kniha o psovi

Ostražitý Kazan byl v mžiku na nohou a stanul také blízko u mrtvého losa. Oba se zlověstně obcházeli, hlavu skloněnou, hřbet naježený. Velký severský pes plíživě odtáhl a Kazan se skrčil u krku padlého losa a začal z něho orvávat zmrzlé maso. Hlad neměl. Ale tím počínáním ukazoval své právo na to maso a popíral, že na ně má právo ten velký cizí pes.
Na několik vteřin zapomněl na Šedku. Velký pes se nenápadně odploužil jako stín a najednou stál zase nad Šedkou a očichával ji na šíji a po těle. Pak zakňučel. V jeho zakňučení byla vášeň, vábení, žádostivost divočiny. A tak rychle, že oko stěží stačilo její pohyb vůbec postřehnout, se věrná Šedka ohnala a zabořila své blýskavé tesáky velkému cizímu psu do ramene. Šerém úsvitu se mihla šedá šmouha - nic hmatatelnějšího než šmouha šedi, němá a strašlivá. Byl to Kazan. Vyrazil bez zavrčení, bez štěknutí, a v okamžiku byli
s velkým severským psem v sobě v strašlivém smrtelném souboji.
Ostatní čtyři psi rychle přiběhli a vyčkávavě se zastavili na deset dvanáct kroků od zápasících. Šedka ležela schoulená na břiše. Obrovský severský pes a vlčák se čtvrtinou vlčí krve nebojovali ani jako saňoví psi, ani jako vlci. Na několik okamžiků je vztek a zášť ovládly natolik, že se rvali jako bastardi. Byli do sebe vzájemně zakousnuti. Hned byl vespod jeden a hned zas druhý a tak rychle střídali různé pozice, že čtyři čekající saňoví psi byli zmatení a stáli bez hnutí. Za jiných okolností by se byli vrhli na prvního ze zápasníků, kterého by jeho sok byl převalil na hřbet, a roztrhali by ho na kusy. Takový byl obyčej vlků a vlčáků. Takhle však jen stáli nerozhodně a bázlivě opodál. Velký saňový pes dosud v žádném boji nezakusil porážku.
Po svých velkých dánských předcích, dogách, zdědil obrovský trup a čelisti, které dokázaly průměrnému psu rozdrtit hlavu. Ale v Kazanovi se utkával nejenom s psem a vlkem, ale se všemi nejlepšími vlastnostmi obou.


A mimoto měl Kazan výhodu, že si několik hodin odpočinul a naplnil žaludek. A co víc, bojoval o Šedku.
Jeho tesáky se hluboko zabořily do plece velkého psa a psovy dlouhé špičáky se prořízly kůží i masem na Kazanově krku, až se setkaly. O palec hlouběji, a byly by mu prokously krční žílu. Kazan to věděl, když svému nepříteli drtil ramenní kost, a nebylo jediného okamžiku - dokonce ani při nejurputnějším zápolení - aby se druhého a úspěšnějšího útoku těch mohutných čelistí bedlivě nestřežil.
Konečně ten útok přišel - ale rychleji než čistý vlk se Kazan psovi vymkl a uskočil dozadu. Z hrudi mu kanula krev, ale bolest svého zranění necítil. Začali kolem sebe pomalu kroužit, a tu přihlížející saňoví psi postoupili o krok o dva blíže a huby jim rozčilením cintaly a červené oči jim svítily, jak čekali na osudný okamžik. Viseli očima na velkém psu, který se ponenáhlu stal osou Kazanových větších kruhů a kulhal, jak se otáčel. Měl zlomené rameno. Pozoroval Kazana s ušima schlíplýma k hlavě.
Kazan měl uši vzpřímené a jeho nohy našlapovaly na sníh lehce. Všechna bojovnická obratnost, i všechna obezřetnost se mu zase vrátila. Nedávný chvilkový slepý vztek byl tentam a Kazan teď bojoval, jako bojovával se svým úhlavním nepřítelem, dlouhodrápým rysem. Pětkrát obešel v kruhu psa a pak se vymrštil jako střela a vrhl se na něj. Dopadl mu na plec celou svou vahou, zesílenou ještě prudkostí třímetrového skoku. Tentokrát se nepokusil zahryznout se svému protivníkovi do chřtánu, nýbrž sekl velkého psa po čelisti. Byl to nejvražednější útok na světě, když ten nelítostný tribunál smrti stál opodál a čekal na první pád přemoženého.

