mě nejraději setřásl, ale nic pro to neudělal.

Věděl jsem,

kam Pejskař míří. Měl pravdu, a tak jsem mu to vítězství dopřál a vyklopil pěkně po řadě všechno, co chtěl slyšet. „Mění všechna hesla, všechny zvyky a pořád se dívá přes rameno.“
„A můj plán můžeme pomalu pochovat. Žádný čistý zelený.“
A já jsem poprvé pochopil, proč je tenhle Chodec, tenhle expasák tím pravým pro tento úkol. Nebyl vertikál jako já, neměl háček uvnitř, jako ten jeho polda z kódovacího, a neměl boule pod svetrem, aby mohl sehrát ten holčičí part, ale měl oči v loktech, v uších a kolenou, čímž chci říct, že si všímal všeho, čeho si všimnout mohl, a pak přemýšlel i o nových věcech, které ještě ani postřehnutelné nebyly, a všímal si jich. Svých čtyřicet procent si zasloužil. Dokonce i část z mých dvaceti.

Ale on už byl přede mnou. „S televizním časopisem ti přibouchne dveře před nosem, jestli k nim vůbec přijde. A s tím nabouráním se na kole je tvůj skleněnej mozeček taky vedle. Holka, kterou mám uvnitř a už ho má v práci, to má moc těžký, protože on zrovna není ten hravý typ, takže na něj musí přijít s fakt procítěným divadlem, jako že se rozešla s klukem a on je to jediné rameno, na kterém se může vyplakat, a jeho žena má takové štěstí, že má muže jako je on. Tomu ještě uvěří. Pak se mu najednou před domem nabourá tenhle chlapeček a jemu, protože je paranoidní, začne vrtat hlavou, jestli nepadá nějaký divný déšť, nebo co? Vím, že je paranoidní, protože na takovou úroveň se u fízlů člověk nedostane, když neví, jak za sebou zametat a likvidovat nepřátele dřív, než jim dojde, že tě chtějí dostat. Takže jakmile bude mít jenom chvilkové podezření, že na něj někdo něco šije, co udělá?“

Stačí,

„když budu dělat ztraceného chlapečka v obchodě,“ povídám.
„Co když on zrovna není ten typ, který pomáhá ztraceným chlapečkům?“
„A je snad ten typ, který je nechá bulit?“
„Nevím. Co když je? Co potom? Myslíš, že budeš mít druhou šanci?“
„Takže se ztraceným chlapečkem v obchodě to nepůjde. Můžu se mu před domem nabourat na kole. Můžu mu zkusit prodat televizní časopis.“

To ho usadilo

a musím říct, že jsem to uvítal, protože z toho rozbíjení sklenic, převracení stolů a horkého dechu do tváře mi povolily svěrače. Odstoupil, strčil ruce do kapes a opřel se o zeď. „Vidím, že jsem si vybral toho pravýho hesláka,“ říká, ale neusmívá se, vycházejí z něj pokorná slova, ale oči pokořené nejsou, jeho oči říkají: Nesnaž se mě oblbnout, protože tě mám prokouknutýho, všechny mé vnitřní clony jsou té nejlepší kvality a polarizované tak, aby nepropustily tvůj lesk a viděly tě jasně a bez příkras. Takové oči jsem nikdy neviděl. Jako by mě znal. Nikdo mě nikdy neznal a myslím si, že ani on mě doopravdy neznal, ale nelíbilo se mi, jak se na mě dívá, jako by si myslel, že mě zná, protože ve skutečnosti se ani já sám pořádně neznám a pomyšlení, že by mě mohl znát líp než já sebe, mě znervózňovalo, snad mě stačíte sledovat.

Sám si jednu vrazil.

„Tohle taky není sekaná. Oba víme, že když na mě valíš všechny ty svoje přesný čísla, tak stejně jenom hádáš. Pravděpodobnost tohohle kořena neznáš o nic líp než já.“
„Jeho pravděpodobnost neznám, Chodče, ale znám tu svou. Jestli se ti nelíbí, když se vyjadřuju přesně, tak mě omluv, ale v mé krystalové paměti je každé heslo, které jsem kdy rozlouskl, což znamená, že ti můžu říct s přesností na tři desetinná místa, kdy jsem se strefil po setkám s dotyčným napoprvé a kolikrát jsem se trefil na první pokus podle životopisu a jestli ho neuvidím, budu vycházet z toho, co mám, a s pravděpodobností 48,838 uhodnu heslo na první pokus a s pravděpodobností 66,667 bude správně jedno ze tří.“

Vzdychl.

