Když se k němu vrátila, měla tvář bílou a napjatou a v jejích očích byl teď podivný a strašlivý výraz, když se upřeně zahleděla přes pustinu.
Zapřáhla ho do postraňků a sama si kolem útlého pasu sepjala postrojový řemen, kterého předtím používal Pierre. Tak vyrazili směrem k řece a plahočili se v čerstvě napadlém a navátém sněhu po kolena hlubokém. V polovině cesty Jana v závěji klopýtla a upadla a její rozpletené vlasy se jako třpytivý závoj rozlétly po sněhu. Kazan mocně zatáhl a už byl u ní a jeho studený čenich jí zavadil o tvář, právě když se drápala na nohy. Na okamžik stiskla jeho huňatou hlavu do obou dlaní. "Vlku!" zabědovala. "Ach, Vlku!" A šla dál a těžce a sípavě už oddychovala, i po té krátké námaze. Na ledové ploše řeky nebyl sníh tak hluboký. Ale zdvihal se vítr. Vál od severovýchodu, přímo jí do obličeje, a jak s Kazanem táhla saně, skláněla hluboko hlavu. Po půl míli cesty po řece se zastavila a beznaděj,
kterou nemohla už déle potlačit, se jí vydrala ze rtů plačtivým zalykavým výkřikem. Čtyřicet mil!
Tiskla si rukama prsa, a stojíc zády proti větru, lapala po dechu jako člověk úplně udolaný. Děťátko bylo zticha. Jana zašla dozadu k saním a nahlédla pod kožešiny, a co tam spatřila, pobídlo ji zase dál skorem s vášnivou prudkostí. Na příští čtvrt míli cesty dvakrát klopýtla v závějích a upadla na kolena.
Potom přišel kus ledu větrem vymeteného a Kazan táhl saně sám. Jana kráčela vedle něho. V prsou cítila bolest. Do tváře jako by ji bodaly tisíce jehel, a tu si pojednou vzpomněla na teploměr. Na chvíli ho položila navrch na stan. Když se na něj po několika minutách podívala, ukazoval pětatřicet stupňů pod nulou. Čtyřicet mil! A otec jí řekl, že to může dokázat - a že nemůže zabloudit!
Ale nevěděla, že i její otec by se byl úzkostlivě rozpakoval jít ten den proti severu, když teplota klesla na pětatřicet pod nulou a skučivý vítr přinášel první předzvěst ledové vichřice.
Les nechali již daleko za sebou. Před nimi nebylo nic než nelítostná pustina a les až daleko za ni, a ještě skrytý ponurou šedí dne. Kdyby kolem bývaly nějaké stromy, Janino srdce by se nebylo tak stahovalo hrůzou. Ale nikde nebylo nic - nic než to šedé příšerné šero, při němž se klenba oblohy dotýkala země v obzoru jen míli dalekém.

Oheň jí dodal odvahy. Čtyřicet mil - a řeka vede k jejich domovu! Musí to dokázat - s děťátkem - a s Vlkem. Nejdřív se k němu obrátila, zavolala na něho jménem a položila mu ruku na hlavu. Potom mu dala kus masa,
který nechala rozmrznout nad ohněm, a rozpustila trochu sněhu na čaj. Hlad neměla, ale připomněla si, jak ji otec nutíval jíst čtyřikrát i pětkrát denně, a proto se přemohla a nasnídala se - suchar, řízek masa a tolik horkého čaje, kolik dokázala vypít.
Potom uhodila strašlivá hodina, které se tak
děsila. Zabalila otcovo mrtvé tělo pevně do pokrývek a převázala je pletenými řemínky. Pak nakupila všechny kožešiny a pokrývky na saně, na konec bližší k ohni, a hluboko do nich zachumlala malou Janinku. Strhnout stan byl těžký úkol. Provazy byly tuhé a zmrzlé, a když práci skončila, jedna ruka jí krvácela.
Naložila stan na saně a potom si napůl zakryla tvář, otočila se a zahleděla se dozadu.
Pierre Radisson ležel na svém loži z větví balzámových jedlí a nad ním nebylo nic než šedivá obloha a vrcholky smrků. Kazan stál s nohama toporně vzepřenýma o zem a větřil. Hřbet se mu naježil, když Jana pomalu popošla kousek zpátky a poklekla vedle té nehybné věci zavinuté do pokrývek.

