Vysílání je o motivaci

Vysílání do směru považuje cvičitelská dvojice za dlouhodobě trénovaný cvik. „Pes musí mít silnou motivaci. Nejprve sleduje, co psovod nese do směru vysílání. Potom se pán vrátí ke psovi. Po tu dobu drží psa trenér, pomocník, nebo je uvázaný. Ford měl nejraději plastovou láhev s vodou a nejlepší odměnou za dobrý výkon byla hra spočívající ve stříkání vody do výšky. On skákal a lapal po proudu vody.
Psa vyšlu do směru k předmětu na předepsanou vzdálenost a přitom ho držím za vodítko, abych mu ztěžoval běh. Jakmile vodítko později nepoužiju, Ford letí jako blesk. Vodítko má další význam při vydání povelu „lehni“ na závěr vysílání, tedy nejprve v místě několik metrů před odloženým předmětem. V ten okamžik se musí pes otočit a přesně si lehnout směrem ke psovodovi. Toho se snadněji docílí pomocí vodítka, neboť rychlé a přesné otočení se zalehnutím se musí důsledně vyžadovat od samotného počátku,“ uvedl Josef Frynta a Jiří Hájek doplnil: „Ani zde se nesmějí odchýlit od osy v žádné fázi tréninku. Také v tomto případě křížím psovi dráhu, po které běží, podobně jako u chůze.“

Žádné vychýlení při chůzi

Cvik na povel „sedni“ a „stůj“ se provádí za chůze, zatímco při klusu se dá psovi povel „lehni“ a „stůj“, za chůze se také pes přivolává. To vše musí zvíře zvládnout okamžitě po vyslovení povelu, ale také s dokonalou mechanikou pohybu a s přesným zaujetím polohy, tedy v ose pohybu. Aby si pes upevnil návyky a při soutěži ho nevychýlily ani různé rušivé okolnosti, výcvik probíhá postupně za stále ztíženějších podmínek. „Při chůzi a přivolání se snažím křížit psovi osu pochodu, ale on se nesmí nechat vychýlit. Pokud uhne, cvik se opakuje. S vychylováním psa začínáme tak, že nejprve přicházím kolmo ke jdoucímu psovi ve větší vzdálenosti a postupně se blížím stále více, až překřížím jeho osu chůze nebo běhu při přivolání těsně za jeho zádí.

Radost z výkonu

Pes musí při vrcholných výkonech pracovat nejen přesně, ale také radostně. Rovněž se požaduje, aby vytrvale sledoval psovoda. „Kromě správné metody od chvíle převzetí štěněte toho docílíme při výcviku nesením oblíbeného předmětu, hračky či míčku, případně peška v pravé ruce na hrudi. To se podle potřeby opakuje i při trénincích již hotového psa. Z toho je jasné, že pes musí mít zájem o aport, k čemuž mu dopomáháme i vhodnými hrami ve volných chvílích. Hra je ostatně nedílnou součástí výcvikových metod od přípravy štěněte a po celou špičkovou od přípravy štěněte a po celou špičkovou přípravu psa. Při hrách musí pes vítězit. To platí od přetahování s peškem až po zadržení.

Význam trenéra

V roce 1996 poznal začátečníka s ročním malinoisem ostřílený kynolog Jiří Hájek a nejprve mu byl rádcem. Když další rok přišel o svého rotvajlera, plně se věnoval oběma jako trenér. „Tuto roli nepovažuji jen za předávání zkušeností a vedení výcviku, ale člověk se musí se psem sžít, detailně poznat povahu, a podle toho navozovat nejrůznější výcvikové situace včetně figurování a kladení stop. Konkurence při soutěžích IPO vyžaduje provádění cviků s centimetrovou strojovou přesností, a přitom musí ze psa vyzařovat radost z prováděných cviků. To však dost dobře nemůže vidět a hodnotit sám psovod. Proto je trenér i v roli pozorovatele, tak jak to vidí rozhodčí. Ba co víc – musím se stavět do míst, abych s ještě větší přísností mohl posoudit každý
detail chůze, obratu či jiného výkonu psa. A samozřejmě i psovoda,“ popsal Jiří Hájek roli připomínající učitele baletu.