„Vážně ho musíš vidět?“
„Pokud ti nestačí pravděpodobnost padesát na padesát.“
Z ničeho nic exploduje. Smetá se stolu sklenku, která se rozbíjí o zeď, pak převrací stůl a mně se celou tu dobu honí hlavou, jak se odtamtud dostanu živý. Jenže ta šou je pro mě, úniku není a on se naklání blízko ke mně a řve mi do tváře: „To je naposledy, co slyším to tvý padesát na padesát, šedesát ku čtyřiceti nebo tři z desíti, jasný, Rosoláku?“
Najednou jsem pokorný a milý, protože tenhle kluk je dvakrát větší než já a třikrát těžší a já na něj žádnou páku nemám. A tak mu povídám: „Já prostě nedovedu mluvit jinak než v pravděpodobnostech a procentech, Pejskaři, protože jsem vertikál, chápeš? Tady vevnitř mám skleněný spoje a z těch jdou procenta jako z jiných lidí pot.“

„To nejlepší si nech. Chci z tebe vyrazit jenom jeho heslo.“
„Nejdřív ho musím potkat.“
Naklání se ke mně, až cítím pižmo. Mám totiž pronikavý čich a můžu vám říct, že byl prosáklý testosteronem, čímž chci říct, že dámy by mohly být plné děťátek, jen kdyby si přičichly k jeho potu.
„Potkat ho?“ ptá se mě. „Proč ho rovnou nepožádat, aby vyplnil žádost o zaměstnání?“
„Jeho žádosti o zaměstnání jsem četl,“ pravím.
„Jak může skleňák jako ty potkat pana Poldu? Vsadím se, že dostáváš pozvánky na stejné večírky jako lidi jeho kalibru.“
„Na večírky pro dospělé pozvánky nedostávám,“ říkám. „Ale na druhou stranu si dospělí roztomilých kloučků, jako jsem já, moc nevšímají.“

Mám ho,

„jinak ho oddělám,“ říká a ukazuje víc zubů, než by měl primát mít.
„Máš mě. Ale nemysli si, že mě můžeš oddělat.“
Jenom se směje. „Mám tě a seš dobrej. Vsaďme se, že mám holku, která to svoje umí přinejmenším stejně dobře.“
„Z toho nic nebude,“ já na to.
„Řekni mi jeho heslo a padnu na zadek.“
„Chceš výsledky rychle? Tak běž za ním a popros ho, ať ti je prozradí sám.“
Pejskař není z těch, kteří by to skrývali, když jim přeskočí.
„Chci výsledky rychle,“ říká. „A jestli začnu mít pocit, že je z tebe nedostanu, vytáhnu ti jazyk z hlavy. Nosem.“
„To zní dobře,“ povídám. „Vždycky mi to nejlíp myslí, když mi klient fyzicky vyhrožuje. Ty vážně víš, jak ze mě dostat to nejlepší.“

Mám ho,

„jinak ho oddělám,“ říká a ukazuje víc zubů, než by měl primát mít.
„Máš mě. Ale nemysli si, že mě můžeš oddělat.“
Jenom se směje. „Mám tě a seš dobrej. Vsaďme se, že mám holku, která to svoje umí přinejmenším stejně dobře.“
„Z toho nic nebude,“ já na to.
„Řekni mi jeho heslo a padnu na zadek.“
„Chceš výsledky rychle? Tak běž za ním a popros ho, ať ti je prozradí sám.“
Pejskař není z těch, kteří by to skrývali, když jim přeskočí.
„Chci výsledky rychle,“ říká. „A jestli začnu mít pocit, že je z tebe nedostanu, vytáhnu ti jazyk z hlavy. Nosem.“
„To zní dobře,“ povídám. „Vždycky mi to nejlíp myslí, když mi klient fyzicky vyhrožuje. Ty vážně víš, jak ze mě dostat to nejlepší.“

„Ty jsi vážně hlavička,“ povídá Pejskař. „Heslo mi neřekneš, ale jseš si skoro jistej, že je impotentní nebo frigidní.“
„Ani jedno,“ říkám. „Je tvrdý a zásadový. Když se o něj z ničeho nic začne otírat holka, nebude si myslet, že je to proto, že slyšela, že to má v rozkroku jako trám. Spočítá si, že jí o něco jde a půjde po ní, dokud nezjistí o co.“
Jenom se na mě zašklebil. „Mám přece nejlepšího hesláka v Trojprdelí. Kouzelníka jménem Rosolák, ne? Ledověj mozek, kterýmu říkají Krystaláček. Mám ho, ne?“
„Možná.“