LEDOVOU VICHŘICÍ
UŽ SE ROZEDNÍVALO, KDYŽ SE ROBÁTKO . přitulilo blízko k Janiným teplým ňadrům a probudilo ji svým hladovým nářkem. Otevřela oči, odhrnula si husté vlasy z obličeje a spatřila šerý obrys otcovy postavy, ležící na druhé straně stanu. Ležel velmi klidně a Jana měla radost, že dosud spí. Věděla, že minulý den měl velmi blízko k úplnému vyčerpání, a proto ještě půl hodiny zůstala v klidu ležet a tichounce se mazlila s malou Janinkou. Potom opatrně vstala, zachumlala děťátko do teplých pokrývek a kožešin, oblékla si svůj silnější kožich a vyšla ven.
Tou dobou už byl jasný den a Jana si s úlevou oddychla, když viděla^ že bouře se rozešla. Byl třeskutý mráz. Připadalo jí, že za celý život ještě nezakusila, aby bylo tak zima. Oheň byl úplně vyhaslý. Kazan byl schoulený do klubka, čenich zastrčený pod břichem. Když Jana vyšla, zdvihl hlavu a celý se třásl zimou. Nohama v silných mokasínech rozhrnula popel a ohořelé' větve na místě, kde včera byl oheň. Nezbývala ani jiskřička.
55
Na zpáteční cestě do stanu se na okamžik zastavila u Kazana a popleskala ho po chundelaté hlavě. "Ubohý Vlku!" řekla. "Proč jen jsem ti nedala aspoň jednu tu medvědí kůži!"
Odhrnula stanový závěs a vešla. Poprvé spatřila otcovu tvář ve světle - a venku Kazan uslyšel strašlivé zakvílení, které se jí vydralo ze rtů.
Stačilo se podívat na tvář Pierra Radissona jen jednou - a každý musil pochopit.
Po tom výkřiku šíleného žalu se Jana vrhla na otcova prsa a štkala tak tiše, že ani Kazanovy tenké uši nepochytily sebemenší zvuk. A tak tam ležela propadlá svému bolu, dokud naříkavý pláč malé Janinky nevzburcoval veškerou životní sílu ženství
i mateřství v jejím dívčím těle.
Tu se prudce vztyčila a vyběhla ze stanu ven. Kazan se trhal a vzpínal na konci řetězu, jak chtěl k ní, ale ona ho teď neviděla. Hrůza z pustiny je horší než hrůza ze smrti, a nyní v mžiku Janu zavalila. Ne proto, že by měla strach o sebe. To kvůli děťátku. Plačtivý nářek ze stanu ji bodal do srdce jako rány nožem.
A vtom si z ničeho nic náhle připomněla, co minulý večer říkal starý Pierre - jeho slova o řece, o průduších, o domově čtyřicet mil vzdáleném. "Nemohla bys zabloudit, Jano." Tušil, co se může stát. Zabalila děťátko hluboko do kožešin a vrátila se k ohništi. Její jedinou myšlenkou teď bylo, že musejí mít oheň. Udělala hraničku z březové kůry, pokryla ji ohořelými kousky dřeva a odešla do stanu pro sirky. Pierre Radisson je nosil ve vodotěsné krabičce v kapse svého medvědího kožichu. Plakala, když si opět vedle něho klekla a vytahovala krabičku. Jakmile oheň vzplanul, přidala další kousky dříví a potom několik větších kusů, které Pierre natahal do tábora.

Dnes ji chtěl mít velmi blízko, ale neodpověděl jí ani zaskučením. Neodvažoval se porušit to podivné ticho ve stanu.
Dlouho ležel tiše, unavený a zchromlý z té celodenní cesty, ale spánek se mu vyhýbal. Oheň pomalu vyhoříval - vítr ve vrcholcích vysokých stromů usínal - a husté šedivé mraky válející se pod ocelovou oblohou uplývaly jako těžká jednolitá opona.
