drogy

Naučit psa vyhledávat klasické drogy nebo jiné psychotropní látky patří dnes k rutinním záležitostem celníků, policistů a dalších ozbrojených složek. Mít proto v této kynologické disciplíně špičkového psa již není jen otázka volby správných výcvikových metod, zkušeností a pravidelného výcviku, ale hodně záleží na šťastné volbě psa.
Celníci si většinu budoucích čtyřnohých specialistů vybírají v dospělém věku, a je to výběr věru dokonale propracovaný. Jestliže byl zdůrazněn šťastný výběr psa, pak to nemá nic společného s nějakou náhodou, ale naopak. Při detailním testování psů získají celníci jistotu, že do jejich řad přibude kvalitní pes, praxe však ukáže přece jen rozdíly ve výkonnosti. Ty nejsou dány jen schopnostmi psa zjistitelnými při prověrce vloh, ale mnoha dalšími okolnostmi, včetně souhry s novým psovodem. Tedy s jeho povahovými vlastnostmi a zkušenostmi.

Pestrost nácviků je zárukou úspěchu

Má-li pes spolehlivě chránit svého psovoda a ukázkovým zákrokem tak účinně napomáhat i generální prevenci (vytvořit v místě služby, v kraji, ve sdělovacích prostředcích, v mírové misi, na fotbalovém stadionu či v místech srazu agresivních extrémistů povědomí, že když se dostaví muž ve stejnokroji se služebním psem, je lepší držet se dál), musí se provádět bezpočet nejrůznějších nácviků, a to i těch málo pravděpodobných. Měnit se musí nejen způsoby napadení psovoda, ale i místa přepadů. Klidná prostředí střídat s rušnými místy nádraží, restaurací, nácviky ve vlacích, v místech s rušnou pouliční dopravou, chybět by neměla ani střelba, hluk rozbitého okna a podobná ztížení. „Při nácvicích se nesmí zapomínat ani na nežádoucí spojitost s ochranným rukávem nebo ringovým oblekem. Proto je potřebné ukrývat rukáv pod volnější kabát nebo oděv s rozšířeným rukávem a především používat podle potřeby ochrannou manžetu uschovatelnou pod běžný oblek,“ zdůrazňuje Pavel Petr.
Dalším stupněm přípravy psa k obraně psovoda je náhlý útok figuranta na psovoda i psa nejrůznějšími předměty, jako jsou například kusy nábytku, větve a třeba i hadrové předměty, které udělají na psa dojem velkého předmětu a tudíž ho mohou vystrašit.. Cílem této výcvikové etapy je dát psovi šanci přesvědčit se o vlastní schopnosti čelit takovým útokům. Proto i zde se začíná od snadnějšího k náročnějšímu, každá přemíra urychlení může mnoho pokazit, neboť jakmile by se pes začal bát, odstraňování jeho nejistoty vyžaduje mnohem více času než trpělivé postupné a přiměřené zvyšování náročnosti.

Snaha o vyváženost v reakcích

Dokázat naučit psa reagovat i na jemný náznak útoku, a přitom docílit, aby nebyl trvale nedůvěřivý a nenapadal lidi při pohybu na silně frekventovaných veřejných prostranstvích, vyžaduje od psovoda zkušenosti a také možnosti nejrůznějších nácviků.

Rozmanitost situací zvyšuje spolehlivost

„Výcvik k zadržení osoby, která zaútočí z úkrytu, provádíme nejprve ta, že figurant schovaný třeba za rohem domu se objeví asi 20 metrů před příchodem psovoda, psa vydráždí a opět se ukryje. Na psovoda se psem zaútočí po jejich příchodu k rohu objektu. Psovod dá psovi povel „drž“ a po krátkém zápasu figurant znehybní a pes pustí nebo je odvolán. Postupně se snižuje míra vydráždění, až zakrátko zcela pomine, stejně tak jako upustíme od povelu k zadržení.
Další fází ztěžování je napadání psovoda se psem z různých úkrytů, ve dne v noci, ve stísněných a nepřehledných prostorech a za dalších okolností, které se mohou vyskytnout ve službě nebo v občanském životě psovoda,“ doporučuje několikanásobný přeborník armády rotmistr Pavel Petr.