„Snad si vážně nemyslíš, že ta holka jeho prst dostane,“ říkám výsměšně.
„Ty ji neznáš,“ povídá. „Kdybysme potřebovali jeho zvonek, přinesla by nám formy v pěti velikostech.“
„A ty zase neznáš toho chlápka. Je to ten nejrovnější maník v Mayberry. Nevidím, že by své ženě zahýbal.“
„Věř mi,“ povídá Pejskař. „Dostane jeho prst tak hladce, že si ničeho nevšimne.“
Nevěřil jsem mu. Mám na lidi čich a Jesse H. to nehrál. Ledaže by začal švindlovat už v pěti a to se často nestává. Takový neskočí po první holce, kvůli které má těsno v kalhotách. Ke všemu byl ještě chytrý. Na jeho kariéře bylo vidět, že dovedl být vždy na tom pravém místě. Zdálo se, že jeho jméno vždy znali ti praví lidé. To znamená, že nebyl z těch, kteří ztratí hlavu, když mají horko v džínsách. Řekl jsem mu to.

„To nepůjde, hlupáčku,“ pravím co nejroztomileji. „Představ si toho poldu jako hrad. Osobní data plavou ve vodním příkopu. Je tam pár aligátorů, ale já plavu fakt dobře. Horká data jsou hluboko ve věži. Můžeš se tam dostat, ale nepozorovaně odtamtud nevyjdeš. A hesla – hesla má královna v prdeli.“
„Každý systém je napadnutelný,“ povídá.
„Kdes k tomu přišel, psali to na veřejných záchodcích? Kdyby byl systém hesel jenom trochu napadnutelný, tak by se nás ti pánové, kterým chceš karty střelit, dívali zevnitř a nemuseli by vyhazovat megy za to, aby jim pouliční pudl sháněl čisté zelené.“
Potíž byla v tom, že poté, co jsem Pejskaře ohromil vším tím, co jsem o Jessovi H. dokázal zjistit, jsem nevěděl o moc víc než na začátku. Napadalo mě pár hesel, ale tím to haslo – hádáním. Nedokázal jsem ani vybrat to nejpravděpodobnější. Jesse byl obyčejný suchar. Pravidelně dobré známky ve škole, pravidelně dobrá pracovní hodnocení, nejspíš i svou ženu pravidelně promazával podle týdenního rozpisu.

Předvedl jsem mu,

jak se pracuje. Trvalo mi to deset minut. Znám cestu knihovnou v Greensboro. Znám heslo každého knihovníka a jsem tak fikanej, že nemají nejmenší tušení, že jim někdo stoupá přístupovými kanály. Z knihovny se dá dostat do Severní Karoliny. Oddělení záznamů je v Raleighu a odtamtud se dá vecpat do federálních osobních záznamů kohokoli v zemi. To znamená, že než padl soumrak toho pozoruhodného dne, měli jsme kopii od každé listiny dokumentující život Jesse H. Hunta, rodným listem a vysvědčením v první třídě počínaje a zdravotními záznamy a hlášením z doby, kdy poprvé pracoval po poldy, konče.
Pejskař viděl dost, aby to na něj udělalo dojem. „Když dovedeš tohle všechno, mohlo by z tebe to heslo rovnou vypadnout,“ povídá.

Každopádně jsme se do toho pustili. Cílové jméno bylo Jesse H. Hunt a já na něm začal pracovat. Krystaláček se do toho vážně obul. Pejskař měl asi dvě stránky informací – datum narozeni, místo narození, pohlaví při narození (dosud beze změny), vzdělání, průběh zaměstnání. Bylo to jako vagón prázdných krabic. „Máš přístup do městské knihovny?“ zeptal jsem se a on ukázal na zdířku ve zdi. Napojil jsem se přímo, vizuálně na mé kapesní sony, svou krystalovou hlavičku na í-i-í-i-ou. Víte, ono to každou rosolovou hlavu nenapadne, valit to ven přímo přes interfejs v levém uchu.