Hvězdy se začaly bíle a kovově třpytit a z dalekého severu sem doléhal slabounce vrzavý sten, jako když ocelote plazy saní kloužou po zmrzlém sněhu - tajemný monotónní hlas severní záře. Potom se vytrvale a rychle ochlazovalo. Té noci se Šedka neřídila podle směru větru. Jako plíživý
stín sledovala stopu zanechanou Pierrem Radissonem, a když ji Kazan dlouho po půlnoci opět uslyšel, ležel s hlavou vztyčenou a tělo měl strnulé až na podivné škubání ve svalech.
V Šedčině hlase byl nový tón - lkavý tón, v němž bylo víc než touha po druhovi. Bylo to .Zvěstování. A při zvuku toho hlasu Kazan ze sebe setřásl dosavadní mlčení i strach a s hlavou zdviženou přímo vzhůru k obloze zavyl, jako divocí severští psi vyjí před stany svých indiánských pánů, kteří právě zemřeli.

"Až si zakouřím," odpověděl. "Je ti pěkně?"
"Ano. Jsem hrozně unavená - a - ospalá -" Pierre se něžně zasmál. Ve tmě si hmatal po hrdle. "Jsme skoro doma, Jano. Tamhle to je naše řeka - Malá Bobří. Kdybych ti dnes utekl a nechal tě samotnou, mohla bys podle ní dojít rovnou až k našemu srubu. Je to jen čtyřicet mil. Slyšíš mě?" "Ano - vím -"
"Čtyřicet mil - pořád po řece dolů. Nemohla bys zabloudit, Jano. Jenom bys musela dávat pozor na průduchy v ledu."
"Nepůjdeš si ještě lehnout, tatínku? Jsi unavený - a málem nemocný." "Ano - až si zakouřím," opakoval. "Budeš tak hodnáa budeš mě zítra na ty průduchy upozorňovat? Mohl bych zapomenout. Vždycky je snadno poznáš, protože sníh a škraloup na nich jsou vždycky bělejší než na ostatním ledě, a jako houba. Budeš si pamatovat - průduchy -" ' "A-uo - budu -"
Pierre spustil stanový závěs a vrátil se zase k ohni. Při chůzi se potácel.
"Dobrou noc, kamaráde," řekl. "Snad abych už raděj šel za dětmi. Ještě dva dny - čtyřicet mil - dva dny -" Kazan ho pozoroval, jak vchází do stanu. Celou vahou se vzepjal na konci řetězu, až mu obojek stáhl bolestivě hrdlo a bral mu dech. Nohy a hřbet se mu škubaly.
Ve stanu, kam zašel Radisson, je Jana a to maličké. Věděl, že jim Pierre neublíží, ale věděl také, že s Pierrem Radissonem se velmi blízko u nich vznáší něco strašlivého a hrozivě neodvratného.
Chtěl toho muže mít venku - u ohně - kde může ležet tiše, a hlídat ho.
Ve stanu bylo ticho. Šedčino volání se ozvalo blíž než kdy předtím. Každou noc ho volala dřív a přicházela blíž k táboru.

"No vidíš, Janičko, ten kašel není tak zlý," řekl. "Už povoluje. Nemohla jsi přece zapomenout, má milá, ne? Vždycky je po něm člověk slabý a má červené oči." Den, který nadešel, byl studený, bezútěšný a ponurý a po všechny jeho hodiny se Kazan s mužem hmoždili vpředu a vlekli saně a Jana šla v jejich brázdě vzadu za nimi. Kazana už jeho rána nebolela. Táhl vytrvale se vší silou a muž ho ani jednou nešlehl, ale rukou v palečnici ho popleskával po hlavě a po hřbetě^ Den byl čím dál tím temnější a ve vrcholcích stromů kvílivě hučela předzvěst bouře.
Ani tma a příchod prudké vánice Pierra Radissona ne-dohnaly k tomu, aby rozbil tábor. Musíme dorazit k řece, opakoval si v duchu znovu a znovu. Musíme dorazit k řece - musíme dorazit k řece - A ustavičně pobízel Kazana k většímu vypětí, zatímco jeho vlastní síla na konci postroje ochabovala.
