Sea dogs

Celou tu dobu se Zlomený zub ani nepohnul. Když se Kazan konečně všech pokusů o útok vzdal, starý stavitel se svezl přes okraj hráze a zmizel pod vodou. Poznal, že stejně jako rys, ani Kazan nedovede bojovat ve vodě, a ihned tu novinu rozhlásil mezi členy své osady. Šedka a Kazan se vrátili k vývratu a lehli si na slunci a vyhřívali se. O půl hodiny později se na protějším břehu
rybníka vynořil Zlomený zub. Po něm se objevili další bobři. Za vodou pokračovali opět ve své práci, jako kdyby se nebylo nic stalo. Dřevorubci se vrátili ke svému kácení stromů. Půl tuctu bobrů pracovalo ve vodě a nosilo náklady mazlavé malty a větviček. Střed rybníka pro ně byl nepřekročitelnou hranicí. Přes ni nepřeplul ani jediný. V následující hodině jeden z bobrů snad desetkrát připlaval až na tu hranici a tam sečkal a díval se na lesklá tělíčka mláďat, která Kazan zabil. Možná že to byla jejich matka a snad nějaký jemnější instinkt, Kazanovi neznámý, to prozradil Šedce - neboť Šedka seběhla dvakrát dolů a očichávala obě mrtvolky a po obakrát, ačkoli neviděla, se tam rozběhla právě v okamžiku, kdy matka bobřice doplula k hranici uprostřed rybníka. První nenávistná zběsilost již Kazanovi z krve vyprchala a nyní bobry bedlivě pozoroval. Poznal, že to nejsou bojovníci. Bylo jich mnoho na něho jednoho, a přece před ním utíkali jako hejno králíků. Zlomený zub se po něm ani neohnal - a Kazanovi pozvolna svítalo, že tyhle dotěrné vetřelce, kteří se pohybují ve vodě i na zemi, bude musit lovit stejně, jako se plíží za králíky a koroptvemi. Brzy odpoledne vklouzl tiše do houští a za ním i Šedka.
Často se začal plížit za králíkem tak, že zamířil od něho pryč, a teď zkusil ten vlčí úskok i na bobrech. Za vývratem se obrátil a s větrem v zádech se pustil klusem proti proudu říčky. Na Čtvrt míle daleko byla říčka hlubší než kdy předtím. Jedno z jejich starých míst, kde se brodívali přes, bylo úplně zatopené a Kazan se nakonec vrhl do vody a přeplaval. Šedku nechal, aby na něho čekala na té straně říčky, kde byl vývrat. Sám nyní rychle zamířil zpátky k hrázi, ale držel se přitom dvě stě metrů stranou od vody. Dvacet metrů pod hrází bujela až u samé říčky křovinatá houština vrb a olší a Kazan jí využil. Připlížil se k hrázi na délku jednoho dvou skoků, aniž ho někdo zpozoroval, a přikrčil se těsně k zemi připraven vymrštit se kupředu, jakmile se naskytne příležitost.