Cesta slepých ptáků

"No - přece lampa!" plácla jsem.
"Ano - přátelé. Alena má pravdu. Lampa. Uvažte, že nacházíme obrazy ptáků zrovna tam, kam bychom my umístili reflektor nebo prostě nějaké svítidlo. Nezáří ovšem viditelným světlem - vydávají radioaktivní paprsky. které člověk očima nevnímá, ale jak si povšiml Bjelke, ptáci na obrazech jsou slepí! Nemají oči, jimiž by mohli vnímat naše, lidské, viditelné světlo.
Nu - a k tomuto zjištění připočítejte další: obrazy jsou provedeny způsobem člověku 20. století dokonale neznámým. Nejspíše byla skála rozrušena do hloubky několika centimetrů vhodným jehlovým nástrojem - snad úzkým diamantovým vrtáčkem, snad ultrazvukem, kdo ví? Rozhodně by byl dnes takový úkol velmi těžký, ne-li neproveditelný. Teď,však přijde to hlavní: štěrbina, vzniklá ve skále, je vylita, vytepána nebo kýho čerta, zkrátka nějak vyplněna tvrdým kovem. To se nemohlo stát bez účasti umělce či řemeslníka - a na člověka v blízkostí kovu číhá již za několik desítek minut nevyhnutelně smrt."
Viseli jsme Jiřímu na rtech - ale snad jen Bjelke tušil, kam míří. Pomalu vstával od stolu a my, nevím proč, jsme vstali s ním. Dokonce i Leif.
"Ty myslíš, Jyrry… ," hlesl Bjelke.
"Ano - jsem si dokonce jist. Přátelé - Jules Verne a my v jeho stopách jsme objevili známky pobytu návštěvy, jejíž domov není a nikdy nebyl na naší planetě."

Kapitola 15 - na černé kávě s docentem Holubem
Opusťme na chvíli naše hrdiny v domku na okraji Hafnarfjórduru s výhledem na rybářské kutry ve Faxa-fjordu a na ostnaté dráty plotů americké letecké základny. Přenesme se magnetofonovým páskem, několika kresbami a snímky zpět do Prahy, do druhého patra moderní budovy na Albertově, kde se usídlila astrobiologická laboratoř Československé akademie věd.
Nejsou tu ani dalekohledy, ani řady důstojných knih v kožených vazbách. Astrobiologie je hodně mladou vědou, a neměla proto čas stát se starobylou. Ani docent Holub se nepodobá roztržitému hvězdáři. Má hodně společného s naším starým známým, profesorem Sörenssenem - je stejně osmahlý, sportovní - však se právě vrátil z Vysokých Tater, kde měřil spektra stromů, keřů a mechů v zimních podmínkách. Vysvětlil nám, že spektrální rozbor a zjišťování odrazové schopnosti různých druhů rostlin je velmi důležitou pomocnou metodou astrobiologie - dovoluje totiž soudit na podobné druhy porostů i na ostatních planetách. Nepátrali jsme po výhodách spektroskopie dále a hlouběji, čas docenta Holuba byl vymezen, rozhodně však se nám, soudě podle jeho ošlehané, snědé a zdravím zářící tváře, zdála znamenitou přinejmenším pro zdraví vědce.
Venku padal sníh, zakrýval ve vířících sloupech světla pouličních lamp a z chodců, většinou mediků spěchajících domů, dělal ve chvilce docela pěkné sněhuláky.
Docent Holub uvařil na malém stolku kávu, řekl "Au!", když se spálil unikající párou, a pak už jsme usedli k našemu interview.
Pozn. red.
"Jak víte, pane docente, píši pro svůj časopis řadu článků o osudech výpravy doktora Kameníka a o celé historii Díry svatého Patrika. Rád bych za kapitolu, končící první myšlenkou na návštěvu obyvatel z vesmíru v kráteru Sneffelsu, zařadil několik údajů o stavu tohoto problému v době před prozkoumáním jeskyní pod Sneffelsem."
"Nu - tehdy jsme byli chudí, ale zase ne tak docela. Již několik let se na světě ozývaly hlasy o možnosti vesmírných návštěv na naší planetě v dávné i docela nedávné minulosti."
"Mohl byste o tom, pane docente, našim čtenářům něco podrobnějšího říci?"