Rozmanitost situací zvyšuje spolehlivost

„Výcvik k zadržení osoby, která zaútočí z úkrytu, provádíme nejprve ta, že figurant schovaný třeba za rohem domu se objeví asi 20 metrů před příchodem psovoda, psa vydráždí a opět se ukryje. Na psovoda se psem zaútočí po jejich příchodu k rohu objektu. Psovod dá psovi povel „drž“ a po krátkém zápasu figurant znehybní a pes pustí nebo je odvolán. Postupně se snižuje míra vydráždění, až zakrátko zcela pomine, stejně tak jako upustíme od povelu k zadržení.
Další fází ztěžování je napadání psovoda se psem z různých úkrytů, ve dne v noci, ve stísněných a nepřehledných prostorech a za dalších okolností, které se mohou vyskytnout ve službě nebo v občanském životě psovoda,“ doporučuje několikanásobný přeborník armády rotmistr Pavel Petr.

Snadný cvik, ale…

Obrana psovoda se nacvičuje snadno, na její výcvik není nikdy pozdě, ale jen za předpokladu, že předchozí příprava byla opravdu zaměřena ke služebnímu použití psa. A to především proto, že přepadení psovoda musí odpovídat reálným situacím, což znamená že atentátník nebude útočit s řevem a mávajícíma rukama. Jeho výpad bude na krátkou vzdálenost, třeba jen vykročením zpoza stromu či rohu budovy a spodním mávnutím paže při použití útočného nože. Chtít, aby se za této okolnosti naučil správně reagovat pes se sportovním výcvikem, nemusí být vždy snadné, u některých psů se to ani nepodaří. A to přesto, že cvik zadržení na vzdálenost bude kvalitní. Pes se služebním výcvikem však na povel „pozor“ musí přepnout na vlnu nedůvěry k osobám, a ještě po dlouhé době reagovat ne sebetišší a nenápadný výpad agresora.

Obrana psovoda

Smyslem cviku je naučil psa bránit psovoda proti osobě, která ho napadla, a předejít nenadálému přepadení za tmy nebo v nepřehledném prostředí. Přitom se výcvikem rozvíjejí a aktivizacemi upevňují přednosti psů, pro které je v tomto případě využíváme – reagovat ve dne i v noci na ukrytého člověka při zachycení jeho pachu, a v případě nepříznivého směru větru, kdy molekuly pachu jsou odváty na opačnou stranu, bleskově zareagovat při sebemenších indiciích útoku.

Během nácviků se vytvářejí také situace, kdy čtyřnohý pomocník využívá svých dalších předností – jako šelma dokáže identifikovat pohyb na značnou vzdálenost i v noci a reaguje na zvuk, který je pro psovoda neslyšitelný.

Stereotyp je nežádoucí

Podobné zkušenosti má také Policie ČR. „Poslušnost u sportovní kynologie je cílem výcviku. U služební kynologie, ač je posuzována jako samostatná disciplína, je vlastně prostředkem pro speciální disciplíny jak obranářské – revíry, prohlídky, doprovody, hlídání atd., tak stopařské, jako je například označování předmětů či rozlišování,“ míní policejní kynolog a hlavní výcvikář Tartu Jan Komárek. „Poslušnost je proto u služebního výcviku základ, ale není potřeba strojově přesného provedení ve všech stupních zkoušek. Jde hlavně o to, aby pes byl poslušný vždy, v jakékoli situaci a v jakémkoli prostředí. Poslušnost musí být variabilní, nesmí nastávat stereotyp jako ve sportu, kde se požadují přesné počty kroků, stejné obrazce při obratech za pochodu a podobně. Z hlediska policejních potřeb má také služební kynologie daleko bohatší sortiment cviků poslušnosti,“ doplnil.

