Rysí drápy se mu zařízly do masa a rozdíraly mu bok - trochu vysoko, než aby to bylo smrtelné. Ještě jedno trhnutí a byly by mu zajely až do vnitřností. V zápase se však dostali až těsně ke kraji skalní stěny a náhle, bez jediného zavrčení nebo skřeku, se převážili dolů. O padesát nebo šedesát stop níže tvořila skála široký stupeň, a třebaže se při pádu ve vzduchu převalovali, Kazanovy zuby se zatínaly jen hlouběji.
Dopadli se strašlivou prudkostí, Kazan navrch. Náraz ho odhodil na pět stop od nepřítele. Bleskem byl na nohou, hlava se mu motala, ale zlostně vrčel, hotov k obraně. Rys ležel bezvládně a bez hnutí tam, kam dopadl. Kazan k němu popošel, stále ve střehu, a opatrně počichával. Něco mu říkalo, že je po boji. Obrátil se a pomalu se do-vlekl po skalním stupni ke stezce a vrátil se k Šedce. Šedka už nebyla ve svitu měsíce. U samé rozsedliny mezi oběma skalisky ležela bezvládná a mrtvá tělíčka tří štěňátek. Rys je roztrhal na kusy. S žalostným zaskučením přistoupil Kazan k oběma balvanům a strčil mezi ně hlavu. Tam ležela Šedka a stýskala si svým strašlivým vzlykavým nářkem. Vlezl k ní a začal jí olizovat krvácející plece a hlavu. Po celý zbytek noci skulila bolestí. Když se rozbřesklo, dovlekla se ven k neživým tělíčkům na skále.

Měkké kuličky, které se kolem něho motaly a válely a tulily se k jeho hnědavému kožichu, v mnohém Kazanovi připomínaly děťátko. Chvílemi vydávaly týž podivný
slabounký kvikot a potácely se na svých čtyřech nožičkácb právě tak bezmocně, jako se malá Janinka klátila na svých dvou. Nemazlil se s nimi, jako se s nimi mazlila Šedka, ale jejich dotyk i to dětské kňourání ho naplňovaly takovou rozkoší, že podobnou ještě v životě nezakusil. Měsíc visel přímo nad nimi a noc byla jasná téměř jako den, když se opět ubíral dolů, aby něco ulovil pro Šedku. Na úpatí skály před ním náhle odněkud vyrazil velký bílý králík a Kazan se za ním pustil. Pronásledoval ho asi půl míle, až v něm vlčí instinkt přemohl psa, a potom se marné honičky vzdal. Vysokou by snad byl uhnal, ale malou zvěř musí vlk lovit tak, jako ji loví liška, a začal se tedy plížit houštinami pomalu a tiše jako stín. Byl na míli od Sluneční skály, když mu dva rychlé skoky stačily, aby v zubech držel Šedčinu večeři. Pomalu klusal zpátky a chvílemi pouštěl velkého sedmilibrového sněžného králíka z tlamy, aby si odpočinul. Když došel na úzkou stezku, která vedla na vrchol Sluneční skály, ihned se zarazil. Na stezce bylo cítit čerstvou stopu cizích tlap. Králík mu vypadl z tlamy. Každičká žilka v jeho těle náhle oživla jako zelektrizovaná. Pach,

který ucítil, nebyl pach ani králičí, ani kuní, ani dikobrazí. Před ním vystoupil po stezce tesák a dráp. A tu z temene skály k jeho sluchu dolehly slabounké zvuky, na které se s příšerným zaskučením rozběhl nahoru. Když se přihnal na vrchol, spatřil v bílém světle měsíce výjev, při kterém na jediný krátký okamžik strnul.