Souboj pod hvězdami

KAZAN A ŠEDKA SEDĚLI VZPŘÍMENĚ A
čekali. Uplynulo pět minut - deset - patnáct - a Šedka zneklidněla. Na její volání vůbec nepřišla odpověď. Znovu zavyla a Kazan vedle ní se celý třásl a poslouchal - a opět následovalo pouze to mrtvé noční ticho. Takhle se smečka nechová. Šedka věděla, že se smečka nevzdálila tak daleko, aby k ní její hlas nedolehl, a mlčení smečky ji mátlo. A tu oběma náhle svitlo jako bleskem, že smečka nebo onen jediný vlk, jehož hlas předtím slyšeli, jim jsou velmi blízko. Pach byl svěží. Za několik okamžiků Kazan spatřil, jak se ve světle měsíce pohybuje nějaký stín. Za ním se objevil další a ještě další, až se jich v půlkruhu kolem nich, asi šedesát metrů daleko, ploužilo pět.
Potom se přikrčily, zalehly do sněhu a nehýbaly se. Po Kazanově boku se ozvalo zlostné zavrčení a strhlo Kazanův pohled k Šedce. Jeho slepá družka uskočila přitom dozadu. Bílé tesáky jí ve světle hvězd hrozivě blýskaly. Uši měla přitisknuté k hlavě. Kazan byl zmatený. Proč mu signalizuje nebezpečí, když tam kus dál na sněhu je vlk, a ne rys? A proč ti vlci nejdou blíž a nehodují! Pomalu vykročil směrem k nim, a Šedka ho svým osobitým kňučením zavolala.
Nevšímal si jejího volání a lehkým krokem šel dál, hlavu vysoko vztyčenou, hřbet naježený. Pojednou začal Kazan v pachu cizinců rozeznávat něco,
co mu bylo nějak zvláště povědomé. To ho k nim táhlo ještě rychleji, a když se konečně zastavil na dvacet metrů od místa, kde se skupinka tiskla do sněhu, jeho huňatý ocas se lehce zahoupal. Jedno ze zvířat vyskočilo a běželo k němu. Ostatní následovala a v příštím okamžiku byl už Kazan v jejich středu, očichával je a nechal se očichávat a vrtěl ocasem. • Byli to psi, a nikoli vlci.
V některém osamělém srubu v divočině jim pán umřel, a odtoulali se tedy do lesů. Dosud na sobě nesli známky saňových postrojů. Kolem krku jim visely obojky z losí kůže. Srst na bocích měli odřenou a jeden z nich dosud za sebou vláčel tři stopy pleteného postraňkového řemene. V záři měsíce a hvězd jim oči svítily rudě a hladově. Byli hubení, vychrtlí a vyhladovělí a Kazan se náhle otočil a klusal v jejich čele, až je dovedl k mrtvému losovi. Potom ustoupil do stínu, pyšně se posadil na zadek vedle Šedky a naslouchal cvakání čelistí a trhání masa, jak vyhladovělá smečka hodovala.
Šedka se přitočila blíž ke Kazanovi. Šťouchala ho čenichem do krku a Kazan ji ve spěšné psí lichotce mazlivě olízl jazykem na ujištění, že všechno je v pořádku. Když se psi nažrali a podle svého psovského zvyku ji přišli očichat a seznámit se blíž s Kazanem, přitiskla se na břicho do sněhu. Kazan se nad ní tyčil jako stráž. Jeden obrovský pes s červenýma očima - ten, který za sebou dosud vláčel kus pleteného postraňku - očichával Šedčin hebký krk o zlomek vteřiny déle, a Kazan zuřivě zavrčel na výstrahu. Pes se stáhl zpátky a nad Šedčinou slepou tváří se na okamžik zaleskly dvoje tesáky. Byla to bojová výzva plemene.
Velký severský pes byl vůdce spřežení, a zavrčet na něho kterýkoli pes z jeho smečky, jako na něho zavrčel Kazan, už by mu byl skočil po hrdle. Ale v Kazanovi, sveřepém a napůl divokém, jak tak stál nad Šedkou, nepoznával žádný rys nevolnického poddanství saňových psů. Tady stál vůdce proti vůdci - a u Kazana v tom bylo víc než to, protože byl Šedčiným druhem. Ještě okamžik, a byl by

ji přeskočil a pustil se do boje víc o ni než o vůdcovské právo.
Ale velký severský pes se s vrčením posupně odvrátil, pysk dosud vyhrnutý, a vylil si zlost vzteklým chňapnutím po slabině jednoho ze svých saňových druhů. Šedka vyrozuměla, co se událo, ačkoli nemohla vidět. Přikrčila se blíž ke Kazanovi. Věděla, že měsíc a hvězdy byly svědky oné scény, která vždycky znamená smrt - totiž výzvy k souboji o samčí právo. Kňučela a něžně očichávala Kazanovi plec a krk a pokoušela se ho svou svádivou plachostí odvést od tvrdě ušlapaného kruhu, v němž ležel mrtvý los. Avšak Kazanovou odpovědí bylo jen hrozné rachocení dušené bouře v samé hloubi hrdla. Lehl si vedle k ní, letmo jí olízl slepou tvář a otočil hlavu k cizím psům.
Měsíc klesal níž a níž, až konečně zašel za lesy na západě. Hvězdy bledly. Jedna po druhé mizely z oblohy a po jisté době se přihlásil mrazivý šedivý úsvit Severu. A právě za toho úsvitu se veliký severský vůdce saňové smečky zdvihl z díry, kterou si předtím vyhrabal ve sněhu, a vrátil se k losovi.