Většina bobrů teď pracovala ve vodě. Těch pět nebo šest, kteří byli ještě na břehu, se pohybovalo až u samé vody a kus proti proudu. Po několikaminutovém čekání chtěl Kazan už málem vsadit všechno na jeden pokus a vrhnou)
se prudce na své nepřátele, když vtom nějaký pohyb
na hrázi upoutal jeho pozornost.
Asi v polovině pracovali dva tři bobři na zpevnění prostřední části dřevěné kostry hlinitým tmelem. S rychlostí blesku vyrazil Kazan ze své skrýše do úkrytu za hrází.
Pod ní byla voda velice mělká, protože hlavní část proudu si nacházela průchod blízko u protějšího břehu. Nikde mu nedosahovala ani po břicho, jak se brodil doprostřed.
Byl pod hrází před bobry dokonale skryt a vítr vanul pro něho příznivě. Způsobil-li vůbec jaký hluk, šum proudící vody ho přehlušil. Brzy uslyšel bobří dělníky nad sebou.
Větve poražené velké břízy mu poskytly oporu pro nohy a po nich se drápal nahoru.
Za okamžik se nad vrcholem hráze objevila jeho hlava a plece. Ani ne na délku ruky od něho vpravoval Zlomený zub vší silou do hráze metrový kus topolového kmenu, silný jako mužská paže. Byl tak zabraný do práce, že Kazana ani neslyšel, ani neviděl. Jiný bobr dal výstrahu tím, že sebou pleskl do rybníka.
Zlomený zub zdvihl hlavu a jeho oči se setkaly s Kazanovými vyceněnými tesáky.
Neměl ani čas se otočit. Odrazil se dozadu a padal po hřbetu, ale bylo již o zlomek vteřiny pozdě.
Kazan už na něm visel.
Jeho dlouhé tesáky se zaťaly Zlomenému zubovi hluboko do krku. Ale starý bobr se odrazil dost daleko, aby Kazan ztratil oporu pod nohama. V témž okamžiku se bobrovy
dlátovité hlodáky pevně zaklesly do volné kůže na Kazanově hrdle.
V tomto vzájemném sevření, kdy se Kazanovy dlouhé tesáky bořily téměř až k bobrově krční žíle, spolu padali do hluboké vody rybníka.
Zlomený zub vážil šedesát liber. Tím okamžikem, jak se dotkl vody, byl ve svém živlu - a když už se jednou zahryzl Kazanovi do krku, houževnatě mu na něm visel a nořil se do hloubky jako kus železa. Stáhl Kazana úplně pod vodu.
Kazanovi se hrnula voda do tlamy, do uší, do očí i do nosu. Byl oslepený a jeho smysly nevnímaly nic než zmatený hukot. Ale místo aby se bránil a snažil se vyprostit, tajil dech a zarýval zuby ještě hlouběji. Dopadli na měkké dno a kratičko sebou mlátili v bahně. Potom Kazan bobra pustil.
Bojoval nyní o svůj vlastní život - nikoli již o bezživotí Zlomeného zuba. Vší silou svých mocných údů se snažil bobrovi vyškubnout - aby mohl vyplout na hladinu, na čerstvý vzduch, k životu. Sklapl pevně čelisti, protože věděl, že vdechnout znamená zahynout. Na zemi by se byl z moci Zlomeného zuba vysvobodil bez potíží. Ale pod vodou byl stisk bobrových hlodáků vražednější, než by na břehu bývaly trháky rysovy.
Náhle se v blízkosti rozvířila voda, jak druhý bobr zblízka obeplouval oba zápasníky. Kdyby se byl přidal ke Zlomenému zubovi, byl by se Kazan rychle přestal škubat nadobro.
Ale příroda nepředvídala den, kdy Zlomený zub bude bojovat s tesákem. Starý patriarcha neměl již žádný zvláštní důvod, aby Kazana držel déle pod vodou. Nebyl pomstylačný. Nežíznil po krvi ani po cizí smrti. Když shledal, že je volný a že ten podivný nepřítel, který na něho dvakrát skočil, mu nemůže ublížit, rozevřel zuby. Pro Kazana to byl poslední možný okamžik. Jen mátožně se hrabal, když vyplul na hladinu vody. Ze tří čtvrtin utopený, jen taktak dokázal přehodit přední tlapy přes tenkou větev, která vyčnívala z hráze. To mu poskytlo čas, aby si naplnil plíce vzduchem a vykašlal vodu, která málem ukončila jeho život.
Dobrých deset minut se křečovitě držel větve, než se odvážil pokusu přeplavat tu krátkou vzdálenost k pevné půdě. Když dorazil ke břehu, malátně se vydrápal nahoru. V těle mu nezbývala špetička síly. Třásl se na všech údech. Spodní čelist mu chabě visela.

Byl zdeptaný - úplně zdeptaný. A porazil ho tvor, který nemá tesáky. Cítil, jaké je to pro něj pokoření. Skrznaskrz promáčený se odplížil a zamířil k vývratu. Tam si lehl na slunci a čekal na Šedku.

Sea dogs

V průběhu této noci Zlomený zub aspoň desetkrát zastavil, aby prozkoumal zásoby potravy podél břehů. Ale na oněch několika místech, kde sice našel hojnost kůry, kterou se živili, by zase bývalo obtížné vybudovat hráz. Jeho podivuhodný stavitelský instinkt převládl i nad
pudovým vyhledáváním potravy. A kdykoli znovu nastoupil cestu dál, žádný bobr nepochyboval o správnosti jeho rozhodnutí tím, že by zůstal na místě. S počátkem úsvitu propluli spáleništěm a dorazili na pokraj Kazanovy a Šedčiny slatinné državy. Právem objevitele patřila ta slatina psovi a vlčici. Na každém kousku půdy tu zanechali známky svého vlastnického titulu.
Ale Zlomený zub byl vodní tvor a čich jeho plemene nebyl ostrý. Plaval v čele dál, a když se octli mezi stromy, zvolnil tempo.
Právě pod vývratem, v němž našli domov Kazan a Šedka, zastavil u břehu, vydrápal se na něj, a balancuje na

