To jsou nepořádné děti,

řekla kočička. „Co já ti už viděla zkažených hraček! Takovým dětem, které si svých hraček nedovedou vážit, by se ani žádné ne¬měly dávat. To kdyby pejskové a kočičky měli hrač¬ky, jistě že by s nimi zacházeli lépe než takové nepo¬řádné děti.“
„To jistě,“ řekl pejsek. „A špatně by se svými hrač¬kami zacházeli jen nepořádní pejskové a nepořádné kočičky. Také se někdy najdou nepořádní pejskové a nepořádné kočičky, ale těch je málo a od dětí je to horší, protože děti by měly mít lepší rozum než malé kočičky a pejskové.“

JAK NAŠLI PANENKU, KTERÁ TENCE PLAKALA

Jednou celý den pršelo, všude bylo mokro a stu¬deno a pejsek s kočičkou nemohli ven a neměli co dělat. A tak si povídali.
„Víš, kočičko,“ řekl pejsek, „my bychom také měli mít nějaké hračky, jako mají děti. Když takhle prší, měli bychom si aspoň s čím hrát.“
„Cožpak já, já ani těch hraček moc nepotřebuji,“ řekla kočička. „Mně stačí klubíčko nití, ba někdy i jen kousek papíru, když si chci hrát. Ale znám děti, které mají hraček, že ani nevědí, co s nimi, a ani si už pak s nimi nehrají a nechávají je po všech koutech válet.“
„Ba,“ bručel pejsek, „a to není od těch dětí hezké. Vzdyť je to škoda. Ani pak nedávají na ty hračky pozor, mají je špinavé, rozbité a roztrhané až hanba povídat.“

Nic si z toho nedělejte,

„ pejsku a kočičko,“ řekly děti, „pojďte k nám a my vám dáme od našeho oběda.“
Tak šel pejsek s kočičkou k dětem k obědu. „Pojď¬te, děti, jíst!“ volala na ně už maminka, a děti řekly: „Maminko, tady ten pejsek má svátek a kočička na¬rozeniny, musíme jim také něco k obědu dát.“ Tak dali kočičce a pejskovi od oběda; dali jim polívečku a bylo také masíčko a bramborové knedlíčky. A ještě kousek koláče od včerejška někde pro ně maminka vyšťárala.
Kočičce a pejskovi to tuze chutnalo. Poděkovali dětem za oběd a šli spokojeně domů. „To jsme se na náš svátek a na naše narozeniny poměli!“ libovali si. „Takový dobrý oběd! A ani trošičku nás po něm bř횬ko nebolí.“

Ale zatím šel kolem toho dortu jeden zlý pes, a jak ten dort vychládal, zavonělo mu to do nosu všelijak. „Ha ha haf,“ pomyslil si ten zlý pes, „tady mně to nějak voní, to bude asi něco na můj zub!“
Čichal, čichal, čichal, až se toho pejskova a kočiččina dortu dočichal. „Ha ha!“ řekl, když se toho dortu dočichal, „tady to je, to si dám!“
A tak se ten zlý pes pustil do toho dortu. Hltal a hltal, až mu v očích slzy stály, jak byl ten dort uvnitř ještě horký, hltal, až se při tom několikrát zakuckal, hltal a hltal, až ho celý dohltal. Pak na to vypil ještě celou konev vody a odvalil se pryč.
Když si pejsek a kočička s dětmi dost pohráli, vzpo¬mněli si na ten dort. Tak se vzali všichni za ruce a šli se podívat, jestli už ten dort dost vychladl. „Panečku, to si, děti, pochutnáme,“ řekli pejsek s kočičkou, „to ani nevíte, co jsme tam všeho dobrého dali!“
Došli: dívají se a – co to? – dort je pryč! „Jemi¬ne,“ řekli pejsek s kočičkou, „dort je pryč, někdo nám jej vzal!“ Dívají se a dívají, a vida! tamhle pod ke¬řem leží veliký zlý pes a tuze heká. Moc se tím dor¬tem přejedl a teď je mu špatně. Ukrutně ho bolí v bři¬še. „To to bolí, to to bolí!“ naříkal ten zlý pes, „to jsem si dal, co ono to bylo v tom dortu všechno na¬mícháno, že z toho mám takové ukrutánské bolení!“
„Heč, to máš z toho,“ řekl pejsek, „měls toho ne¬chat, když dort nebyl tvůj!“
„Víš, pejsku, já si z toho nic nedělám, že nám ten zlý pes snědl ten dort,“ řekla kočička, „třeba by nám po tom našem dortu také bylo špatně a svátek a naro¬zeniny bychom měli zkažené.“
„To je pravda,“ řekl pejsek, „jen ať naříká a heká, ten zlý pes, patří mu to, ale já mám hlad, tuze bych jedl, ať je to co je! Ale my doma docela nic k jídlu nemáme, všechno jsme dali do toho dortu. A já na svůj svátek bych přece jen nechtěl mít hlad.“

