KAZAN A ŠEDKA BYLI STO ČTYŘICET HODIN
bez potravy. Pro Šedku to znamenalo palčivou
nepříjemnost, rostoucí slabost. Pro Kazana to bylo mření hlady. Šest dní a šest nocí půstu se jim vykreslilo na žebrech a promáčklo jim do slabin hluboké jámy. Kazan | měl červené oči, a když se díval ven do bílého dne, zúžily |
se mu na pouhé škvíry. Tentokrát ho Šedka následovala, když vyšel ven na tvrdý sníh.
Dychtivě a plni naděje se pustili v třeskutém mrazu do slídění. Zahnuli za roh kolem vývratu, kde vždycky bývali králíci. Nyní tam však nebyly ani stopy, ani pach. Klusali dál podkovovitým obloukem celou slatinou a jediný pach, který nabrali, byl pach sněžné sovy, usazené vysoko ve smrku. Doběhli až k požářišti, obrátili se nazpátek a slídili zase po protější straně slatiny. Na té straně byl táhlý hřeben. Vylezli na něj a z jeho temene se rozhlíželi po světě ochuzeném o veškerý život. Bez ustání nabírala Šedka vzduch, ale pořád nedávala Kazanovi vytoužené znamení. Kazan stál na temeni hřebene a těžce popadal dech. Jeho houževnatá odolnost byla tatam. Při návratu přes slatinu zavadil o překážku, kterou se pokusil zdolat skokem, a převalil se přes ni. Ještě hladovější a slabší se vrátili pod vývrat. Noc, která se snesla, byla jasná a třpytila se hvězdami. Opět slídili po slatině. Nikde se nic nehýbalo - kromě jediného dalšího tvora a to byla liška.
Instinkt jim říkal, že je marné se za ní pouštět. A právě v té chvíli se Kazanovi znovu vybavila stará vzpomínka - chata. Chata pro něho vždycky znamenala dvě věci - teplo a potravu. A daleko za hřebenem byl ten srub, kde spolu se Šedkou tenkrát vyli na pach smrti. Nevzpomněl na člověka - ani na ono tajemství, na které tenkrát vyl. Vzpomínal jenom na srub - srub až dosud vždycky znamenal potravu. Zamířil rovnou cestou k hřebenu a Šedka ho provázela. Přešli přes hřeben i vypálený úhor za ním a vběhli na kraj druhé slatiny. Kazan nyní slídil bez zájmu. Hlavu měl hluboce svěšenou. Huňatý ocas se mu vláčel sněhem. Měl v hlavě jen ten srub - jedině ten srub. Byla to jeho poslední naděje. Ale Šedka byla ještě stále čilá a nabírala vítr a zdvihala hlavu, kdykoli se Kazan zastavil a čichal svým pro-stydlým čenichem ve sněhu.
Konečně se dočkali - pach! Kazan klusal po jedné zastávce dál, ale zarazil se, když poznal, že Šedka neběží
bez potravy. Pro Šedku to znamenalo palčivou
nepříjemnost, rostoucí slabost. Pro Kazana to bylo mření hlady. Šest dní a šest nocí půstu se jim vykreslilo na žebrech a promáčklo jim do slabin hluboké jámy. Kazan | měl červené oči, a když se díval ven do bílého dne, zúžily |
se mu na pouhé škvíry. Tentokrát ho Šedka následovala, když vyšel ven na tvrdý sníh.
Dychtivě a plni naděje se pustili v třeskutém mrazu do slídění. Zahnuli za roh kolem vývratu, kde vždycky bývali králíci. Nyní tam však nebyly ani stopy, ani pach. Klusali dál podkovovitým obloukem celou slatinou a jediný pach, který nabrali, byl pach sněžné sovy, usazené vysoko ve smrku. Doběhli až k požářišti, obrátili se nazpátek a slídili zase po protější straně slatiny. Na té straně byl táhlý hřeben. Vylezli na něj a z jeho temene se rozhlíželi po světě ochuzeném o veškerý život. Bez ustání nabírala Šedka vzduch, ale pořád nedávala Kazanovi vytoužené znamení. Kazan stál na temeni hřebene a těžce popadal dech. Jeho houževnatá odolnost byla tatam. Při návratu přes slatinu zavadil o překážku, kterou se pokusil zdolat skokem, a převalil se přes ni. Ještě hladovější a slabší se vrátili pod vývrat. Noc, která se snesla, byla jasná a třpytila se hvězdami. Opět slídili po slatině. Nikde se nic nehýbalo - kromě jediného dalšího tvora a to byla liška.
Instinkt jim říkal, že je marné se za ní pouštět. A právě v té chvíli se Kazanovi znovu vybavila stará vzpomínka - chata. Chata pro něho vždycky znamenala dvě věci - teplo a potravu. A daleko za hřebenem byl ten srub, kde spolu se Šedkou tenkrát vyli na pach smrti. Nevzpomněl na člověka - ani na ono tajemství, na které tenkrát vyl. Vzpomínal jenom na srub - srub až dosud vždycky znamenal potravu. Zamířil rovnou cestou k hřebenu a Šedka ho provázela. Přešli přes hřeben i vypálený úhor za ním a vběhli na kraj druhé slatiny. Kazan nyní slídil bez zájmu. Hlavu měl hluboce svěšenou. Huňatý ocas se mu vláčel sněhem. Měl v hlavě jen ten srub - jedině ten srub. Byla to jeho poslední naděje. Ale Šedka byla ještě stále čilá a nabírala vítr a zdvihala hlavu, kdykoli se Kazan zastavil a čichal svým pro-stydlým čenichem ve sněhu.
Konečně se dočkali - pach! Kazan klusal po jedné zastávce dál, ale zarazil se, když poznal, že Šedka neběží