svých zadních ploutvovitých nohách a širokém čtyřliberním ocase, se napřímil.
Tady konečně našel ideální podmínky. Přes úzkou říčku se dala snadno vybudovat hráz a zvednout voda tak, aby zaplavila velkou rozlohu bohatě porostlou topoly, břízami, vrbami a olšemi. Místo bylo rovněž chráněno mohutnou hradbou stromů hustého lesa, takže zimy budou teplé.
Zlomený zub dal svým druhům hbitě na srozuměnou, že toto má být jejich nový domov. Po obou stranách říčky se vyhrnuli do nejbližšího stromoví. Mláďata začala ihned hladově okusovat jemnou kůru z vrb a olší. Starší bobři, každý z nich pro tu chvíli zároveň inženýr i dělník, vzrušeně zkoumali terén a jen tu a tam si k snídani uhryzli sousto kůry.
Ještě téhož dne začaly práce se stavbou domova. Sám Zlomený zub vybral velkou břízu, která se nakláněla nad říčku, a svými třemi dlouhými zuby se pustil do přehlodávání kmene deset palců tlustého. Ačkoli starý patriarcha o jeden zub přišel, tři zbývající nijak věkem neutrpěly. Jejich zevní povlak tvořil nejtvrdší smalt, vnitřní strana byla z měkké bílé zuboviny. Vyrovnaly se nejostřejším ocelovým dlátům, neboť smalt se vůbec neobrušoval a měkčí zubovina se s opotřebováním rok co rok sama obnovovala.
Zlomený zub, usazený na zadních nohou a předními packami opřený o strom, a mohutným ocasem udržuje spolehlivě rovnováhu, začal kolem dokola kmene vyhlodávat úzký žlábek. Pracoval neúnavně několik hodin, a když konečně ustal, aby si odpočinul, ujal se té práce jiný dělník. Mezitím se s porážením stromů horlivě činilo tucet dalších bobrů. Dlouho předtím, než strom Zlomeného zuba byl dost přehlodaný, aby padl přes říčku, s praskotem se do vody skácel menší topol. Vyhlodaný kruh na velké bříze měl tvar přesýpacích hodin. Po dvaceti hodinách padla bříza kolmo přes říčku. Ačkoli bobr vykonává většinu prací nejraději v noci, pracuje právě tak i ve dne, a Zlomený zub dopřával
v následujících dnech svému kmeni jen málo odpočinku. Malí inženýři se houževnatě věnovali své práci s inteligencí téměř lidskou. Poráželi nyní menší stromy a ty přehlodávali na kusy čtyři až pět stop dlouhé. Jeden kus po druhém potom strkali hlavou a předními packami, až je dovalili do říčky, a tam je pomocí chrastí a slabších větví proplétali a pevně spojili s břízou. Když dokončili stavbu kostry, začali se svým podivuhodným betonováním. V tom byli bobři mistry nad lidi. Jedině dynamit byl dost silný, aby později mohl rozbořit dílo, které nyní stavěli. Pod miskovitou bradou přinášeli bobři z břehů maltu z hlinitého jílu a drobných proutků, každý na jeden náklad půl libry až libru, a začali jí vyplňovat kostru hráze.
Jejich úkol se zdál ohromný, ale přesto dokázali stavitelé Zlomeného zuba za den a noc té kaše z bláta a proutků nanosit celou tunu.
Ve třech dnech se voda začala nadržovat, až konečně vystoupila nad kořeny nějakých deseti dvaceti stromů a zatopila menší rozlohu porostlou houštím. To práci usnadnilo. Od té chvíle mohli stavební materiál uhlodávat ve vodě a snadno ho plavit na místo. Mezitím co jedna část bobří osady využívala výhod vody, druhá kácela stromy v prodloužené čáře velké břízy a zakládala tak kostru hráze sto stop dlouhé. Byli
A byli s touto prací téměř hotovi, když se jednoho rána na slatinu vrátili Kazan a Šedka.