Když to všechno smíchali

a rozmíchali, byl z toho dort tak veliký jako kolo u vozu. „Panečku, to bude veliký dort, to se nějak najíme!“ chválili si to, „a teď to dáme péci.“
Dali dort péci a těšili se na to, až bude upečený. Kouřilo se z toho, bublalo to, prskalo a syčelo, škví¬řilo se to, syčelo to a šla z toho pára, smažilo se to a připalovalo, kypělo to a přetékalo a čmoudilo to, jako kdyby se staré hadry pálily.
Když se jim dort zdál dost upečený, dali ho před dveře, aby vychladl. „Víš co,“ řekla kočička pejsko¬vi, „a když byly ty děti tak hodné, že nám přinesly ten svůj dort, tak myje zas pozveme na ten náš dort.“
„Tak pojď,“ řekl pejsek, „půjdeme ty děti pozvat.“
Vzali se za ručičky a šli ty děti pozvat. Děti byly v zahrádce před domem a hrály si tam s kuličkami. Pejsek s kočičkou je pozvali na dort a chvíli si s nimi pohráli s kuličkami a potom ještě s míčem a trochu s kostkami.

Tak do toho dortu

dali hodně kostí. „A přece nějakou myš, myši já tak tuze ráda!“ vzpomněla si kočička a dala do dortu čtyři myši. „Tak, a teď několik buřtů hodně pepřovatých, to je něco pro mne,“ řekl pejsek a dal tam několik buřtů. „A to hlavní!“ povída¬la kočička, „přece šlehanou smetanu tam musíme dát!“ Dali tam plný hrnec smetany. „A trochu cibule,“ řekl pejsek a dal tam cibuli. „A čokoládu,“ řekla kočička a přidala do toho čokoládu. „A omáčku!“ napadlo pej¬skovi, i dali tam omáčku.
Tak do toho svého dortu dávali a míchali všechno možné, a dali tam i česnek a pepř a namíchali tam sádlo a bonbóny, škvarky a skořici, krupičnou kaši a tvaroh, perník a ocet, kakao a zelí, jednu hlavu z hu¬sy a hrozinky, inu všechno možné do toho dortu dali, jen chleba tam nedali, protože pejskové a kočičky chleba tuze moc rádi nejedí.

Vzali mouku, mlíčko a vajíčko a míchali to dohro¬mady. „Dort musí být sladký,“ řekla kočička a nasy¬pala do toho cukr. „A trochu slaný taky,“ řekl pejsek a dal tam sůl. „A teď tam dáme máslo a zavařeninu,“ řekla kočička. „Zavařeninu, tu ne, tu já nerad,“ povídal pejsek, „dáme tam místo zavařeniny syreček, ten já tuze rád.“ Tak tam dali několik syrečků.„Mně se zdá, že je málo mastný,“ řekla kočička, „musíme tam dát několik špekových kůží.“ – „A oříšky, abychom nezapomněli,“ řekl pejsek a nasypal tam kornout oř횬ků. „Oříšky jsou dobré,“ schválila to kočička, „ale měla by tam jistě také přijít okurka,“ a dala tam okurku. „A kosti,“ volal pejsek, „musíme tam přece dát nějaké kosti!“

To nic není

řekl pejsek, „to je lehké, to já vím, jak se takový pravý dort dělá! To se do takového dor¬tu dá všecko, co je k jídlu nejlepší, všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort nejlepší. Když tam dáš tako¬vých nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý, když jich tam dáš deset, tak je potom desetkrát dobrý. Ale my si jich tam dáme sto a budeme mít stokrát dobrý dort!“
„To je pravda,“ řekla kočička, „uděláme si takový nejlepší dort.“
Pejsek a kočička si vzaly zástěry a pustili se do vaření.