„Psi taky.“

„Tak jo, máš pravdu,“ říká. „Když se ti vrátí holka, vypráví ti, co s ní dělali a přitom se směje, nakreslíš si svou vlastní čáru.“
Rozhlížím se po jeho chátrajícím bytě. „Jak myslíš,“ říkám.
„Chtěl jsem zůstat čistej,“ povídá. „To ale neznamená, že musím zůstat chudej.“
„Takže do toho jdeš proto, aby ses mohl vrátit do starých časů klidu a propensity.“
„Propensita,“ říká, „co je to sakra za slovo? Proč takový slova pořád používáš?“
„Protože je znám.“
„Neznáš je,“ povídá on. „Jedno ze dvou řekneš špatně.“
Ukázal jsem mu svůj nejlepší chlapecký úsměv. „Vím.“ Neřeknu mu, že fór je v tom, jak skoro nikdo nepozná, že je říkám špatně. Pejskař není obyčejný pasák. Obyčejný pasák se v půlce hry nepošle do ofsajdu kvůli vymknutým výčitkám svědomí, čímž chci říct, že Pejskař měl v hlavě nějaké zbloudilé diagonály a já si začínal říkat, že by mohla být zábava zjistit, kde se všechny sbíhají.

„Jsou pohodlné, člověk se jich těžko zbavuje,“ říká. Hlas mu přeskakuje , takže vím, že nechce nikoho oblbnout.
„Budiž to pro tebe lekce,“ říkám. „Tak to dopadá, když Chodec nechodí.“
„Chodit se dá pořád,“ povídá. „Jenže já měl špatný pocit, když šly obchody dobře a dobrý, když šly špatné. Když vodíš kočky, můžeš na to být svým způsobem pyšný. Ale když vodíš psy a víš, že jim pokaždé ubližují –“
„Mají v sobě vypínač, nic necítí. Proto tě chlupatí nechávají na pokoji, když vodíš psy, protože se nikomu nic zlého neděje.“
„Jo, tak mi potom řekni, co je horší. Nechat se štípat k pláči, aby se nějakýmu starýmu páprdovi postavil, nebo si nechat vzít půlku mozku, takže když starej páprda štípe, tak to nebolí? Měl jsem těla těch ženských kolem sebe a vím, že to bývali lidi.“
„Můžeš být skleňák a přitom zůstat člověkem.“
Pochopil, že to beru osobně. „No jo,“ povídá, „ty jsi pod čárou.“

Vzal mě do svého levného bytu ve starém areálu Guilford College, kousek od červa, takže to bylo přímo genitální, když jsem se chtěl v klidu dostat k Charlottě, Winstonovi nebo Raleighovi. Neměl sice mechovou podlahu, jenom postel, ale zato velkou, takže to nevypadalo, že by nějak strádal. Odhadoval jsem, že si ji koupil kdysi dávno v dobách svého pasáctví, kdy měl jméno a pásl šlapky, které se jmenovaly Špička, Tanker a Princezna nebo tak nějak a byly to ty pravé rozhoďnožky na štípání. Bylo vidět, že míval prachy a už nemá. Spousty krásných obleků na míru, ale obnošených, vyšlých z módy. Z těch opravdu starých byly už dráty vytrhané, ale ještě bylo vidět, kde se rozsvěcely diody. Bavíme se neandrtálsky. „Marnost, marnost, vše je zhanobeno,“ říkám a v ruce svírám rukáv kamisy, která kdysi blikala jako letadlo před přistáním.

„Dvacet procent.“
„Dvacet procent hnisu.“
„Člověk uvnitř dostane dvacet, holka, která mi přinese prst, dostane dvacet a mně sakra zůstane čtyřicet.“
„Něco takového neprodáš jen tak na ulici.“
„Jistí zákazníci dají mega za kus.“ Samozřejmě myslí Organický klan. Prodá deset a z mých dvaceti procent vyrostou dva megy. Nebyl bych boháč, ale měl bych dost, abych se mohl stáhnout z veřejného života a možná i zaplatit doktory, aby mi na tvář nasadili vousy. Musím přiznat, že mi to neznělo špatně.
Tak jsme šli na věc. Pár hodin na mě cosi zkoušel a nechtěl mi říct, kdo je to zvíře, myslel si, že mi budou stačit informace, které mu sehnal ten člověk z Federálního kódovacího. Byla to od něj pěkná blbost, malovat mi zprostředkovaný portrét, když uvážíte, že po mně chtěl stoprocentní jistotu. Však mu to taky brzy došlo a vyklopil mi všechno. Nejraději by neřekl nic, těžko se toho vzdával, vždyť až budu vědět svoje, co mi zabrání, abych se nezkusil udělat pro sebe? Ale jiný způsob, jak získat heslo, neměl, musel ho dostat ode mě a já abych mohl odvést pořádnou práci, potřeboval jsem vědět všechno, co se zjistit dalo. Pejskař má v hlavě mozek. Sice takový, který podléhá biologické zkáze, ale ví, že v jistých chvílích to prostě nejde jinak, než tomu druhému věřit. Kdy se člověk musí spolehnout na to, že ten druhý udělá, co bude v jeho silách, i když nebude pod dohledem.