Socializace na zvířata

Vojáci v poslední době kladou v oblasti ovladatelnosti psa důraz na netečnost vůči jiným psům a domácím zvířatům. Své psy vysílají na mise do zahraničí, například na Balkáně se často dostávají do situací, kdy při výkonu služby narazí na zvířecí kolegy nejrůznějšího druhu. Zvířata je nesmí rušit ani při vyhledávání úkrytů drog a zbraní.
Psi musejí také okamžitě zareagovat na odvolání. To proto, že například v Kosovu je příliš mnoho míst, kde se vyskytují uhynulá zvířata a odpadky, a podle vojenského veterinárního lékaře dr. Vopršala představují značné nebezpečí nákazy.
„Pes musí mít dokonalé odložení, a to i v rušném prostředí, neboť například po odhalení úkrytu psovod zajišťuje mnoho úkonů nebo pomáhá zasahujícím specialistům. Při vyhledávání drog a zbraní nesmí psa vyrušit ani střelba, nemůže se zaleknout výšek, neobvyklých překážek, nesmí se bát vstoupit a pracovat v těsných temných a nevětraných prostorech,“ zdůrazňuje instruktor některé aktuální aspekty poslušnosti a ovladatelnosti u armádních psů.

Výcvik mechanickou metodou není vhodný

Pro výcvik psů k vyhledávání drog a zbraní se vybírají i starší psi s potřebnými vlohami. Zde však instruktoři výcviku narážejí na problém s poslušností, kterou se psi již dříve naučili pomocí mechanické metody. „Při výcviku a v praxi se musejí psi při diferenciaci rozhodovat samostatně. Pes s přílišnou poslušností, a tedy fixací na povely psovoda, se občas nerozhoduje sám podle pachové diferenciace, ale více se řídí povely nebo očekává pokyny. V takovém případě je příliš zafixovaná poslušnost u psa a je třeba docvičit vyvážený vztah mezi vyhledáváním pod rukou (psovod navádí psa na konkrétní místo, které chce zkontrolovat) a vyhledáváním na volno (samostatná práce psa například uvnitř celého autobusu či skladu),“ vysvětluje armádní instruktor Rudolf Říha.
Poslušnost u psů od počátku připravovaných pro speciální práce doporučuje instruktor provádět zásadně metodou na aport. „Vysílání, přivolání, chůzi, obraty cvičené na aport dělá pes s radostí, což je důležité pro další výcvik. S aportem si spojuje každý výcvik a je to nejpřirozenější způsob, jak psa něco naučit, neboť kořist – aport, či hra na kořist je jim vlastní. Kdežto mechanické podněty při učení zvířat ve volné přírodě uvidíme jen zřídka,“ dokládá k etologickým principům výcviku.

Český přístup přesvědčuje
„Výsledky našich celních psů v praxi, a také úspěchy na třech dosavadních mistrovstvích Evropy ve vyhledávání drog jednoznačně potvrzují, že poslušnost v kategorii drogových specialistů musí jít ve výcviku ruku v ruce s rozvíjením jejich vyhledávacích schopností,“ vysvětluje Josef Dušánek. Jeho slova potvrzují statistiky, když 80 % nalezených drog v rámci celní správy odhalí služební psi. Také poslední vítězství na mistrovství Evropy celních psů v Polsku a další tituly v předchozích letech staví český tým do role nejúspěšnějšího účastníka, a výsledky tak dávají za pravdu našim kynologům, že vhodně cvičená poslušnost nejenže vyhledávací výkony netlumí, ale naopak je praxi prospěšná.

Vratké překážky

Zkušební řád celníků například stanoví, že pes musí projít skupinou pohybujících se osob, aniž by si jich všímal. Na závěr musí dokonce procházet v těsném sevření osob až se jich dotýká, a ztrácí body za přičichnutí k jejich tělu. Na celních přechodech totiž lidé považují takové očichávání za obtěžování. „Někteří lidé na hranicích se zase snaží psy provokovat nebo rozptylovat při jejich práci. Pískají, úmyslně přecházejí v místech, kde se pracuje, opilci se rádi předvádějí před ostatními cestujícími,“ dále dokresluje Josef Dušánek význam poslušnosti.
Přibližně třetinu cviků zkušebního řádu psů celní správy tvoří různé typy překážek, které učí psa obratnosti a spolehlivosti při vyhledávání ve výškách na mnohdy vratkých krabicích a různých typech obalů zboží převážených v nákladovém prostoru kamionů a kontejnerů. „Detailní, téměř „doktorská“ práce se vyžaduje od psů pracujících na celních poštách při kontrole listovních a balíkových zásilek. Tam je práce psa bez perfektní poslušnosti a ovladatelnosti prakticky nemožná,“ zdůrazňuje Josef Dušánek.