JAK SI PEJSEK S KOČIČKOU DĚLALI K SVÁTKU DORT

Pejsek měl mít zítra svátek a kočička narozeniny.
Děti to věděly a chtěly pejska a kočičku nějak k svátku a k narozeninám překvapit. Přemýšlely, co by pejskovi a kočičce daly nebo udělaly; pak si vzpo¬mněly a řekly: „Víte co, děti? Uděláme pejskovi a ko¬čičce k svátku dort!“
Jak řekly, tak udělaly. Vzaly si na to formičku a uplácaly pejskovi a kočičce z písku krásný dort; na¬vrch daly pět pěkně bílých kamínků, to byly jako mandle, a dort byl jako opravdivý.Donesly ho kočičce a pejskovi. „Tumáte, přinesly jsme vám k svátku a k narozeninám dort. Je moc dob¬rý; můžete si ho celý sníst.“
Pejsek s kočičkou si dort vzali, dělali nad ním „Ňamňamňam, je dobrý, ten se vám povedl,“ a děla¬li, jako by ho jedli. „Děkujeme vám,“ řekli dětem, „takovýhle dort jsme jakživi nejedli.“ Děti z toho měly radost a šly domů.
„Škoda že pejskové a kočičky písek nejedí,“ řekl pejsek kočičce, když děti odešly, „takový krásný dort, to bych si na něm nějak pochutnal! Jestlipak víš, že jsem nad ním dostal náramnou chuť na nějaký oprav¬dický dort. Ale musel by být opravdický, povídám!“
„Také jsem dostala chuť na opravdický dort,“ řek¬la kočička. „Víš co, však když mám zítra narozeniny a ty svátek, měli bychom si nějaký dort udělat! Je¬nomže nevím, jak se takový dort dělá.“

A tělíčko

„mají podlouhlé a na jednom konci mají hlavu a na druhém nohy,“ řekla kočička.
„A co byste tomu řekl: ty nohy jim jdou až po zem!“ povídal zas pejsek.
„A oni vám, když ti kluci jdou, tak pořád při tom nechávají jednu nohu pozadu,“ řekla zas kočička.
„I vy darebáci,“ rozkřikl se pan Čapek. „Tak jsem to tady napsal, jak jste mně to říkali, a teď se na to podívejte: vždyť to jsou zrovna takoví kluci jako všich¬ni jiní! No, vy jste pěkní lumpáci: tak jste mne pod¬vedli!“
„I nepodvedli,“ smála se kočička; „vždyť je to jis¬tě pravda, že to jsou docela takoví kluci jako jiní.“
„A když ti domažličtí jsou docela takoví jako všichni ostatní kluci, to si jistě také hrají s domažlic¬kými pejsky na honěnou a s kočičkami na schováva¬nou,“ řekl pejsek.

Copak?

podivil se pan Čapek; „to oni ti domaž¬ličtí kluci jsou jinačí než jiní kluci?“
„No jejej, a jak!“ řekla kočička. „To jsou takoví kluci, já vám, jak jsem je viděla, tak jsem se tak podi¬vila, že jsem zůstala stát jako zkoprnělá!“
„Já jsem, pane Čapek, také celý zkoprněl,“ řekl pejsek.
„Ale, ale, i podívejme,“ podivil se pan Čapek; „a co je na nich tak divného?“
„My vám to budeme povídat a vy to hned musíte psát,“ řekla kočička.
„Dobře,“ řekl pan Čapek a počal psát; „tak poví¬dejte.“
„Jen pište,“ řekla kočička, „tak oni ti domažličtí kluci vám mají hlavičku kulatou –“
„– no, a nahoře vlasy porostlou,“ řekl pejsek.
„A na hlavě mají nos mezi očima,“ povídala ko¬čička.
„A pod tím nosem mají pusu a považte – ta je díravá!“ vykládal zas pejsek.

Víš co?