Těsně na samém kraji svislého srázu, odkud se mohla zřítit padesát stop hluboko na kameny, bojovala Šedka na život a na smrt s obrovským šedivým rysem. Byla na zemi - a vespod - a pronikavý, strašlivý výkřik bolesti, který náhle zazněl, vyšel od ní. Kazan se letem hnal přes skálu. Jeho útok byl rychlý, tichý útok vlka, posílený větší odvahou, zuřivostí a strategií severského psa. Jiný severský pes by byl při takovém prvním útoku zhynul. Ale rys nebyl ani pes, ani vlk. Byl to "Mou-lí, Bleskurychlý", jak ho pojmenovali Sarsíové - nejhbitější tvor divočiny. Kazanovy tesáky, na palec dlouhé, se mu užuž bořily hluboko do krční žíly. Ale vtom se rys ve zlomku vteřiny převrátil jako obrovská měkká koule a Kazanovy zuby se zahryzly do masa na jeho šíji místo do krční žíly. A Kazan teď nebojoval s tesáky vlka ze své smečky ani s druhým severským psem. Bojoval s drápy - s drápy, které páraly jako dvacet nožů ostrých jak břitva a které nemohlo zadržet ani zakousnutí do chřtánu. Jednou zápasil s rysem chyceným v pasti a nezapomněl na lekci, kterou si z toho boje odnesl. Rval se, aby rysa stáhl k sobě dolů, a ne aby ho přitlačil na záda, jak by se byl snažil při boji s jiným psem nebo vlkem. Věděl, že ta zuřivá kočka, když leží na zádech, je nejvýše nebezpečná. Jediným trhnutím své silné zadní nohy by mu mohla rozpárat břicho.
Za sebou slyšel plakat a naříkat Šedku a věděl, že je strašlivě poraněná. Bylo v něm zběsilosti a síly za dva psy a prokousl kočce maso a kůži na hrdle, až mu zuby o sebe cvakly. Ale obrovský rys o chloupek unikl smrti. Aby se mu dostal až na krční žílu, bylo třeba, aby chňapl
znovu - a náhle Kazan ten smrtelný výpad učinil. To pro rysa znamenalo okamžik volnosti a právě v tom okamžiku se převrátil na záda a Kazan se mu zahryzl do hrdla
shora.

TEN DEN STŘEŽIL KAZAN TEMENO
Sluneční skály. Osud a strach z pánů a jejich hrubost mu až doposud zbraňovaly v otcovství, a byl z něho zmatený. Něco mu nyní říkalo, že patří na Sluneční
skálu, a ne do srubu. Volání, které k němu doléhalo
z dálky přes pláň, na něj již nepůsobilo tak silně. Se soumrakem vylezla Šedka ze svého kouta, s kňouravým
kňučením se přitočila k němu a něžně ho rafala do huňatého krku.
Odpověděl na to tak,Jak mu kázal odvěký instinkt jeho otců - něžně olízal Šedce tvář.
Potom Šedka rozevřela čelisti a zasmála se krátkým třaslavým oddychováním, jako kdyby byla uhnaná. Byla šťastná, a když ze slujky mezi balvany zaslechli slabounké fňukavé vrnění, zavrtěl Kazan ocasem a Šedka se chvatně vrátila k mláďatům.
Ten novorozenecký nářek a jeho účinek na Šedku byly první Kazanovou lekcí v jeho výchově k otcovství. Opět pud mu řekl, že Šedka s ním teď nemůže chodit dolů na lov- že musí zůstat na temeni Sluneční skály. A tak když měsíc vyšel, seběhl dolů sám a před rozedněním se vrátil s velkým bílým králíkem v tlamě. K tomu skutku ho ponoukla divočina v něm a Šedka žrala hltavě. Hned věděl, že nadále musí chodit každou noc lovit pro Šedku - a pro ty kňouravé tvorečky schované mezi oběma balvany.
Příští den ani přespříští nešel do srubu, ačkoli slyšel, jak ho volá hlas nejen ženy, ale i muže. Až pátého dne sešel
dolů a Jana i děťátko měly takovou radost, že žena ho objala a robátko ho kopalo a smálo se a Vřískalo na něj, kdežto muž stál ostražitě poblíž a pozoroval tyto jejich projevy náklonnosti pohledem, z něhož probleskoval nesouhlas.
"Já se ho bojím," řekl Janě snad už posté. "Kvůli těm očím, svítí mu jako vlkovi. Je ze zrádného plemene. někdy mě mrzí, že jsme ho vůbec vodili k nám domů." "Kdybychom ho nebyli přivedli - co by se bylo stalo - s naší maličkou?" připomněla mu Jana hlasem, který se trochu zajíkal.
"Na to jsem málem zapomněl," odpověděl jí manžel. "Kazane, ty lotře jeden, myslím, že tě vlastně mám taky rád."
Položil mazlivě ruku Kazanovi na hlavu. "Jsem zvědavý, jak se mu bude líbit tam u nás?" pokračoval otázkou. "Je odjakživa zvyklý na lesy. Bude mu to tam připadat strašně cizí."