Rozdílný přístup

To potvrzuje Josef Dušánek, náčelník Výcvikového střediska psovodů a služebních psů Celní správy v Heřmanicích: „V některých evropských státech se u psů určených k vyhledávání omamných a psychotropních látek disciplíny poslušnosti vůbec necvičí. Zdůvodňovali to tím, že výcvik poslušnosti u psů této kategorie příliš sráží a potlačuje jejich individualitu, a zvláště u loveckých plemen negativně omezuje jejich přirozené vyhledávací schopnosti.“
S takovými názory však čeští celníci nesouhlasí a jsou přesvědčeni, že i u kategorie k vyhledávání drog je řádně zvládnutá poslušnost základem úspěchu psa během výcviku a jeho praktickém nasazení.
„V rámci našich celních podmínek, to je na hraničních přechodech, na silničních komunikacích ve vnitrozemí, při kontrolách zboží ve skladech, při vyhledávání drog za provozu v železničních vagonech, na celních poštách a při domovních prohlídkách ve spolupráci s Policií ČR, případně ve věznicích, je naprosto nutné mít perfektně ovladatelného psa,“ zdůrazňuje Josef Dušánek.
Denně se dostávají do situacích, které si přímo vyžadují okamžité nacvičené reakce na vydaný povel psovoda tak, aby se například při kontrole osobního i nákladního vozidla na hraničním přechodu za plného provozu nedostali pod kola projíždějícího vozidla. „Výcvik našich psů v poslušnosti je zaměřen k precizní ovladatelnosti i v různých mezních situacích, k výrazně sociálnímu chování vůči osobám, ale při praktickém vyhledávání musí osoby naprosto ignorovat. to proto, aby se pes soustředil pouze na práci, a to i v přeplněném rychlíkovém vagonu nebo v tranzitní letištní hale plené pohybujících se lidí.“

Ačkoliv někteří policejní psi nepatřili k nejlepším v klasické poslušnosti, v této disciplíně prokázali jasnou převahu. Svědčí to o jejich výcvikovém zaměření. Učí se pracovat ve složitých situacích, kde se prolíná zpočátku jejich ovladatelnost s překážkami a prvky obrany a postupně přechází k samostatné práci.
Přestože na uvedeném příkladu lze poslušnost vnímat jako předstupeň výcviku, čeští policisté a celníci ani na svých zkouškách a vrcholných soutěžích, které pořádají, jako je třeba mistrovství Evropy ve vyhledávání drog či výbušnin, neupouští od přezkušování cviků poslušnosti a překonávání překážek. A to přesto, že někteří zahraniční kynologové odmítají výcvik a přezkušování poslušnosti.

Ovladatelnost a samostatnost

Že základní ovladatelnost psa spojená s prováděním běžného revíru je nedostačující pro služebního psa, ukázalo i mistrovství republiky Tartu v roce 2003. Při průzkumu objektu měli psi na povel prozkoumat objekt bývalého kravína, kde byl v poslední době jen sklad dřeva a sena. Množství nezvyklých a možná lákavých pachů, neobvyklé prostory se senem i zbytky zemědělské techniky v přízemí, schody do půdních prostorů a tam složená prkna tvořily kulisu pro vyhledání figuranta. Obtížnost spočívala v tom, že psovod vyslal psa do prostoru, sám však musel zůstat za zavřenými dveřmi.