Věčný zápas divočiny
LEHOUNKÍ VĚTŘÍK, VANOUCÍ OD
jihovýchodu, zanesl pach vetřelců k Šedčiným nozdrám, když byli ještě půl míle daleko. Upozornila po svém Kazana a také on nyní vycítil ve vzduchu ten cizí pach. Jak se blížili, pach stále sílil. Když došli na dvě stě metrů od vývratu, uslyšeli nenadále praskot padajícího stromu, a zastavili se. Plnou minutu napjatě stáli a poslouchali.
Potom ticho prořízl pisklavý výkřik a po něm šplouchnutí. Šedka složila nastražené uši k hlavě a chápavě otočila svou slepou tvář ke Kazanovi. Pomalu klusali dál. Cesta je vedla k vývratu odzadu.
Teprve až když došli na vrchol kopečku, na němž ležel vývrat, mohl Kazan přehlédnout celou úžasnou změnu, která se za jejich nepřítomnosti udála. Užaslí zůstali stát a Kazan se jen díval. Pod nimi již netekla úzká říčka. Kde bývala, tam se nyní rozléval rybník a dosahoval téměř až k úpatí vršku. Byl plných sto stop široký a nadržená voda zaplavila stromy a keře směrem ke spáleništi na vzdálenost pětkrát nebo šestkrát větší. Přišli tiše, a dělníci Zlomeného zuba, nadaní jen malým čichem, neměli o jejich přítomnosti ani tušení. Necelých padesát stop od nich sám Zlomený zub hlodal na spodku stromu. Asi na stejnou vzdálenost vpravo od něho si hrálo pět nebo šest bobříčků a stavělo si miniaturní hrázičku z bláta a drobounkých větviček. Na protější straně rybníka se zvedal příkrý břeh asi šest stop vysoký a tam se několik starších dětiček - dvouletých, ale dosud ne dělníků - náramně bavilo tím, že vylézaly nahoru na břeh a jezdily po něm potom jako po skluzavce. Šplouchnutí, které Kazan a Šedka zaslechli, měly na
svědomí právě ony. Na deseti jiných místech pilně pracovali starší bobři.
Před několika týdny se Kazan díval na podobný výjev, když před starým domovem Zlomeného zuba
zahnul na sever. Tenkrát ho nezajímal. Ale teď jím náhle projel pocit jiný a vzrušující. Bobři přestali být pouhými nejedlými vodními živočichy s pachem, který se mu nelíbí. Byli to vetřelci - a nepřátelé.
Mlčky obnažil tesáky. Hřbet se mu zježil jako štětiny v kartáči a svaly na předních nohou a na plecích mu vyvstaly jako řemínky.
Z hrdla mu neunikl ani hles, když vyrazil a řítil se na Zlomeného zuba dolů.
Starý bobr si neuvědomil nebezpečí, dokud Kazan nedoběhl na dvacet stop k němu. Od přírody pomalý v pohybu na souši, na okamžik stál jako zkoprnělý. Potom se spustil od stromu na zem, když vtom po něm Kazan skočil. Váleli se jeden přes druhého ke kraji břehu, unášeni setrvačností psova prudkého skoku.
V příštím okamžiku však bobrovo silné těžké tělo Kazanovi podklouzlo jako namazané olejem a Zlomený zub s dvěma dírami v masitém ocase prokousnutými skrznaskrz unikl do bezpečí svého živlu. Kazan, zklamaný ve svém úsilí zasadit Zlomenému zubovi smrtelnou ránu, se vrhl jako blesk napravo. Malí bobříci se dosud ani nepohnuli. Udivení a vystrašení nad tím, co viděli, panáčkovali jako omráčení. Probudili se k činu, teprve až když viděli, jak se k nim Kazan řítí. Tři z nich dostihli vody. Čtvrtý a pátý - bobřátka ne starší než tříměsíční - nestačili utéci.
Jediným sklapnutím čelistí zlomil Kazan jednomu vaz. Druhého přitiskl za krk k zemi a potom jím třepal, jako jamník třepe potkanem.
Když za ním dolů přiklusala Šedka, byli oba bobříci už mrtví. Očichávala jejich měkká tělíčka a kňučela. Snad jí ta malá stvořeníčka připomněla uprchlého Barího, její vlastní dítě, protože v jejím kňučení, když tělíčka očichávala, se ozýval tesklivý tón. Bylo to mateřské kňučení.

Ale měla-li Šedka nějaké své představy, Kazan pro ně neměl vůbec pochopení. Zabil dva z těch drzých tvorů, kteří se odvážili vtrhnout do jejich domova. Zachoval se k malým bobříkům stejně nelítostně jako velký šedivý rys, který na temeni Sluneční skály povraždil Šedčiny první děti. Když teď zabořil zuby do masa svých nepřátel, krev mu vzkypěla šílenou touhou zabíjet. Pobíhal zběsile po kraji rybníka a vztekle vrčel na rozvlněnou vodu, pod níž mu zmizel Zlomený zub. Všichni bobři utekli do rybníka a jeho hladina se vzdouvala pohybem mnoha těl pod vodou. Kazan doběhl k nedostavěnému konci hráze. Ta byla něco nového. Instinktivně vytušil, že je to dílo Zlomeného zuba a jeho kmene, a chviličku zuřivě dorážel na změť propletených prutů a větví a snažil se je rvát.
Náhle se blízko u hráze, asi padesát stop od břehu, prudce vzdula voda a vynořila se velká šedivá hlava Zlomeného zuba. Po napjatou půlminutu se Zlomený zub a Kazan na tu dálku měřili pohledem. Potom Zlomený zub vytáhl své mokré lesklé tělo z vody až na hřeben hráze a tváří ke Kazanovi se naplocho přikrčil.
Starý patriarcha byl sám. Z ostatních bobrů se neukázal ani jediný.
Hladina rybníka se zatím úplně uklidnila. Marně se Kazan snažil objevit nějakou oporu pro nohy, která by mu do-pomohla, aby se tomu pozornému vetřelci dostal na kůži. Ale mezi pevnou zdí hráze a mezi břehem zbýval ještě kus holé propletené kostry, jíž se značně prudce valila voda. Třikrát se Kazan ze všech sil snažil přejít po té změti dřev na druhou stranu a třikrát jeho námaha skončila náhlým pádem do říčky.