"A já - jsem taky - odjakživa zvyklá na lesy," zašeptala Jana. "Proto asi Kazana tolik miluji - kromě tebe a maličké. Kazane - drahý milý Kazane!" Tentokrát Kazan cítil i větřil tu tajemnou změnu ve srubu silněji. Jana a její muž ustavičně hovořili o svých plánech, pokud byli spolu - a když byl muž pryč, hovořila Jana na maličkou a na něj. A kdykoli přiběhl do srubu v týdnu, který následoval, pokaždé byl neklidnější a neklidnější, až si nakonec muž té změny v jeho chování povšiml. "Myslím, že to ví," řekl jednou večer Janě. "Myslím, že ví, Že se chystáme odejet." Po chvíli dodal:
"Dnes řeka zase stoupala. Bude trvat ještě týden, než se budeme moci vydat na cestu, snad i déle." Téže noci měsíc zaléval temeno Sluneční skály zlatavým jasem a do té záře vyšla Šedka a za ní se batolila její tři štěňata.

Jdi spát- jdi spát-" Dlouho potom stál Kazan strnule uprostřed světnice, poslouchal a třásl se. A z velké dálky slabounce slyšel kvílivý hlas Šedky. Ale tentokrát to nebyl hlas stesku. Rozechvíval ho, vzrušoval. Běžel ke dveřím a kňučel, ale Jana tvrdě spala a neslyšela ho. Ještě jednou zaslechl to volání, pouze jednou. Potom noc ztichla. A Kazan se schoulil u dveří.
Tam ho Jana spatřila, dosud bdělého a dosud s ušima ve střehu, když se časně ráno probudila. Šla mu otevřít dveře a v tom okamžení byl pryč. Zdálo se, že se nohama málem ani nedotýká země, jak uháněl směrem ke Sluneční skále. Přes pláň viděl, že její korunu již zalévá zlatá záře.
Přiběhl k úzké točité stezce a chvatně vyběhl po jejích zákrutech nahoru.
Šedka nebyla na temeni, aby ho přivítala. Ale cítil ji a ve vzduchu byl i silný pach toho něčeho jiného. Svaly se mu napjaly, nohy strnuly. Hluboko v hrudi mu začalo rachotit tlumené vrčení. Už věděl, co je to divné neznámé, co ho ustavičně pronásledovalo a zneklidňovalo. Je to život. Něco, co žije a dýchá, vniklo do domova, který si spolu se Šedkou vyhledali.
Vycenil dlouhé tesáky a zlostné, vzdorné zavrčení mu odhrnulo pysk. Nohy jako struny, připraven ke skoku, krk a hlavu nataženou kupředu, blížil se k mezeře mezi dvěma balvany, kam minulý večer zalezla Šedka. Byla tam dosud.
A s ní tam bylo ještě něco jiného. Napětí v Kazanově těle ve chviličce povolilo. Hřebínek na zježeném hřbetě opadával, až se úplně srovnal. Uši se mu nachýlily kupředu, strčil hlavu a plece mezi oba balvany a jemně zakňučel. I Šedka zakňučela.
Kazan pomalu vycouval a otočil se čelem k vycházejícímu slunci. Potom si lehl tak, že svým tělem zahradil vchod do komůrky mezi balvany.
Šedka byla matkou.
Tragédie na Sluneční skále

Jakmile došel na úpatí, už déle neváhal, nýbrž střelhbitě vyrazil směrem ke srubu. Vlivem pudu divočiny, který v něm dosud vězel, se vždycky ke srubu přibližoval opatrně a nikdy se napřed neohlásil. Jana se maličko polekala, když zdvihla hlavu od děťátka a v otevřených dveřích spatřila Kazanovu huňatou hlavu a plece. Děťátko se radostí vzpínalo a kopalo a natahovalo obě ručky po Kazanovi a mazlivě na něj broukalo. I Jana k němu natáhla ruku. "Kazane!" zavolala něžně. "No pojď dál, Kazane!" Dravý rudý svit v Kazanových očích pomaličku jihl. Položil jednu přední tlapu na práh, a jak tam tak stál, pobízela ho žena znovu dál dovnitř. Náhle se zdálo, že pod ním lehce podklesly nohy, a stáhl ocas a vplížil se dovnitř
s oním psím výrazem, jako kdyby se byl dopustil zlého činu.