Poslušnost jako odrazový můstek

Poslušnost u sportovních psů je brána jako jeden z cílů přípravy psa, neboť patří k pilířům úspěchů v soutěžích. U služebních psů je to jen odrazový můstek, tedy základ, na kterém se staví další dovednosti psa. Na některých soutěžích služebních psů se dokonce ani klasická poslušnost neprověřuje, neboť zda má pes dobrou ovladatelnost u nohy, nebo je v klidu při střelbě či dokáže překonat překážky, to se projeví na konečném splnění úkolu. Takovou soutěží je například kynologický biatlon. „Nás nezajímá, jak elegantně provádí pes obraty na trávníku cvičiště nebo kluše u nohy psovoda jako při módní přehlídce. To vše je samozřejmost, jedna ze základních fází výcviku, ale ze služebního hlediska to nic neznamená. Psi nechodí po promenádě, ale nasazují se tam, kde je člověk ohrožen a pes musí pomáhat. Když dostane voják rozkaz přemístit se na několikakilometrovou vzdálenost a tam provést vyhledání a zadržení nebezpečných osob, pak mu pes musí pomáhat při rychlém přesunu tak, že ho do kopce táhne za vodítko, z prudkého a kluzkého svahu půjde naopak pomalu po jeho boku, nebude se mu motat pod nohy v hustém porostu, a vždy ochrání svého pána při nenadálém přepadení,“ přiblížil praktické pojetí poslušnosti a ovladatelnosti čtyřnohých služebníků Georges Wamier ze 132. batailon cynophile francouzské armády, která patří k zakladatelům a protagonistům kynologického biatlonu.

Proniknout do hlubokého temného sklepa, vylézt po žebříku na půdu a všude se pohybovat obezřetně, ale bez bázně a s připraveností k okamžitému zákroku proti ukrývající se nebo útočící osobě patří k nezbytným schopnostem služebního psa. Základ ovladatelnosti pro takové využití lze spatřovat v poslušnosti, ale postupně se k tomu přidružují překážky, cviky obrany a nelze přehlédnout ani skutečnost, že za podobně náročných okolností musí pes pracovat čichem. Takový výcvik není krátkodobou záležitostí, zvíře musí mít patřičné vlohy, a pokud možno od štěněte si musí postupně zvykat.

Domácí cvičiště

Josef Frynta měl kromě dobrého trenéra také výhodu domácího cvičiště. Z pole za svým dome udělal louku, kterou oplotil a v některých místech osázel stromy. Na konci cvičiště si vybudoval rybník se skalkou a dřevěným mostem, po kterém se chodí pod altán s krbem. Lepší výcvikové prostředí si lze jen těžko představit. To vše sloužilo ke zpříjemnění tréninkových hodin za každého počasí, kterých se psem strávili oba muži bezpočet, psovod samozřejmě mnohonásobně víc. I takové zázemí je důležité pro pohodový výcvik, který lez rozfázovat do mnoha kratších úseků po celý den, tak jak to vyžaduje regenerace sil psa i psovoda. Josef Frynta se díky svému zaměstnání mohl naplánovat optimální výcvikový harmonogram. I to patřilo do balíčků opatření a nápadů, které vedly k úspěchu. Takže žádný pohodový rybář, ale cílevědomý Josef Frynta s postupně utvářeným plánem, systematickou přípravou, vytrvalostí a rychlým učením všeho, co vyžadovalo stálé zdokonalování psa. Tak by bylo možné podle vyprávění jeho trenéra charakterizovat muže, který dokázal za poměrně krátkou dobu něco, oč mnozí celý život marně usilují.

Vždy zachovat klid

To považuje trenér za naprostou nezbytnost každého psovoda který, chce mít úspěšného belgického ovčáka. „Je to velmi temperamentní a hravé zvíře a do svých 2 – 3 let věku pocuchá nervy i tomu největšímu kliďasovi. Hravý je i v pozdějším věku, ale to je již snáze zvládnutelné.
Jinak je tomu s rotvajlerem, který má tendenci k dominanci a potřebuje pevnější ruku, tedy i poněkud jiný druh výcviku. Rotvajler občas zkouší, že by nemusel poslouchat, není ani zvláštnost, kdy se vzepře. Dokonce po mně nejednou vyjel padesátikilový macek a nezdráhal se přitom ukazovat své krásné zuby. A to už měl po zkouškách ZVV i IPO. Vždy okamžitě následovalo rychlé a nekompromisní provádění cviků sedni, lehni, vstaň, aby si uvědomil, kdo koho musí poslouchat,“ doplnil Jiří Hájek srovnáním dvou odlišných výcvikových typů psa.
Hravost malinoise a jeho zájem o aport využili oba muži také při nácviku překonávání překážky typu „A“. Ještě jednodušší to měli při výcviku přeskakování jednometrové překážky s aportem. V obou případech bylo použito obdobných výcvikových zásad jako u předchozích cviků.