Sea dogs

Byl by ho pojmenoval Zlomený zub, protože jeden ze čtyř dlouhých hlodáků, kterými porážel stromy a stavěl hráze, měl ulomený.
Před šesti lety zavedl Zlomený zub několik stejně starých bobrů po proudu říčky a tam si vystavěli svou první malou hráz a první hrad. V dubnu příštího roku měla družka Zlomeného zuba čtyři malé bobříčky a každá z ostatních matek v osadě přispěla ke zvýšení populace dvěma, třemi nebo čtyřmi mláďaty. Koncem čtvrtého roku by se byla tato první generace dětí, kdyby se byla držela obvyklého řádu přírody, spárovala a opustila osadu, aby si vystavěla vlastní hráz a vlastní hrady. Spárovala se, ale nevystěhovala se.
Příští rok se druhá generace dětí, nyní čtyřletých, také spárovala, ale nevystěhovala, takže počátkem léta tohoto šestého roku se osada velice podobala velkému městu, které bylo dlouho obleženo nepřítelem. Čítala patnáct hradů a přes sto bobrů kromě čtvrté generace mláďat, která se narodila během března a dubna. Hráz stále prodlužovali, až dosáhla délky téměř plných dvou set metrů. Zdviženou vodou tak zaplavili velké území porostlé břízami a topoly a rozlohu slatiny s houštím útlých vrb a olší.
Ale i tak se začalo potravy nedostávat a hrady byly přeplněné. To proto, že bobři jsou ve své lásce k domovu téměř lidští. Hrad Zlomeného zuba byl uvnitř téměř tři metry dlouhý a přes dva metry široký, a v tom čase v něm bydlilo celkem sedmadvacet dětí a vnuků. Z toho důvodu se Zlomený zub chystal porušit obvyklý řád svého plemene.
Když Kazan a Šedka lhostejně větřili silné pachy bobřího města, Zlomený zub právě shromažďoval svou rodinu a dva ze svých synů s jejich rodinami k vystěhování. Až dosud byl Zlomený zub uznávaným náčelníkem

osady. Žádný druhý bobr nedorostl jeho velikosti a síly. Jeho zavalité tělo měřilo na délku plné tři stopy. Vážil přinejmenším šedesát liber. Ocas měl čtrnáct palců dlouhý a pět široký a za tiché noci jím dokázal udeřit o hladinu vody, že ránu bylo slyšet na čtvrt míle daleko. Zadní nohy, opatřené plovací blanou, měl dvakrát větší než jeho družka, a snadno byl nejrychlejším plavcem v celé osadě.
Po tom odpoledni, kdy Šedka a Kazan uhnuli na sever, přišla jasná klidná noc a právě té noci vylezl Zlomený zub na hřeben hráze, oklepal se a pohlédl zpátky dolů, má-li svou armádu za sebou. Hvězdami postříbřená hladina velkého rybníka se čeřila a blýskala pohybem četných těl. Několik starších bobrů se vydrápalo za Zlomeným zubem nahoru a starý patriarcha vklouzl do úzké říčky na druhé straně hráze.
A pak ho za svitu hvězd všechna ta hedvábně lesklá těla vystěhovalců následovala. Po jednom a po dvou a po třech přelézali hráz a s nimi se drápalo na tucet mláďat, narozených teprve před třemi měsíci. Lehce a hbitě začali svou pouť po proudu a mláďata zuřivě plavala, aby udržela tempo s rodiči. Celkem jich bylo čtyřicet. Zlomený zub plaval hezký kus vpředu a za ním jeho starší pracovníci a bojovníci. Vzadu za nimi pluly matky a děti.
Celou tu noc v pouti pokračovali. Vydra, jejich nejvražednější nepřítel - ještě vražednější než člověk - se skryla v husté skupině vrb, když plavali kolem. Příroda, která někdy vidí dál než zrak člověka, z ní učinila nepřítele těchto zvířat, jež té noci míjela její úkryt. Jako tvor živící se rybami byla vydra stvořena k úloze jak zachovatele, tak i ničitele zvířat, kterými se živila. Snad jí příroda řekla, že tuze mnoho bobřích hrází překáží volnému tahu ryb při tření, a že kde je mnoho bobrů, tam je vždycky málo ryb. Možná že uvažovala, proč je rybolov tak ubohý a proč má hlad. A protože samojediná nebyla s to zdolat celé kmeny svých nepřátel, snažila se ničit jejich hráze. Jak to potom zase ničilo bobry, uvidíme
v nesmiřitelném zápase, o němž příroda již předem ustanovila, že se ho spolu s vydrou zúčastní i Kazan a Šedka.