řekla kočička, „uděláme si z něho leg¬raci a řekneme mu, že jsme byli v Domažlicích.“
„Tak dobře,“ řekl pejsek. Obrátili se a za chvilin¬ku byli doma.
„Tak co,“ uvítal je pan Čapek. „Jakpak bylo v Do¬mažlicích?“
„I krásně,“ povídala kočička. „Ale bylo to daleko. Ještě jsme z toho celí udýchaní.“
„Koukám, že jste nějak udýchaní, to jste někam museli běžet! No, a jací jsou domažličtí kluci?“ řekl pan Čapek.
„Domažličtí kluci?“ řekl pejsek, „domažličtí klu¬ci, to jsou vám kluci, to se ani vypovědět nedá.“

capek

„To jsme se nějak zdrželi s tím hraním,“ řekla ko¬čička; „ach jemine, to jsme se ti při té schovávané nasmály! Až mne břicho od smíchu bolí a od křiku jsem celá ochraptělá.“
„To já také,“ řekl pejsek; „to si ani nemůžeš před¬stavit, jakou jsme měli při té honěné legraci! Ale teď už je pozdě, to už do Domažlic nemůžeme.“
„Jakpak bychom mohli!“ řekla kočička, „vždyť už bude hnedle tma a do Domažlic je daleko. Pojď domů, však jsme beztak nikam nedošli; jen jsme udělali pár kroků a už jsme se zastavili u těch dětí a začali jsme si s nimi hrát. Já ti, když vidím někde hrát si na schovávanou, tak kdyby bylo co bylo, musím si hrát taky.“
„To já zas na honěnou,“ řekl pejsek. „Ale co řekneme panu Čapkovi?“

Tak si

s těmi holčičkami hrála a měly z toho tako¬vou zábavu a legraci, že nadělaly při tom tolik pokři¬ku, smíchu, výskání, kvikotu a všelijakého rámusu, že až v nebi museli okna zavírat, aby ti nejmenší an¬dělíčkové mohli spát.
Tak si hrál pejsek s kluky a holčička s děvčaty, že je ani nenapadlo, jak čas utíká a že je pozdě. Sluníč¬ko již zapadlo a maminky už na děti volaly, hajdy domů k večeři a do postele.
Teď teprve si pejsek s kočičkou vzpomněli, že měli jít do Domažlic a že už je pozdě.

Tahle říkanka

se kočičce ještě více líbila než ta první, kterou říkali kluci, když se odpočítávali na honěnou. A na schovávanou, to si kočička ze všeho nejraději hrála; nikdo to tak dobře neuměl, jako ona to dovedla, schovat se tak šikovně, aby ji nikdo nenašel.
„A co bych si nehrála,“ řekla si kočička, „když si pejsek taky hraje! Holky, nechte mne také hrát si na schovávanou!“ zavolala na holčičky a holčičky ji vza¬ly mezi sebe a kočička si s nimi hrála na schováva¬nou. Ó jej, holky, ta vám to uměla! Jak ona se vám dovedla schovat! Skrčila se někde, že z ní ani ocásek nebylo vidět, všude vlezla, všude se provlekla, a ješ¬tě se vám, darebnice, po těch holčičkách šelmovsky koukala, jak ji nadarmo hledají. Kdepak s kočkou by se mohl někdo v schovávání měřit!

Kočička se chvíli dívala, jak si pejsek s kluky hraje na honěnou, a dostala také chuť si zahrát. Však tam také byla kupa holčiček a ty se zrovna postavily doko¬lečka, že se budou odpočítávat na schovávanou. Jedna z nich odpočítávala a říkala přitom tuto říkanku:

Anděle panděle pikům her
osmetarče osmeher
šecha plechá olevajner
činky linky ven.

Kluci

tam stáli dokolečka a jeden, co byl uprostřed nich, ten odpočítával a říkal přitom tuto říkanku:
Entle pentle šuparýna
obrštejna rozmarýna
viky liky pumprliky
alec palec kotrmelec ven.