„Deset čistých zelených,“

povídá. „S kódem pro neomezené mezinárodní cesty. S celou identifikací, jako pro skutečnou osobu.“
„Zelenou kartu má prezident,“ říkám. „Čisté zelené mají Spojení šéfové. Ani viceprezident Spojených států není krytý pro neomezené mezinárodní cesty.“
„Ale je,“ on na to. „Potřebuju heslo. Mám chlapa, který dovede udělat červené a modré, ale na čisté zelené musí být zvíře o dvě třídy výš. Můj člověk ví jak na to.“
„Jenom s heslem to nepůjde,“ říkám. „Když někdo vydává zelené karty, bude to chtít i jeho prst.“
„Vím, jak dostat prst,“ říká. „Chce to prst a heslo.“
„Když někomu vezmeš prst, může to ohlásit. A i když ho přesvědčíš, aby to nedělal, někdo si všimne, že mu chybí.“
„Latex,“ povídá on. „Budeme mít otisk. Do toho, jak mám dělat svou práci, mi nekecej. Ty sežeň heslo, já seženu prst. Bereš?“
„V hotovosti.“

Ani ten debil, který to do mě napálil, se mi nikdy neomluvil. Nejdřív mě napadlo, co je tohle za sukničku, že se tak shazuje. A pak jsem si řekl, že by mohlo stát za to zůstat a zjistit, co je to zač, že ze sebe dělá vola před devítiletým děckem. Ne že bych mu na tu lítost skočil. Prostě chtěl, abych mu sehnal heslo a věděl, že mu to nikdo jiný neudělá. Ale pouliční ranaři většinou nejsou tak mazaní, aby pod tlakem dovedli správně zalhat. Hned jsem poznal, že to není obyčejný kapsář nebo chmaták, který rozdává rány, protože na to, aby to dělal jinak, nemá cit. Měl hlubokou tvář, což znamená, že jeho hlava byla víc než jenom chlupatá šiška, čímž chci říct, že měl dost rozumu, aby strčil ruce do kapes a netrval na audienci u papeže. V tu chvíli jsem usoudil, že je to prolhaný parchant podle mého gusta.“
„O co ti jde na Federálním kódovacím?“ zeptal jsem se ho. „Potřebuješ vymazat záznam?“

Nesnáším, když se mnou někdo mává a pokaždé vím, jak to zarazit. Tentokrát stačilo začít řvát. Nahlas, jakoby mě bil. Když dítě začne řvát, podívají se všichni. „Já už budu hodný,“ opakoval jsem. „Nebij mě! Já už budu hodný.“
„Drž hubu,“ okřikl mě. „Všichni se dívají.“
„Tak to na mě víckrát nezkoušej,“ říkám. „Jsem nejmíň o deset let starší než ty a o hodně víc než o deset let chytřejší. Já teď z tohohle obchodu odejdu a jestli uvidím, že jdeš za mnou, začnu řvát, že sis rozepnul kalhoty a vytáhl na mě frantíka. Dostaneš cejch osahávače dětí a pokaždé, když se v okruhu sta mil od Greensboro někdo pobaví s mrnětem, přijdou si pro tebe.“ Mám vyzkoušené, že to funguje a Pejskař hloupý nebyl. Jestli něco potřeboval ze všeho nejmíň, tak to, aby si ho chlupatí dovedli k výslechu. Počítal jsem s tím, že mi řekne, abych se šel bodnout a tím to skončí.
Ale on místo toho říká: „Sorry, Rosoláku, mám moc rychlý ruce.“

„No tak,“ povídá.