Sea dogs

Po pěti minutách rozevřel Bari čelisti, couvl o krok a pozoroval pomačkaného a nehybného tvora před sebou. Sojka byla mrtvá. Vyhrál svou první bitvu. A s vítězstvím se dostavilo i divuplné probuzení onoho instinktu ze všech nejzávažnějšího, který mu říkal, že v zázračném mechanismu života divočiny není již déle pouhým příživníkem - nýbrž že od této chvíle je jeho nedílným kolečkem. Neboť zabil.
O půl hodiny později za ním po jeho stopě přišla Šedka. Sojka byla roztrhaná na kusy. Kolem dokola se válelo peří a Bari měl čumáček celý krvavý. Ležel vítězoslavně vedle své oběti. Šedka hbitě pochopila a radostně ho
polaskala.
Když se vraceli k vývratu, nesl si Bari v zubech, co ze
sojky ještě zbývalo. '
Od chvíle, kdy zabil svou první kořist, se lov stal Barího hlavní vášní. Když nevyspával na slunci nebo v noci pod vývratem, sháněl se po životě, který by mohl ukrátit. Vyvraždil celou rodinku lesních myší. Zpočátku se nejsnáze dostával na kůži konipasům a zakousl tři. Potom natrefil hranostaje a ten lítý malý bílý lesní lupič mu dal ochutnat první nezdar.
Nezdar na několik dní zchladil jeho horlivost, ale na druhé straně mu zase vštípil důležité poučení, že kromě něho existují ještě jiná masožravá zvířata s ostrými špičáky a že příroda zařídila běh věcí tak, že tesák nesmí napadat tesák - pro obživu.
Mnohé mu bylo vrozeno. Pudově se vyhýbal dikobrazu, aniž zakusil muka od pobodání jeho ostny. Jednoho dne, čtrnáct dní po svém boji s hranostajem, se srazil tváří v tvář s kunou. Oba slídili po potravě, a protože mezi nimi nebylo potravy, o kterou by mohli bojovat, šli si každý svou cestou.
Stále dál a dál od vývratu se Bari odvažoval na svých výpravách, a to vždycky podle říčky. Někdy se nevracel celé hodiny. Zprvu bývala Šedka neklidná, když byl pryč, ale
zřídkakdy chodila s ním, a po nějakém čase ji neklid přešel. Příroda pracovala rychle.
Potom se neklid začal jevit u Kazana. Přišly měsíčné noci a toulavé choutky mu bouřily v žilách stále neodbytněji a neodbytněji. Rovněž Šedka překypovala podivnou touhou volně bloumat širým velkým světem. Pak přišlo odpoledne, kdy se Bari vydal na svůj nejdelší lov. Asi půl míle od vývratu zadávil svého prvního králíka. Zůstal u něho až do soumraku. Vyšel měsíc, velký a zlatavý, a zalil lesy
i pláně a hřebeny světlem téměř stejně jasným jako světlo dne. Byla nádherná noc. A Bari objevil měsíc a opustil svou kořist. A směr, kterým se vydal, vedl pryč od vývratu. Celou tu noc Šedka hlídala a čekala. A když konečně měsíc na jihozápadě zacházel, přisedla pevně na zadek, zdvihla slepou tvář k obloze a vyslala k ní své první skulení ode dne, kdy se Bari narodil. Příroda uplatnila své právo.
Daleko, daleko Bari slyšel. Ale neodpověděl. Patřil mu nový svět. Rozloučil se s vývratem - a s domovem.



