Živil se sběrem kořínků,

kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kdyby nebyl nalezen, měli by v Německu asi o jednoho »vlkodlaka« více. Kolik podobných případů odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen odrazem podobné reality? Propojením mýtických tradic o zbožšťování vlků a skutečné, objektivně existující lykantropie? Zdá se, že to nelze vyloučit…

Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky – pozn. aut.), mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce. Historie zná i další případy »divokých dětí«. V roce 1729 našli podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru.

Je zde ale ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Totiž případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly. Z literatury známe dva nejznámější prototypy – Tarzana a Mauglího. Jde o vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy nezískala zpět své lidství.

Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v 19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Avšak nejvíc případů tohoto zjevení přece jen pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží prehistorické kamenné svatyně. Podobná místní legenda inspirovala později i A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.

Tyto a mnoho jiných kriminálních případů údajné lykantropie měly na šíření víry ve vlkodlaky nemalý vliv. Soudy s těmito zločinci se těšily velkému zájmu obyvatelstva, vždyť nebylo běžné chytit »vlkodlaka«. Jsou však ale i jiné odnože vlkodlactví, které přispívaly k umocňování této pověry. V Anglii se například zjevovali černí psi, především v místech starých pohanských kultů, ale i jinde. Černý pes se například zjevil po prudké bouřce v kostele v městečku Bungay. Dva z věřících, kteří se uvnitř zrovna modlili, černý pes zabil a třetího těžce zranil rozsáhlým popálením. Mnoho předmětů poblíž kazatelny stačil přízrak ještě poničit a potom zmizel. Dnešní badatelé se domnívají, že popis řádění tohoto černého psa připomíná fenomén kulového blesku. Proč ale právě »černý pes« a nikoli »zářící pes«? To už prý zapracovala lidská fantazie…

Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.

Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.

Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.

LYKANTROPIE A JEJÍ ODNOŽE

Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.

Vrcholní představitelé kléru

věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností.

Právě 16. století

bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.

Vlk,

ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu.

Vlk,

respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.

Už v prehistorickém stádiu

vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.

DUCHOVNÍ ARCHETYP MINULOSTI?

Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti.

Tajemství vlkodlaků

V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo…

Železný vlk

Byl to pancéřový vlak, který si čeští legionáři sestavili a vyzbrojili pro boj s "červenými" v Rusku. Byl zprvu jen malý - dva ploché vagóny, dýchavičná lokomotiva - ale vyrostl časem a zesílil, měl pět vagónů, dobře krytých železnými pláty, kulomety a dělo. Proháněl se po trati na rozhraní Evropy a Asie, hubil "červené" a zahnal i cizího nepřátelského vlka na útěk. Pomohl našim úderníkům dobýt železniční most, ale pak upadl v hluboký spánkem. Mužstvo v něm, vysíleno dlouhým bděním, se uložilo na podlahu vozů jako vojáčci do škatulky a usnuli. I velitel železného vlka, který byl při půtce raněn, usnul hned na nosítkách, když ho sanitáři odnášeli.

VLK

Lidi narozené mezi 19. únorem a 20. březnem zveme v názvosloví Indiánského horoskopu „Vlky“. Tyto zrozence ovlivňuje vodní živel (cit, emoce, empatie, duševno). Vládne jim pak vítr severní, který s sebou přináší uzdravení a obnovu. V evropské kultuře bylo toto zvíře štvancem, který byl určen k záhubě. Vlk byl znamením ďábla, v pohádkách představoval zlo, jeho tesáky znamenaly smrt. V indiánské mytologii byl asi „nejpoužívanější“ bytostí, objevuje se v mnoha historkách, příbězích. Byl uctíván pro jeho nadpřirozené a mystické schopnosti. Míval velký význam při šamanských a kouzelnických rituálech. Představoval tajemnou stránku života.
Vlka bylo ve volné přírodě dost obtížné spatřit. Pokud se tak stalo, považovali to indiáni za veliké štěstí. I když se to nezdá, je totiž tenhle tvor velice plachý a citlivý. Podobně je to s lidmi narozenými v totemu Vlka - v Kruhu Země poslední znamení. Jejich citlivost se projevuje ve dvou směrech. Směrem vně ze skupiny, ve které žijí, projevují právě plachost, nesmělost a ostýchavost. Naopak směrem dovnitř, tedy k ostatním členům jejich „smečky“, se chovají velice starostlivě, intuitivně vycítí potřeby druhých, dokážou pochopit a pomoct. Jsou to velice jemné povahy. Bojí se dát své emoce plně znát, často je skrývají a drží se v ústraní.
Jsou dobromyslní, srdeční a důvěřiví. Nejednou se však stávají terčem jiných „dravějších“ jedinců, kteří je zneužívají. Není divu, že před okolní skutečností utíkají do svého snového světa, staví si bariéry, které je mají ochránit. Raději si svůj život naplánují a vymyslí ve své fantazii, ve svých představách. Se zájmem se pak věnují různým tajemným záležitostem, mají blízko k věcem, které jsou mimo hmotnou realitu. Je-li však nejhůř, dokážou se vyburcovat k mohutné obraně, leckdo by to do nich neřekl. Pozor, dají potom jasně na srozuměnou, že vlk je šelma.
Na životní cestu potřebuje ten, kdo se narodil ne znamení Vlka, partnera, který by ho schoval pod ochranná křídla, který by ho chránil. Takový člověk pak na oplátku dostane skvělého druha, vždy připraveného pomoct, vyslechnout a pohladit.