Bytosti, které miloval, byly v tom srubu, ale srub sám nenáviděl. Nenáviděl všechny sruby, protože ze všech čišel klacek a bič a vězení. Jako všichni saňoví psi měl za lože raději volný sníh a za přístřeší haluze smrčiny. Jana mu položila ruku na hlavu a při tom doteku mu celé tělo rozechvěla ona podivná slast, jež mu byla odměnou za to, že opouštěl Šedku a divočinu. Pomalinku zdvihal hlavu, až jí jeho černý čenich spočinul na klíně, a když zavřel oči, ten podivný tvoreček, který ho tolik mátl svou záhadností - děťátko - ho kopal drobnýma nožkama a tahal ho za hnědavou srst. To dětské muchlání miloval dokonce víc než dotek Janiny ruky. Bez hnutí, kamenný jako sfinga, neprojevuje se ani jediným svalem celičkého těla, Kazan jen stál, sotva dýchal. Nejednou již tento nedostatek jakéhokoli projevu přiměl Janina manžela, aby ji varoval. Ale vlčí krev, která mu kolovala v žilách, jeho divoká nepřístupnost, dokonce | i jeho soužití se Šedkou její lásku ke Kazanovi jen posilovalo. Chápala ho a věřila mu.
Na sklonku zimy, v posledních dnech sněhu, Kazan ukázal, co v něm je. Jeden sousední lovec kožešin k nim zajel se svým spřežením a malá Janinka se přibatolila k jednomu jeho velkému saňovému psu. Ozvalo se zuřivé sklapnutí čelistí, Jana zděšeně vykřikla a muži se s hrozbami vrhli ke smečce.
Ale Kazan je všechny předešel. Rychlostí střely se jako šedá šmouha mihl kolem a už visel velkému psu na hrdle. Když ho odtrhli, byl pes mrtvý. Jana na to teď myslila, když robě kopalo Kazana do hlavy a čuchalo mu srst. ^"Hodný, milý Kazan," řekla něžně a sklonila tvář nízko k němu. "Jsme rádi, žes přišel, Kazane, protože dnes v noci budeme samy - Janinka a já. Tatínek odjel na stanici, a ty se o nás musíš postarat, dokud on je pryč." Pošimrala ho na nose konečkem svého dlouhého lesklého copu. To vždycky rozradostnilo maličkou, protože Kazan přes všechen svůj stoický klid musel zafrkat a někdy
i kýchl a zastříhal ušima. A i jemu se to líbilo. Miloval líbeznou vůni Janiných vlasů.
"A bojoval bys za nás, kdybys musel, viď?" pokračovala. Potom klidně vstala a dodala: "Musím zavřít dveře. Nechci, abys nám dnes zase utekl, Kazane. Musíš zůstat u nás."
Kazan odešel do svého kouta a lehl si. Právě tak, jako na temeni Sluneční skály, bylo to divné něco, co ho ten den tak zneklidňovalo, tak i tu ve srubu ho zneklidňovalo něco záhadného. Větřil ve vzduchu a snažil se vyzkoumat jeho tajemství. Ať to bylo co bylo, zdálo se, že to působí i na jeho paní, dělá ji to jinou. Ta zatím vyhledávala po srubu všechny možné věci a drobnosti a svazovala je do balíků. Pozdě večer, než si šla lehnout, přišla Jana k němu a na chviličku si k němu mazlivě schovala ruku. "Odcházíme odsud," zašeptala a v jejím hlase se chvělo cosi divného, cosi téměř jako vzlyk. "Jedeme domů, Kazane. Odcházíme odsud tam, kde žije jeho rodina - kde mají kostely, a města, a hudbu, a všechny krásné věci na světě. A vezmeme s sebou tebe, Kazane!" Kazan jí nerozuměl. Ale blažilo ho, že žena je tak blízko u něho a že na něj mluví. V takových chvílích zapomínal na Šedku. Pes, který v něm byl, převládl nad jeho čtvrtinou divoké krve, a tu náplni jeho světa byla jedině ta žena a dítě.
Ale když se uložila k spánku a ve srubu se rozhostilo úplné ticho, opět se ho zmocnil dřívější neklid. Vstal a tiše a opatrně přecházel po chatě, očichával stěny, dveře i věci, které jeho paní svázala do balíků. Z hrdla mu uklouzlo zdušené zakňučení. Jana je v polospánku zaslechla a zašeptala: "Buď zticha, Kazane.