Domácí cvičiště

Josef Frynta měl kromě dobrého trenéra také výhodu domácího cvičiště. Z pole za svým dome udělal louku, kterou oplotil a v některých místech osázel stromy. Na konci cvičiště si vybudoval rybník se skalkou a dřevěným mostem, po kterém se chodí pod altán s krbem. Lepší výcvikové prostředí si lze jen těžko představit. To vše sloužilo ke zpříjemnění tréninkových hodin za každého počasí, kterých se psem strávili oba muži bezpočet, psovod samozřejmě mnohonásobně víc. I takové zázemí je důležité pro pohodový výcvik, který lez rozfázovat do mnoha kratších úseků po celý den, tak jak to vyžaduje regenerace sil psa i psovoda. Josef Frynta se díky svému zaměstnání mohl naplánovat optimální výcvikový harmonogram. I to patřilo do balíčků opatření a nápadů, které vedly k úspěchu. Takže žádný pohodový rybář, ale cílevědomý Josef Frynta s postupně utvářeným plánem, systematickou přípravou, vytrvalostí a rychlým učením všeho, co vyžadovalo stálé zdokonalování psa. Tak by bylo možné podle vyprávění jeho trenéra charakterizovat muže, který dokázal za poměrně krátkou dobu něco, oč mnozí celý život marně usilují.

Vždy zachovat klid

To považuje trenér za naprostou nezbytnost každého psovoda který, chce mít úspěšného belgického ovčáka. „Je to velmi temperamentní a hravé zvíře a do svých 2 – 3 let věku pocuchá nervy i tomu největšímu kliďasovi. Hravý je i v pozdějším věku, ale to je již snáze zvládnutelné.
Jinak je tomu s rotvajlerem, který má tendenci k dominanci a potřebuje pevnější ruku, tedy i poněkud jiný druh výcviku. Rotvajler občas zkouší, že by nemusel poslouchat, není ani zvláštnost, kdy se vzepře. Dokonce po mně nejednou vyjel padesátikilový macek a nezdráhal se přitom ukazovat své krásné zuby. A to už měl po zkouškách ZVV i IPO. Vždy okamžitě následovalo rychlé a nekompromisní provádění cviků sedni, lehni, vstaň, aby si uvědomil, kdo koho musí poslouchat,“ doplnil Jiří Hájek srovnáním dvou odlišných výcvikových typů psa.
Hravost malinoise a jeho zájem o aport využili oba muži také při nácviku překonávání překážky typu „A“. Ještě jednodušší to měli při výcviku přeskakování jednometrové překážky s aportem. V obou případech bylo použito obdobných výcvikových zásad jako u předchozích cviků.

Aportování

Počátek cviku oba doporučují provádět jako hru s oblíbenou hračkou, ale ani při dovádění pes nesmí překousnout nebo předmět pustit. K tomu ho navádí hra, neboť nepřekousne, aby nepřišel a kořist. Již při výzvě ke hře musí psovod nastavit předmět a zinscenovat situaci tak, aby pes správně uchopil hračku, což je jeden z předpokladů, že nebude překusovat. Tedy aby předmět neměl v krajních částech čelisti.
Další fáze je podobná jako u vysílání do směru včetně zvyšování námahy psa tahem za vodítko. (Vodítko ztěžující pohyb dostával Ford i při trénincích ve vrcholové formě.) „Vpřed, aport,“ byl povel v počátcích. Psovod běžel se psem za odhozeným předmětem, a po jeho uchopení do mordy ho páníček mírně přidržuje a souběžně s tím vydává druhý z počátečních pomocných povelů – „ke mně, aport“. Na tento povel reaguje psovod rychlým couváním na výchozí místo, za neustálého sledování psa, aby držel správně aport a nepřekousl.
Další pokračování výcviku k samostatné práci psa není potřebné zkušeným kynologům připomínat, neboť zde platí obecné zásady postupných kroků. Také při aportování uplatňuje cvičitelská dvojice ztěžování křížením osy pohybu psa cizí osobou podle již zmíněných zásad.