Pejsek

F
1. Vezmi si pastelku a namaluj si pejska
Dm
Nakresli si kámoše, ať se ti nestejská
F
Žádná s tebou nemluví, tak proč se snažit?
Dm F Dm
Nakresli si pejska a můžem pařit.


2. Když tě všichni serou a život nemá smysl
Já mám jedno řešení jak spravit tvoji mysl.
Nakresli se pejska,
ať se ti nestejská.


Pejsek je kamarád má nás rád,
pejsek je kamarád, má nás všechny rád,
pejsek je prostě príma kamarád,
protože nás má všechny rád.

Ale budete o tom přemýšlet. To se mi líbí. Ať jste kdokoliv, budete o nás přemýšlet, o starém Rosolákovi a Pejskaři, a hádat, jestli ti paznehti, kteří mu vybrali lebku, za to po zásluze zaplatili.
Zatím se o ten rosolový stroj musím starat. Je to jenom z deseti procent člověk, ale pak i mě je jenom čtyřicet procent sebe sama. Dohromady to dělá půlku člověka. Ale je to půlka, která má váhu. Je to půlka, která ještě něco chce. Jeho rosol a můj rosol, to jsou jen světlovody a elektřina. Data a touhy. Šmejd s rychlostí světla. Mně však některé touhy zůstaly, byť jen pár, a možná i Pejskaři, ještě míň.
To, co chceme, taky dostaneme. Dostaneme to všechno. Do posledního drobečku. Do poslední jiskry. Věřte tomu.

V mezičase je toto má poslední vůle a testament. Dost se Organickému klanu věnujeme a jednoho dne snad budeme vědět dost, abych sáhnul do systému a vypnul ho. Kompletně ho vypnul a připravil ty parchanty o všechno, tak jako připravili oni o všechno Pejskaře. Potíž je v tom, že na některá místa se nedá nahlédnout a nenechat stopy. Až někdo přijde a přiloží mi horký ocelový obušek na skráň, pak možná zjistím, že nejsem tak dobrý, jak si o sobě myslím. Vyrazte mi mozek, až to přijde. Ale je to tam, na několika místech v systému, a když tři dny nevložím svůj kód, tenhle příběh vyplave na povrch. Fakt, že ho čtete, znamená, že je po mně.
Nebo to znamená, že jsem jim to vrátil, takže utajovat dál tento příběh nemá cenu. Možná je to moje labutí píseň a možná píseň vítězství. To se nikdy nedozvíte přátelé.

Rozuměl jsem.

Odvedl jsem ho s sebou. Koupil jsem si tenhle byt, tyhle šaty, a život jde dál. Proto chodíme každý den na ulici. Přečetl jsem celý manuál a odhaduji, že tak deset procent z Pejskaře uvnitř zůstalo. Ta část, která je Pejskařem, se nemůže dostat na povrch, nemůže promluvit, pohnout tělem, nic takového, nemůže si dokonce ani nic pamatovat nebo vědomě uvažovat. Ale možná se uvnitř toho, co kdysi bývalo jeho hlavou, může nějak pohybovat, možná může nahlížet do dat, která jsou v tom rosolu uchovávána. A možná dokonce jednou narazí na tento příběh, pozná, co se mu stalo a pozná, že jsem se snažil mu pomoct.

„Tenhle moc narostl,“ povídá ten chlap. „Každý v G-boro ví, co se stalo, každý v celé zemi to ví, každý na světě. I kdyby to byl jenom omyl, nemohli jsme to nechat jen tak. Neber si to, Rosoláku. Vždyť žije. A ty taky. A oba naživu zůstanete, dokud budete dodržovat pár jednoduchých pravidel. Jelikož je přes čáru, musí mít vlastníka – a tím jsi ty. Můžeš s ním dělat, co chceš, – pronajímat ho k uchovávám informací, nebo ho pást – ale pořád zůstane s tebou. Každý den budete tady v G-boro na ulici a my sem budeme vodit lidi a ukazovat jim, jak dopadnou chlapci, kteří udělají chybu. Můžeš z toho mít dokonce i podíl, takže se vůbec nebudeš muset namáhat, když nebudeš chtít. Tak tě máme rádi, Rosoláku. Ale jestli opustí tohle město nebo jeden jediný den nevyjde, ven, posledních šest hodin tvého života tě to bude moc mrzet. Rozumíš?“