Začalo sněžit, když Pierre v poledne zastavil, aby rozdělal oheň. Sněhové vločky padaly rovně dolů v bílé záplavě tak husté, že na padesát kroků nebylo vidět kmen stromu. Pierre se jenom smál, když se Jana zachvěla a s děťátkem v náručí se k němu přitulila. Zdržel se jenom hodinu a potom znovu zapřáhl Kazana do postraňků a sám si připjal řemeny postroje kolem pasu. Tím tichým šerem, které bylo skorem nocí, nesl Pierre v ruce svůj kompas a konečně pozdě odpoledne došli k průlomu mezi lesy a před nimi ležela rovina, přes kterou Radisson ukázal radostně rozechvělou rukou. "Tamhle je řeka, Jano," řekl slabým a chraplavým hlasem. "Tady se teď mužem utábořit a počkat, až se ta vánice přežene."
Pod hustou skupinou smrků postavil stan a potom se pustil do shánění dříví. Jana mu pomáhala. Jakmile měli uvařenou kávu a navečeřeli se masa a opékaných sucharů, odešla Jana do stanu a klesla vysílena na měkké lůžko z vysoce nastlaných jedlových větví a sebe i děťátko pečlivě zabalila do kožešin a houní. Dnes neměla pro Kazana ani slůvka.
A Pierre byl rád, že je příliš unavená, než aby si sedla
k ohni a povídala. A přece -
Kazanovy bdělé oči spatřily, jak Pierre sebou pojednou
škubl. Vstal z hrany saní a přistoupil ke stanu. Odhrnul
závěs a strčil hlavu a ramena dovnitř.
"Už spíš, Jano?" zeptal se.
"Skorem, tatínku. Přijdeš už, prosím tě - brzy?"

Rozkašlal se a zaťal ruku do prsou v místě, kde jako by ho bolest přímo rvala.
"Namrzlá plíce," řekl, mluvě přímo na Kazana. "To jsem chytil hned na začátku zimy, tam ve Fond du Lacu. Doufám, že se s těmi dětmi dostanem domů - včas." V samotě a prázdnotě té obrovské severní pustiny si člověk snadno zvykne mluvit sám se sebou. Ale Kazan měl hlavu čilou a oči bdělé, a tak Pierre mluvil k němu. "Musíme je dostat domů, a jsme tady na to jenom ty a já," řekl a kroutil si přitom vous mezi prsty. Náhle zaťal pěsti.
Znovu jím zacloumal ten křečovitý, mučivý kašel. "Domů!" popadal dech a držel se za prsa. "Je to osmdesát mil přímo na sever - k Churchillu - a já jen prosím boha, abychom tam dorazili - s těmi dětmi - než mi vypovědí plíce."
Vstal a s každým krokem maličko zavrávoral. Kazan měl na krku obojek a Pierre ho přivázal řetězem k saním. Potom přitáhl několik menších kmínků na oheň a tiše vklouzl do stanu, kde Jana a děťátko už spaly. Tu noc slyšel Kazan několikrát vzdálený hlas Šedky, volající po něm, ale něco mu říkalo, že teď na něj nesmí odpovědět. Krátce před úsvitem přišla Šedka téměř až k samému táboru, a tu jí Kazan prvně odpověděl. Jeho zavytí probudilo muže.
Vyšel ze stanu, na několik krátkých okamžiků se pátravě zahleděl do oblohy nad sebou, rozdmýchal oheň a začal připravovat snídani. Popleskal Kazana po hlavě a dal mu kus masa.
O chviličku později vyšla Jana. Byla sama, děťátko nechala ve stanu spát dál. Pospíšila si k Pierrovi a políbila ho a potom si klekla vedle Kazana a mluvila na něj skorem tak, jak ji včera slyšel mluvit na děťátko. Když vyskočila a šla pomáhat otci, Kazan se pustil za ní, a jakmile si Jana všimla, že pes stojí pevně na nohou, vykřikla radostí. Byla to divná cesta, na kterou se ten den vydali do hlubin Severu. Pierre Radisson ulehčil saním o všechno kromě
stan, pokrývky, jídlo a kožešinový pytel pro malou
Janinku. Potom se sám zapřáhl do postraňků a táhl saně
po sněhu.
Ustavičně kašlal.
"Ten kašel mám už půlku zimy," zalhal Pierre a dával bedlivý pozor, aby Jana nespatřila ani stopu krve na jeho rtech nebo vousu. "Aspoň týden nevytáhnu paty ze srubu, až se dostanem domů."