Hlas doletí slabounce až na vrchol Sluneční skály a Šedka přitáhla uši k hlavě. Kazan sebou zavrtěl a v příštím okamžiku se probudil a už byl na nohou. Skočil na přečnívající plochý balvan, větřil ve vzduchu a díval se daleko přes pláň, která se táhla pod nimi. Přes pláň se k nim znovu donesl ten ženský hlas a Kazan odběhl až na kraj balvanu a kňučel. Šedka se k němu tiše přitočila a položila si čenich na jeho plec. Ponenáhlu poznala, co ten hlas znamená. Dnem i nocí se ho bála víc, než se bála pachu člověka. Od chvíle, kdy pro Kazana odpadla od smečky a vzdala se bývalého života, se ten hlas stal Šedčiným úhlavním nepřítelem, a nenáviděla jej. Bral jí Kazana. A kamkoli šel hlas, tam za ním šel Kazan.
Noc co noc ji olupoval o druha a ponechával ji jejím osamělým toulkám pod hvězdami a měsícem, při nichž věrně setrvávala ve své samotě a jedinkrát neodpověděla svou rodnou řečí na lovčí výzvy divokých bratří a sester v lesích a na široké pláni. Obyčejně na ten hlas zlostně zavrčela a někdy i Kazana lehce kousla, aby ukázala svou nelibost. Ale dnes, když se ten hlas ozval potřetí, zalezla pozadu do temné slujky mezi dvěma balvany a Kazan viděl jenom ohnivý svit jejích planoucích očí. Kazan se znepokojeně rozběhl ke stezce, kterou jejich tlapky vyšlapaly až na vrchol Sluneční skály, a zůstal nerozhodně stát. Celý dnešek i včerejšek byl neklidný a rozčilený. Nevěděl, co ho to vzrušuje, ale ať to bylo cokoli, viselo to zjevně pouze v ovzduší, protože to nemohl ani zahlédnout, ani zaslechnout, ani zvětřit. Ale mohl to vycítit.
Vrátil se ke slujce a začichal na Šedku. Obyčejně mu odpovídala lichotivým zakňučením. Ale dnes v odpověď vyhrnula pysky, až viděl její bílé tesáky. Počtvrté k nim slabounce dolehl ten hlas a Šedka divoce chňapla po něčem neviděném ve tmě mezi oběma balvany. Kazan znovu odběhl ke stezce, stále ještě na vážkách. Potom zamířil po ní dolů. Byla to úzká a točitá stezka, vyšlapaná pouze tlapami
a drápy zvířat, protože Sluneční skála byla obrovská homole, která se tyčila téměř kolmo vzhůru sto stop nad vrcholky okolních smrků a balzámových jedlí a svým holým temenem zachycovala slunce od jeho prvních ranních paprsků až po poslední záři večer. Do bezpečí tohoto zátiší na temeni skály zavedla Kazana prvně Šedka

VELKÁ ZMĚNA

SKÁLY, HŘEBENY I ÚDOLÍ SE ZAČÍNALY
zbarvovat teplejším odstínem. Pupeny na topolech byly na rozpuknutí. Vůně balzámových jedlí a smrků každým dnem víc sytila vzduch a celou divočinou, po pláních i lesích, zvučel zurčivý šum jarních vod, hledajících si cestu do Hudsonova zálivu. V onom velkém zálivu duněl rachot a třesk obrovských ker, hrnoucích se při časném praskání ledových polí hřímavě na jih Ledovým průlivem, tou branou do Arktidy. A proto ještě i dubnový vítr přinášel občas břitký závan zimy. Kazan se před tím větrem dobře zabezpečil. Ani vánek nezčeřil vzduch ve slunném zákoutí, které si vlčák pro sebe vybral. Bylo mu příjemněji než kdykoli za celé té šestiměsíční strašlivé zimy - a ve spánku snil. Šedka, jeho divoká družka, ležela vedle něho, břicho přitisknuté k zemi, přední pracky natažené, oči a nozdry tak napjaté a ostražité, jak je mohl zbystřit jenom pach člověka - neboť ve vlahém jarním vzduchu se vedle vůně balzámových jedlí a smrčí tetelil i pach člověka. Úzkostlivě a chvílemi i upřeně se dívala na Kazana, jak spí. Její šedivý hřbet se napjal, když viděla, že hnědavá srst na Kazanových zádech se ježí pod dojmem nějaké vidiny ve snu. Slabě zaskučela, když se zavrčením odhrnul horní pysk a obnažil dlouhé bílé tesáky. Ale většinu času ležel Kazan klidně až na chvilkové poškubávání nohou, plecí a čenichu, které vždycky prozrazuje, že se psu něco zdá.
A jak tak snil, ve dveřích chaty dole na pláni se ukázala tmavooká žena dívčího vzhledu se silným hnědým copem přes rameno, přiložila dlaně k ústům a volala: "Kazane! Kazane! Kazane!"