Pes si vybral mě

Ačkoliv většina úspěšných kynologů si psy systematicky vybírá, případně pro své úspěchy zaměřuje i vlastní chov, mistr republiky přiznává, že v jeho případě to bylo opačně. „Vybral si mě pes. Začal mě pošťuchovat čenichem, jakoby naznačoval, jak se k sobě hodíme. Jeho naléhání jsem neodolal a bylo po výběru.“
První rok se štěnětem cvičil spíše volně, nejčastěji doma. S ročním mladíkem Fordem začal Josef Frynta pilně cvičit v kynologickém klubu v Opočně. „Školu vrcholného výcviku vám nikdo nedá, knihy o výcviku jsou hezké, ale nedostačující, vše se musí a zažít. Snažil jsem se pochytit co nejvíce od zkušenějších kynologů, ale každý má své metody a nikdo detaily vedoucí k úspěchu neprozradí. Většinu výcvikových nuancí jsem odkoukal. Proto jsem také vystřídal několik cvičišť.“

Poslušnost

V seriálu, kde své zkušenosti předávají nejlepší psovodi z posledních let, mistři republiky nebo jejich trenéři či zkušení profesionální instruktoři ozbrojených složek, bude tato část něčím výjimečná. Vítězství na mnoha vrcholných domácích závodech ani úspěchy v zahraničí nepřivedly sedmačtyřicetiletého Josefa Fryntu na myšlenku, že by jako úspěšný kynolog mohl rozdávat zkušenosti a učit jiné pejskaře. „Já jsem rybář, udělal jsem si desetileté zpříjemnění života se psem a opět se vracím k rybaření,“ byla jeho odpověď, zda to myslí vážně s ukončením své krátké, ale úspěšné kynologické kariéry. Vrcholem jeho úsilí byl zisk mistrovského titulu IPO v roce 2002. Na požádání byl ochotný předat své zkušenosti, poradit druhým, za kynologického odborníka se však nepovažuje. Proto na povídání, jak se připravuje nejlepší pes v poslušnosti (na mistrovství republiky zvítězil rovněž v hodnocení poslušnosti), přizval svého přítele a trenéra Jiřího Hájka, dříve úspěšného sportovního kynologa, s rotvajlerem. Bylo to příjemné a užitečné povídání, při kterém nebylo znát, kdo je učitel a kdo žák.

Obdobně systematicky,

a nikoliv často používaným způsobem „pokus-omyl“, se lze dopracovat k nápravě psa, který se v dospělosti začal projevovat jako plachý, nebo v případě služebního psa se objevila pasivně obranná reakce. Nutno však podotknou, že investice do takové práce většinou nebývá úměrná výsledkům.
Pokud snad někdo čekal od tohoto dílu seriálu jednoduchý návod, jak si zajistit správné podřízení psa, pak musí být zklamán. Seriál je určen zkušeným psovodům, a tato část měla poukázat na složitost celé problematiky. V obecné rovině pak připomenout, co vše je potřeba brát v úvahu, má-li být vytváření kontaktu se psem nebo poradenská činnost na toto téma efektivní. Konkrétní návody k nápravě nežádoucího chování lze nalézt v několika odborných publikacích.