Ta říkanka se pejskovi tak líbila, že nechal kočič¬kou a sám odběhl za kluky, aby si s nimi zahrál na honěnou. Hrát si na honěnou, to on uměl náramně dobře, v tom ho, panečku, žádný tak hned nepředčil! Kdepak by kluci na něj stačili. To pejsek jen mrskl nožičkama, zametl sebou jako vítr a už byl bůhvíkde, že ho žádný kluk nedohonil! Moc pěkně se jim to hrálo na honěnou, však taky při tom samou zábavou všichni ti kluci i s pejskem dohromady dělali takový rámus, tak křičeli, halekali, pištěli a kničeli a chech¬tali se, až z toho celému světu v uších zaléhalo.

„No, já přece musím psát tuhle povídku o domažlic¬kých klucích,“ řekl pan Čapek; „tak jakpak mohu jít?“
„Aha, to je pravda,“ řekli pejsek a kočička. „Tak tedy půjdeme do Domažlic sami a všechno vám pak o těch domažlických klucích povíme, abyste to o nich mohl napsat.“
Tak se pejsek s kočičkou sebrali, a že tedy půjdou do těch Domažlic. Bylo hezky, sluníčko krásně svíti¬lo, a tak si všude venku hrály děti, kluci a holčičky, a pejsek s kočičkou se dívali, jak si děti pěkně hrají. „Počkej chvilinku,“ řekl pejsek kočičce, „tady se kluci právě odpočítávají na honěnou, to si musím poslech¬nout.“

kočička

„To zase ne,“ řekla kočička. „Drápky na packách, to mají domažlická koťata a štěňata, ale domažličtí kluci jistě žádné takové drápky na packách nemají.“
„A víte co, chaso?“ povídal pejsek a seskočil z po¬hovky, „já vám něco povím: pojďte se do těch Domažlic podívat, jací jsou tam kluci! Noha mě už nebolí, tak co bych nešel!“
„To se ví,“ řekla kočička, „já půjdu také.“
„Ale já nemohu,“ povídal pan Čapek, „já nemám čas.“
„A proč nemáte čas?“ ptali se pejsek s kočičkou.

„To jistěže jsou,“ řekla kočička. „To máte zrovna tak jako s koťaty nebo se štěňaty: jedno je bělejší, dru¬hé mourovatější, třetí černé, čtvrté třeba rezavé nebo strakaté, ale rozpustilé jsou všechny stejně.“
„To je pravda,“ zaradoval se pan Čapek. „Tak já tedy napíšu, že domažličtí kluci jsou jeden bělejší, druhý mourovatější, některý že je černý a jiný třeba zrzavý, že mají na packách drápky a že jsou všichni stejně rozpustilí.“

No, to nás těší,

„ že se dětem líbíme,“ řekl pejsek; „my pejskové a kočičky jsme rádi, když se nám děti smějí a když nás přitom netrápějí a nedráždějí. Víte co, pane Čapek, napište něco o těch klucích z Domažlic!“
„Také si myslím, že byste měl o těch domažlických klucích něco napsat, když to tak chtějí,“ řekla kočička.
„Ale jemine!“ zvolal pan Čapek, „jakpak mohu o těch domažlických klucích něco napsat, když je ne¬znám a když jsem je jakživ neviděl?“
„I co,“ řekl pejsek, „kluci jako kluci, oni jsou všu¬de stejní.“

Však

„právě proto jsem přišel,“ povídá pan Ča¬pek. „To psaní je z města Domažlic od kluků z II. tří¬dy. Podívejte se, co mně tady napsali!“
V tom psaní bylo napsáno tohle:

„Milý pane Čapku!
Nám se tuze líbila v dětském koutku pohádka o psíčkovi a kočičce. Prosíme Vás, pane spisovateli, napište nám zase brzy něco o kočičce a psíčkovi nebo něco o klucích, jako jsme my.
Pozdravují Vás kluci z II.a z Domažlic.“

O KLUCÍCH Z DOMAŽLIC

Pejsek s kočičkou seděli na pohovce a vymýšleli si, co by měli dělat, aby se pobavili a dobře se měli. Někdo zaklepal, oni řekli ‚dále‘ a vešel pan Čapek.
„I heleďme,“ řekl pejsek, „vás už jsme dávno ne¬viděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.“
„I vím,“ řekl pan Čapek, „vždyť jsem to přece všec¬ko napsal.“
„A to povídám o noční košilce taky?“ ptal se pej¬sek. „A jaké to máte v ruce psaní?“