BYLY NÁDHERNÉ DNY NA ROZMEZÍ JARA a léta, v nichž severní noci hýří jasem měsíce a hvězd, když se Kazan a Šedka vydali vzhůru údolím mezi dvěma hřebeny na dlouhý lov. To byl první projev oněch toulavých choutek, které vždycky přicházejí na kožešinová a měkkotlapá zvířata divočiny ihned potom, kdy jejich mláďata, narozená časně zjara, opustila matku a vypravila se do velkého širého světa žít na vlastní pěst.
Od svého zimního domova pod vývratem na slatině mířili na západ. Lovili hlavně v noci a nechávali za sebou stopu znamenanou zčásti ožranými mrtvolami králíků a koroptví. Byla doba zabíjení, a nikoli hladu. Deset mil na

západ od slatiny zadávili koloucha. I od toho odešli po jediném nažrání. Začínali už být teplým masem a krví přesycení. Srst jim hebkla a tloustli a den ze dne se déle vyhřívali na slunci. Měli málo soupeřů. Rysové byli v hustších lesích na jihu. Vlci nebyli. Kun, kolčav a norků byla podél říčky sice hojnost, ale to nebyla zvěř, která by svou kořist štvala, ani neměla dlouhé tesáky. Jednoho dne narazili na starou vydru. Byl to obr mezi vydrami a s blížícím se létem dostával její kožich bělavě šedou barvu. Kazan, ztloustlý a zlenivělý, ji pozoroval lhostejně. Slepá Šedka větřila ve vzduchu její pach nasáklý rybinou. Pro ně znamenala vydra právě tak málo jako kus plovoucího dřeva - byl to tvor žijící mimo jejich živel stejně jako ryby - a proto se ubírali dál svou cestou.
Netušili, že se ten nebezpečný tvor s mrštnýma nohama černýma jako uhel v blízkém čase stane jejich spojencem v jednom z těch podivných a záštiplných sporů divočiny, které jsou pro život zvěře stejně zhoubné jako nejnesmiřitelnější zášť lidská pro život lidí. Druhého dne po setkání s vydrou uběhli Šedka s Kazanem tři míle dál k západu, stále podle říčky, a tam narazili na překážku, která jim bránila v další cestě a přiměla je, aby odbočili přes severní hřeben. Překážkou byla obrovská bobří hráz. Hráz byla téměř dvě stě metrů dlouhá a zaplavovala slatinu a les nad sebou na míli daleko. Ani Šedka, ani Kazan se o bobry nijak hluboce nezajímali. Ti žili také mimo jejich živel stejně jako ryby a vydra a rychlokřídlé ptactvo. Zabočili tedy na sever bez nejmenšího tušení, že příroda již zosnovala, aby se všichni čtyři - pes, vlk, vydra a bobr - brzy utkali v jednom z těch nelítostných zápasů divočiny, které regulují život zvířeny, omezujíce jej na přežívání nejschopnějších - oněch zápasů, jejichž tragické historie zůstávají tajemstvím hlídaným hvězdami, měsícem a větry, které nic nepovědí. Do údolí mezi těmi dvěma hřebeny již po mnoho let nevkročila lidská noha, aby hubila bobra. Kdyby byl nějaký
sarsíjský lovec kožešin postupoval po proudu té bezejmenné říčky a chytil patriarchu a náčelníka osady, byl by ihned usoudil, že je velmi starý, a jeho indiánský jazyk by mu byl dal jméno.

Kniha o psech

Kazan i Šedka, jako by chápali, že tohle má být první lekcí Barího v jeho výchově ve vraždícího a masožravého tvora, stáli blízko nad králíkem a nijak se nepokusili jeho smrtelný zápas zkrátit. Snad desetkrát přičichla Šedka ke králíkovi a obrátila potom svou slepou tvář k Barímu.
Když tak učinila třikrát nebo čtyřikrát, natáhl se Kazan o několik stop opodál na břicho a pozorně sledoval další vývoj.
Kdykoli Šedka schýlila hlavu a přičichla ke králíkovi, Barího ouška střihla ostražitě vzhůru. A když viděl, že se nic neděje a matka zůstává bez úhony, popolezl kousek blíž. Brzy se mohl natáhnout, nohy napjaté a celý ve střehu, a dosáhnout čumáčkem na tu chlupatou hromadu, která ještě nebyla mrtvá. Posledním křečovitým stahem skrčil velký králík zadní běhy pod tělo a vykopl jimi škubavě dozadu tak prudce, že se Bari překulil a hrůzou vykvikl. Ale postavil se zase na nohy a potom se ho prvně v životě zmocnil hněv a touha po odvetě. To kopnutí dovršilo jeho základní výchovu.
Vracel se už méně opatrně, ale s nohama ještě napjatějšíma, a vzápětí zaryl své drobné zoubky králíkovi do krku. Cítil, jak v tom měkkém těle tepe život. Svaly dodělávajícího králíka sebou pod ním křečovitě škubaly, ale Bari nepopustil, dokud v jeho první oběti nepohasl poslední záchvěv života.
Šedka měla velkou radost. Laskala Barího jazykem, a dokonce i Kazan se uráčil na svého syna pochvalně zafunět, když se vrátil ke králíkovi. A ještě nikdy teplá sladká krev nechutnala Barímu tak jako toho dne. Bari se rychle vyvíjel ze zvířátka sajícího krev ve zvíře žeroucí maso. Jedno za druhým se mu odhalovala tajemství života - vítězný chechtot šedé sovy ve svatební noci, praskot padajícího stromu, burácení hromu, šum tekoucí vody, skřek kuny, blekot losice i vzdálené volání jeho plemene. Ale hlavním ze všech tajemství, která již přecházela v instinktivní vnímání, bylo tajemství pachu. Jednoho dne se zatoulal na padesát metrů od vývratu a o čumáček mu zavadil svěží pach králíka. Okamžitě věděl, bez jakéhokoli rozumování nebo další výchovné procedury, že musí jít po tom pachu, aby se dostal k lahodnému masu a krvi, které má tolik rád. Vrtěl se pomaličku po stopě, až došel k silnému kmenu, přes který