rozbor

Na základě výsledků klasifikace problémů a zjišťování příčin se pak hledají optimální cesty k nápravě. V případě uvedeného výzkumu to znamenalo, že z jedné pětiny se na úrazech pokousáním podílelo nenormální chování psů, které bylo nutné napravit. Cesty k nápravě představují metody a postupy, které vycházejí z etologických poznatků, a které je nutné v případě napadání vlastním psem uplatňovat nejen při výcviku, ale při každém kontaktu se psem. Proto je nezbytné, aby každý vedoucí výcviku nebo psovod-terapeut měli také jasno, jak souvisí utváření hierarchického postavení s biokomunikací, agresivitou, jak předcházet konfrontacím, a jak vhodně využít poslušnostní cviky.

výcvik dospělých psů

K takovým situacím často dochází při výcviku dospělých psů, kdy psovod nebo instruktor výcviku nezná předchozí formy a průběh výchovy a výcviku problémového jedince. Nebezpečené to může být při cvicích a činnosti, kdy pes napadá vlastního psovoda. Pokud byl pes od malička veden (ať už úmyslně, či z neznalosti) k dominantnímu chování, pak v dospělém věku nelze vztah psovod – pes dotvořit pomocí běžně zažitých výcvikových schémat, ale je nutné se více ponořit do etologických poznatků a snažit se z dostupných informací a projevů chování psa dedukovat, jak na něho asi bylo působeno v jednotlivých stadiích vývoje. Tedy od vtiskávání ve 4.-7. týdnu života až po fázi zrání, tedy do 18. měsíce věku. Podle toho je potřebné následně volit adekvátní postup nápravy.
Pro hodnocení problémů a hledání příčin nežádoucího chování můžeme využít práce zoologů Bochelta a Vota z roku 1987, v níž dospěli ke klasifikaci chování zvířat:
Že toto schéma je užitečné při analýze problémového chování psů, se potvrdilo na statisticky významném vzorku psovodů, kteří byli zraněni vlastním psem v armádním výcvikovém zařízení. Šlo většinou o začínající psovody, kteří byli poučeni a vedeni instruktory. Sledované období trvalo pět let, přičemž za nebezpečné napadení se považovalo jen zranění, v jehož důsledku došlo k pracovní neschopnosti. Z desítek případů pokousání bylo po náležité analýze přes 80 % případů přiřazeno do kategorie normálního instinktivního nebo naučeného chování. Ostatní případy napadení byly přiřazeny k projevům nenormálního chování. Ne však k patofyziologickým poruchám, kam nebyl přiřazen ani jeden případ. Tato porucha může mít zděděné predispozice a hormonální důvody, a nemusí se náhle objevit na chování psa. Takové případy jsou vzácné a jejich objektivní zjišťování je velmi obtížné a možné zpravidla jen v laboratorních podmínkách.

Problémové chování psů a jeho náprava

Mnohé prvky chování jsou zatím definovány jen na základě výzkumů jiných obratlovců, a my kynologové jen tušíme nebo empiricky dovozujeme jejich obdobu u psů. Dopředu je však nutné upozornit, že to není návod na jakési dotváření teorie chování psů na základě empirie. Empirie je důležitá součást poznání o psech, nelze ji však bez potřebného seriózního výzkumu či objektivního vědeckého zdůvodnění vydávat za platnou teorii.
Například některé osvědčené metody výcviku obrany nebo pachových prací jsou vysvětlovány na základě zploštělého chápání a uplatňování Pavlovových reflexů. Přitom však víme, že proces učení je u psa složitější, a že je ovlivňován okolnostmi, které si v dané chvíli jen málokdo uvědomuje. Zažitá praxe většině kynologů říká, jak se má postupovat. Náhle se však výsledky nedostavují. Proč? Protože konkrétní zvíře prošlo takovým vývojem, který vyžaduje jiný přístup a jiné metody, které však nakonec mohou vést ke stejným výcvikovým úspěchům.