„Musíš mít nějaké finty, jak získat jistotu. Když se ti to podaří ve třech případech z desíti, co když se o tom člověku dozvíš víc? Co když se s ním osobně setkáš?“
„No, možná padesát na padesát.“
„Hele, my to nemůžeme zkoušet nadvakrát. Takže možná se nestrefíš. A poznáš, kdy jsi vedle?“
„Ne,“ povídám. „Protože v té polovině případů, kdy se strefím, taky nevím, že jsem se strefil.“
„Do prdele,“ on na to. „To je domluva jako s mým bráchou v plenkách.“
„Stejně si mě nemůžeš dovolit. Pod dva tisíce nejdu a ty nemáš ani na snídani.“
„Nabízím podíl.“
„Nechci podíl. Chci hotovost.“
„Jasně,“ říká. Rozhlíží se opravdu pečlivě. Jako by se napíchli na ceduli s nápisem Chlapecké velikosti 10-12. „Mám člověka na Federálním kódovacím úřade.“
„To nic není. Já mám Štěnici v prdeli První dámy a na pásku čtyřicet hodin jejích prdů.“
Mám trochu nevymáchanou hubu. Vím to. Přesvědčím se o tom, když mě přitlačí obličejem do hromady šortek a říká: „Čichni si, Rosoláku.“

„Jestli se chceš o něčem bavit, používej ústa, ne ruce,“ říkám.
„Pojď se mnou,“ povídá. „Musím si jít koupit kýlní pás. Strhnu ti to z podílu.“
A tak jsme šli k Iveymu. Postávali jsme v dětském oddělení a on se vykecával. „Jedno heslo,“ řekl. „Ale musí to být tutovka. Jestli bude špatně, jeden chlapík přijde o práci a možná půjde sedět.“
Řekl jsem mu ne. Šance je tři z desíti, líp to nedovedu. Bez záruky. Výsledky mluví za mě, ale nikdo není dokonalý a já ani zdaleka ne.

Pejskař

ke mně přistoupil jednoho dne na Carolina Circle, když jsem stál na stoličce a hrál na kuličkovém automatu. Neřekl nic, prostě mi jednu vrazil, a tak můj loket přirozeně přistál na jeho koulích. Spousta dvacetiletých se mnou zkouší cvičit v pasážích, a tak jsem zvyklý dávat jim lekce. Jack Sedmivrah. Hrdina čtvrťáků. Obyčejně jdu po žaludku, jenže Psíčkaři nebylo dvacet, a tak loket zasáhl níž.
V okamžiku, kdy to dostal, jsem věděl, že tohle není dítě. Ne že bych rozeznal Pejskaře od Boha, on vám vypadá, jako by měl už dlouho hlad a bylo mu poslední dobou jedno, co jí.
Jenže tentokrát mu to nevyšlo, a tak tam sedí na zemi, opřený o hru Šiité z východu, hlídá si prachy a dívá se na mě, jako bych byl nemluvně, které musí přebalit. „Doufám, že jsi Rosolák,“ povídá. „Protože jestli ne, vrátím tě mamince na třech mističkách.“ Ale nezní to od něj jako hrozba. Zní to, jako by byl vrchní plačka na vlastním funusu.

,Cože? Je vám ze mě špatně? Takový milý chlapeček a on je zapletený do nespecifikovaného kritického asociálního chování? Můžu být z půlky ze skla a mít čtyři stopy, ale napodobím vás lépe než vaše matka a čím déle vás budu znát, tím hlouběji budu mít háčky. Dozvím se nejenom vaše současné heslo. Můžu napsat slovo na papír a ten zapečetit, vy potom dojdete domů, změníte heslo, rozpečetíte, co jsem napsal, a tam bude stát vaše nové heslo, ve třech případech z desíti. Jsem vertikál a Pejskař to věděl. O deset procent superrosolu víc a podle zákona bych ani nebyl člověk, ale jsem ještě pod čárou, a to je pro spoustu lidí, kteří jsou v hlavě stoprocentně bio, víc, než můžu říct.

Ne, nechci aby vám kvůli mne vlhly oči – jsem na to zvyklý, fajn? Možná mi vracející se královna nikdy nepokynula při hostině o čtyřiceti chodech, ale ovládám takovou fintu, která se jistým lidem hodí, a tak se nějak protloukám. Dobře se oblékám, jezdím červem a neplatím moc na daních. Jsem totiž heslák. Dejte mi na pět minut něčí životopis, nebo spíš autopsychoskopii, a v devíti případech z deseti ze mě vypadne heslo, které vám otevře dveře do nejšpinavějších, nejchoulostivějších tajných datových souborů dotyčné osoby. Po pravdě řečeno to vychází třikrát z deseti, ale pořád je to lepší pravděpodobnost, než kdybyste nechali počítač, aby se rok snažil kombinovat z patnácti znaků to pravé heslo, zvlášť když po třetím špatném pokusu dostanou vaše telefonní číslo, zmrazí cílové soubory a zavolají poldy.