se králík dlouhým skokem přenesl, a od toho kmenu se vrátil.
Od té příhody se potom každý den vypravoval za dobrodružstvím na vlastní pěst. Zprvu byl jako badatel bloudící bez kompasu širým a neznámým světem. Každý den se setkával s něčím novým, vždycky podivuhodným, často děsivým. Ale jeho zděšení bylo den ze dne menší a menší a současně s tím vzrůstala jeho sebedůvěra. Jak poznával, že nic z toho, čeho se bojí, mu neubližuje, stával se při svých výzkumech ustavičně smělejším. A spolu s jeho názory na okolní věci se měnil i jeho vzhled. Jeho kulaté baculaté tělíčko dostávalo jiné tvary. Nabyl ohebné pružnosti a rychlosti. Žlutavý kožíšek mu ztmavěl a po hřbetě se mu táhl bělavě šedivý pruh podobný pruhu Kazanovu. Měl matčinu náprsenku a její krásnou půvabnou hlavu. Jinak to byl pravý syn Kazanův.
Jeho údy napovídaly budoucí sílu a mohutnost. Byl široký v plecích. Oči měl daleko od sebe, v dolních koutcích i maličko začervenalé. Zálesáci vědí, co mohou očekávat od severských štěňat, u kterých se brzy ukáže ta slabá červeň. Je to výstraha, že je zrodila divočina a že jejich matka nebo otec patří k dravým lovčím smečkám. U Barího bylo to rudé zbarvení tak výrazné, že mohlo znamenat pouze jediné. A to, že ačkoli je téměř z polovice pes, divočina si ho přisvojila navždy. Ale plně se svého dědictví ujal Bari teprve v den, kdy svedl svou první opravdovou bitvu s živým tvorem. Zatoulal se od vývratu dál než obyčejně - plných sto metrů.
Tam se objevil nový div.
Byla to říčka. Už předtím ji slýchal a díval se na ni dolů z dálky - ze vzdálenosti nejméně padesáti metrů. Ale tentokrát se odvážil dojít až přímo k ní a tam na břehu stál dlouhou chvíli u vody, která mu bublala a zurčela u nohou, a hleděl přes ni do nového světa, otvírajícího se jeho očím. Potom se opatrně vydal podél vody. Neušel ještě ani deset
kroků, když se blízko u něho ozvalo zuřivé třepetání a vzápětí se mu přímo v cestě ocitla jedna ze sveřepých velkookých sojek severních krajů. Nemohla lítat. Jedno křídlo vlekla za sebou, pravděpodobně zlomené v půtce s některým z menších dravých zvířat. Ale pro Barího to byl na okamžik svrchovaně děsivý a vyzývavý živý tvor. A vtom se mu šedavý hřebínek na hřbetě zježil a Bari vykročil kupředu. Raněná sojka zůstala bez hnutí až
do chvíle, kdy Bari došel na tři stopy k ní. Krátkými rychlými skůčky začala ustupovat. Barího nerozhodnost se rázem rozplynula. S jediným rozčileným štěknutím se vrhl na drzého ptáka. Několik okamžiků trval rozčilující závod a nakonec se Barího ostré zoubky zaryly do sojčina peří. Hbitě jako blesk ho začal ptačí zobák klovat. Sojka byla královnou menšího ptactva. V době hnízdění zabíjela lesní vrabce, konipasy s krotkým pohledem a brhlíky. Znovu a znovu klovala do Barího svým mocným zobákem, ale Kazanův syn již dosáhl bojovnické zralosti a bolest od jejích úderů ho jen pobádala, aby zatínal zoubky tím hlouběji. Konečně ucítil v zubech maso a z hrdla se mu vydralo štěněcí zavrčení. Naštěstí se mu


podařilo zahryznout se pod křídlem a po prvních deseti dvanácti úderech začal sojčin odpor slábnout.