Každý z těchto jevů (správněji oblasti jevů) nelze pro obsáhlost popisovat, a tak prozatím zůstaneme u jejich vyjmenování. Nelze říci, co je více a co méně důležité, proto jsou uvedeny v abecedním pořadí:
 cviky poslušnosti,
 držení těla,
 hra,
 hračky,
 ignorance,
 krmení,
 nátlak,
 neutrální chování (nezájem),
 pelech,
 pohled do očí,
 pohybová sebekontrola,
 poloha těla,
 přednost,
 psovod jako komplexní podnět (myšleny jsou ty části působení, které nejsou vyjmenovány a mohou působit, ač o to záměrně neusilujeme – pach, oblečení, gesta, barva hlasu apod.)
 tempo při chůzi (pohybu),
 teritorialita,
 únava psa,
 verbální povely,
 vše je třeba si zasloužit,
 vyhledávání kontaktu,
 zvedání psa.
Když tento výčet jevů jen o něco málo rozšíříme, budeme mít také soubor jevů a činností, které je potřebné brát v úvahu a pracovat s nimi, pokud budeme napravovat psa s nežádoucími agresivními projevy chování. Podřízenost a agresivita spolu ostatně velmi úzce souvisejí. Kdo nedokáže naučit psa podřízenému chování, musí zákonitě očekávat projevy agresivního chování. A jsme opět u velmi aktuálního tématu.

V duchu doby

Dnes existuje dostatek literatury a dalších pramenů, ve kterých se lze dočíst o chování psů a vlků ve smečce, i v čem se odlišuje. Bez znalostí chování psů cvičitel – ať už psovod, instruktor, nebo trenér – nedokáže efektivně cvičit, neboť jen se správně podřízeným psem lze hovořit o dokonalém kontaktu, který je nezbytný pro kvalitní výkony. Dříve se používal pojem psovod jako komplexní podnět, kde se konstatovalo, čím člověk působí na psa a jak se má chovat pro jeho přizpůsobení svým potřebám (výcvik, využití). Nyní by měl každý ambiciózní psovod znát více. Ať už cvičí psy pro vrcholné výkony, učí kynologické adepty, nebo se cítí poradcem pro chování psů, musí umět správně pracovat s jevy, které jsou ve svém souhrnu rozhodující pro optimální podřízení psa.

Jiné nebezpečí

Již bylo naznačeno, že každý, kdo se považuje za zkušeného psovoda a chce dávat rady ostatním, musí stejně dobře vládnout zásobou jak praktických zkušeností, tak i teoretických znalostí. Co je však neméně důležité, musí dokázat odhadnout i schopnosti člověka, kterému radí. Jestliže se psovod – znalec pohybuje v kruhu jiných kynologů, může radit jinak, neboť oni sami mají určité znalosti a zkušenosti. V případě rad a pomoci „běžným“ držitelům psů je to složitější. Většinou jde o laiky, a pak se radící psovod musí vžít nejen do kynologického problému, ale také do role učitele, aby vše podal přiměřeným způsobem a dané rady tak měly správný efekt. To ovšem není vůbec jednoduché. Kdyby to bylo jednoduché, pak by učitelská studia zřejmě netrvala čtyři roky.
Za příklad neadekvátně podané rady lze uvést mínění jedné paní, která potřebovala poradit, jak si počínat s občas drzým mastifem. Z mnoha rad si zapamatovala konstatování, že člověk je psům biologicky nadřazený druh, proto si je snadno podřizuje a díky tomu i děti mohou vodit velké psy. Takové představy majitelky silného psa ovšem mohou mít tragické následky. Psovod znající problematiku smečkového chování toho chtěl majitelce psa zřejmě vysvětlit co nejvíce, ale právě to byla asi chyba! „Méně je někdy více“ je pravidlo, kterým je potřebné se velmi často řídit, když se dávají rady běžným držitelům psů, kteří mají psy jen pro uplatnění svých citů, hlídání domu nebo pro reprezentaci. Radit takovým majitelům psů je chvályhodná a nanejvýš prospěšná činnost, je však také velmi odpovědná. Ne vždy k tomu však stačí dobrá vůle a kynologické dovednosti.